Předmět: „Lezení do zadku“

Předmět:

Již léta pracuji na tom, abych k lidem výše i níže postaveným dokázal přistupovat se stejnou lehkostí. Bohužel se mi z hlavy nedaří dostat tu podivnou nervozitu a úctu z lidí v bílém plášti, v uniformě či v drahém obleku. Štve mě to. Proč bych měl uctívat někoho pouze proto, že je ředitel, nositel mezinárodních cen, nebo proto, že napsal populární knihu?

S postupem času přicházím na příčinu. Zjišťuji, že jedním z hlavních cílů mé
výchovy bylo naučit mě, z koho mám mít strach a kdo bude mít strach poté, co
se já jednou možná dostanu „nahoru“.

Když zavzpomínáte na výchovné věty svých rodičů, prarodičů nebo učitelů, velmi často narazíte na vyhrožování, zastrašování a ponižování. Odmalička jsme tak byli konfrontování s tím, že ten silnější nebo výše postavený je ten mocnější.

Mocnějšímu je třeba vycházet vstříc, poslouchat ho a logicky se ho tedy bát. Poslouchat druhé či se jich bát nás ovšem nebaví, proto jedinou cestou z vynucené poslušnosti a strachu je cesta nahoru. A vzhůru se lze dostat (jak se většina z nás naučila v dětství) opět přes vykonávaní příkazů, neodmlouvání a poslušnost.

Mnohým z nás to došlo a začali jsme tu podivnou hru hrát. Dali jsme se do vycházení vstříc a poslušnosti v naději, že až postoupíme výš, ti pod námi nás budou poslouchat se stejnou vervou. Začali jsme těm nad námi poklonkovat, nadbíhat a jinak se jim snažit zalíbit. Pro tyto snahy stát se oblíbencem výše postaveného s cílem postoupit výš se vcelku vžil termín „lezení do zadku“. A jestliže se dokážete kriticky podívat na tradiční výchovu, potom zjistíte, že jejím hlavním cílem bylo naučit děti systému. Systémem je v tomto případě pyramida, ve které má ten nahoře moc. Ti dole se ho bojí. A ze strachu a snahy se propracovat výš lezou těm nahoře do zadku. Prostě kdyby dětství bylo školou, potom jedním z klíčových předmětů by bylo

„Umění lézt druhým do zadku.“ Stejně tak mnohá novodobá manažerská školení stále nesou prvky systému, ve kterém se jeden povyšuje a ostatní ponižují.

management trainee classStrachu z autority, podlézání a snaze se zalíbit, lidově označované jako „lezení do zadku“, se usmíváme. Milujeme postavy Hujerů, Krhounků a dalších. Protože je to jev zcela běžný, nevšímáme si ho a nezabýváme se jím. Přitom je to velmi paralyzující síla. Proč v dnešním světě podlézat lidem pouze proto, že mají před, za nebo pod jménem nějaký titul?

Léta drilu však udělala své. Výše postavení (rodiče, prarodiče, učitelé) nám xkrát denně vysvětlili, že když budeme něco chtít, musíme být poslušní. A tak nám to nakonec došlo. Ze spontánních, živých, odvážných dětí se stali poslušní, ovšem poněkud ustrašení a nejistí dospělí.

Změňme to! Zastavme to hloupé ponižování a povyšování a přestaňme si lézt do zadků. Vyčistí se tak vzduch a zlepší se vzhled mnohých z nás. A to jak metaforicky, tak i skutečně.