Co se stane po půlroce?

Foto: Jiri Zavadil

Vsadím se, že máme jednu věc společnou! Všichni jsme byli zamilovaní. Někteří i víckrát. Někteří právě jsou. Mnozí ještě budou. Jestli ano, vybavte si, jaké to bylo. Pravděpodobně si vzpomenete, že váš partner byl dokonalý. Přitahoval vás a vy jste udělali vše, co jste mu na očích viděli. S lehkostí jste probděli noc. Sami jste zírali, co ve vás je. Překonávali jste se. Nepotřebovali jste spát ani jíst. Neměli jste pojem o čase. Cítili jste, že jste. Nic nebyl problém.

Po zhruba šestiměsíčních líbánkách člověk zpravidla tzv. „vystřízliví“. To, co před sebou vidíte, už není nadpozemská dokonalost. Najednou pozorujete i nedostatky, které předtím nebyly tak patrné. Barva vašich brýlí se z růžové mění na čirou a vy začínáte vidět partnera více v jeho skutečných barvách. Zhruba po půlroce pak nastane jedna ze čtyř situací:

  1. Milujete ho/ji nadále. Ovšem reálněji než dříve a do vztahu jdete dál naplno.
  2. Ke vztahu přistupujete pragmatičtěji. Nepřerušíte jej, ale ani se nepřetrhnete. Dál s tím člověkem setrváváte, ovšem v myšlenkách si místy žijete trochu jiný život, než jaký chce váš partner.
  3. Vztah vám natolik nevyhovuje, že toho člověka v podstatě nenávidíte. Ve vztahu ovšem zůstáváte dál (ze strachu, praktických důvodů, nezkušenosti…) a aktivně kritizujete většinu toho, co váš partner dělá.
  4. Vztah vám nevyhovuje stejně jako v předchozím bodu. Vy ale nacházíte odvahu jej opustit a rozcházíte se.

Není zajímavé, že to, čemu říkáme management, je z velké míry překážení lidem v tom, aby mohli pracovat?

Vztah s firmou se vyvíjí nachlup stejně jako jakýkoli jiný vztah mezi dvěma lidmi. V drtivé většině případů nenastupujeme s tím, že bychom chtěli pozdě přijít, brzy odejít a občas si něco nakrást. Nováček v práci je zpravidla stejně horlivý jako čerstvý milenec. Může se přetrhnout, aby pro svou lásku udělal, co jí na očích vidí. Chce uspět. Po zhruba půlročních líbánkách nastává i zde jedna ze čtyř situací:

  1. Člověk dál dává do vztahu sto procent, do práce se těší a je na ni hrdý. Podle výzkumníků z Gallupu jich je těchto lidí v našich firmách v průměru 15–20 %.
  2. Přestává se snažit, neboť došel poznání, že jeho snahy nikam nevedou. Uznání je jako šafránu a omezení je více než podpory. Do práce chodí, volí ovšem přístup „od devíti do pěti“. V průměru vydá pětinu toho, co v něm je. Nejpočetnější skupinka lidí. V průměru jich je v našich firmách na 50–60 %.
  3. Situace mu natolik nevyhovuje, že „kudy chodí, tudy trousí“ pomluvy na to, jak hrozná ta práce, ten šéf a ona firma je. Nesnáší ji, ovšem setrvává. Podle Gallupu je zástupců této skupinky v průměru na 20–30 procent.
  4. Situace mu nevyhovuje natolik, že najde odvahu a odchází.

Tuto kresbu naleznete na několika místech tohoto projektu. Proč? Nenarazili jsme na vhodnější vyjádření průšvihu, ve kterém se většina firem potácí. Poznat tuto realitu lidského života považuji za nutnost. Věděli jste, že talentovaní zaměstnanci neopouštějí firmy, ale své šéfy? Jinými slovy to, že v průměru pouze 17 procent lidi funguje v práci naplno, je především problém přístupu ze strany vedení? Jak umně poznamenal zesnulý Peter Drucker: „Není zajímavé, že to, čemu říkáme management, je z velké míry překážení lidem v tom, aby mohli pracovat?“ Vyřešte své šéfy a lidi vám rozkvetou!