Přejděte na částečný úvazek!

05. 06. 2008, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: Mooganic

V práci stráví většina z nás převážnou část bdělého života.  Byly doby, kdy jsme pracovali méně než dnes, ale také období, kdy v životě člověka nebylo nic jiného než právě práce.

Pravěký lovec si údajně vystačil 1000 hodinami ročně, středověký zemědělec už potřeboval 1600, dělník v polovině devatenáctého století pracoval dokonce 3500 hodin ročně. Od té doby pracovní doba klesala až na dnešních 1309 hodin v Nizozemsku nebo 2390 hodin v Jižní Koreji (zdroj: OECD a Wikipedia, vše ročně).

Zde je průměrný počet odpracovaných hodin za týden v různých evropských zemích (zdroj: Eurostat):

Kromě obecného poklesu celkového objemu pracovního času ve většině rozvinutých zemí se už i k nám začíná vkrádat tzv. částečný úvazek. Podle následujícího grafu je jeho podíl ale stále zanedbatelný (zdroj: Eurostat).

Škoda! Výhody jsou nesporné.  Dvě nejdůležitější jsem pochopil na vlastní kůži a nemůžu se o ně nepodělit.  Od doby, co se nám narodila Valérie (před 2,5 lety), jsem na půl „úvazku“ na mateřské dovolené a na půl v práci. V praxi to vypadá tak, že některé týdny pracuji sedm dní a jiné nepracuji vůbec. Stejně tak v průběhu roku jsou měsíce, kdy se práci takřka nevěnuji, a měsíce, kdy se nezastavím.

Teď k těm výhodám. První je násobně vyšší produktivita. Je fascinující si na vlastní kůži osahat, jaký má člověk odpich, když ví, že mu za čtyři hodiny přivedou dítě. Je to stejné jako před dovolenou, kdy se člověk může přetrhnout, aby měl před odjezdem čistý stůl. V praxi mi došlo, kolik času člověk, který pracuje od pondělí do pátku, profláká. Kolik matek, které část času pracují a část vychovávají děti, tvrdí, že co dříve dělaly pět dní, mají dnes hotové za dva. Já už to tvrdím také.

Druhou výhodou je lepší koncentrace na to, co člověk právě dělá. Když vím, že mám jenom čtyři hodiny denně, jedu jako fretka. Mé myšlenky nemají čas se prolétnout a odvést mě někam, kde nechci být. Čím více se dokážu koncentrovat, tím více si to, co dělám, dokážu prožít a užít. A tak kromě lepších výsledků mám i lepší pocit.

Proč jsme v Evropské unii v podílu částečných úvazků čtvrtí od konce? Co nám brání v tom, abychom něco tak účinného zavedli v daleko větší míře? Zvyklosti? Strach?
Nevím. Jen doufám, že to překonáme. Protože nevíme, o co přicházíme.