Proč (ne)číst?

Foto: Scoobyfoo

Bývaly doby, kdy jsem se zhruba dvakrát ročně zavřel na několik dní do nějakého severoamerického mega–knihkupectví a snažil se projít a nakoupit vše, co za poslední období vyšlo v oborech, které mají něco společného s životem v práci (psychologie, sociologie, věda, byznys, „self-help“…). Pokud vám tento můj zvyk bude připadat neekologický (mně totiž přijde), arogantní nebo jakýkoli jiný, zkuste ho nesoudit a čtěte dál.

Těch zpravidla více než dvacet kilogramů knih dvakrát ročně jsem pak vášnivě, s tužkou v ruce „zpracovával“. Bývaly doby, kdy jsem nečetl nic než tzv. manažerskou literaturu. Ovšem čím více jsem studoval, tím více mi docházelo, že nemám ánung o různých příbuzných oborech, jako je antropologie, historie, neurologie, mnohé oblasti psychologie, fyzika nebo obecně to, co v Americe prodávají nejčastěji v sekci „věda“. A tak je v mé knihovně dnes něco úplně jiného, než tam bývalo zkraje století.

Zpozoroval jsem ovšem jednu zajímavou věc a díky setkáním na Cestě kolem světa (kde mnohdy potkávám lidi daleko moudřejší než jsem já) mi začalo docházet, že čím více čtu, tím méně mám prostoru pro vlastní pozorování, zkoumání a uvažování. Začal jsem si všímat toho, že čím více čtu, tím více se ze mě stává papoušek citující jiné: „Četl jsem…“, „Pan XY říká…“, „Viděli jste film…“, „Podle XY…“, „To řekl XY…“, „Toto je model, metoda, kterou vyvinul pan XY…“

Když mi to došlo, začal jsem přemýšlet (ještě víc a jinak než předtím), v čem je vlastně moje přidaná hodnota, v čem je moje jedinečnost, můj význam v tomto světě. Každý přece může načíst a odcitovat, říkal jsem si. A když se opravdu pokorně pokouším prostudovat své motivy, potom mezi nimi nacházím i temnou práci svého ega, které se snaží na druhé udělat dojem tím, jak je chytré – kolik načetlo, kde všude bylo a co všechno zná… Možná je to otázka věty, kterou jsme tak často slýchávali v dětství: „To bys měl přeci vědět!“ (Svatka to myslím jednou zmiňovala v diskuzi pod „Třinácti cíli česko–slovenské výchovy“.)

Nevím. Ať je to tak nebo tak, přestal jsem číst s cílem prostudovat vše, co se v branži šustne.

Začalo mi docházet, že čím více čtu, tím méně mám prostoru pro vlastní pozorování, zkoumání a uvažování. Začal jsem si všímat toho, že čím více čtu, tím více se ze mě stává papoušek citující jiné.

Dál miluji knihy, knihkupectví a knihovny (zejména ty velké americké) s jejich kouzelnou atmosférou a se vším tím moudrem. Ovšem začal jsem číst více pro radost. Samozřejmě stále mám tužku v ruce a podtrhávám, zapisuji a kreslím. Jinak to ani neumím. Asi proto, že miluji myšlenky, slova (a jejich spojení), koncepty, úvahy, a také si s tužkou lépe pamatuji. To, že jsem zvolnil, mi ale dalo obrovský prostor pro vlastní výzkum a úvahy. Najednou mám spoustu času a prázdnou hlavu na to, abych na dětském hřišti pozoroval děti mezi sebou nebo fungování jejich rodičů. Mám prostor pozorovat rostliny, zvířata (třeba i hlemýždě v naší zahradě) a zkoumat jejich existenci a vzájemnou provázanost všeho kolem nás. Ač se to může někomu zdát nevěrohodné a (zajisté i) divné, můj pohled na leadership – tj. nakládání s mocí a autoritou, stejně jako na hledání životní rovnováhy – je tak hlubší, celistvější i praktičtější. Přestávám citovat establishmentem uznávané autority. To mi dává prostor pro vlastní názory. A snad jsem tím i větším přínosem pro okolí. Snad se mi tím i lépe daří nalézt a naplnit moji úlohu tady v tomhle životě.

A tak chci říct, že čtení má a bude mít svůj význam. Nečíst je, podle mého názoru, stejně špatně jako číst moc. Je důležité nalézt si (jako u všeho) správnou míru, aby měl člověk dostatek inspirace od druhých a zároveň prostor pro vlastní zkoumání a úvahy. Co myslíte? Jak jste na tom? Čtete málo nebo hodně? Citujete autority nebo převažují vaše myšlenky? Z toho by mohla být zajímavá debata – pojďme do ní.