Postřehy z vězení

Už z podstaty toho, co jako PeopleComm děláme, vyplývá, že naše zájezdy nepořádáme v hotelech a školících střediscích, jako je tomu běžné u školících agentur. Dříve jsme to dělali (v dobách, kdy si nás ostatní ještě se školící agenturou pletli), ale já tam měl vždycky podobně stísněný pocit jako u McDonalda. Patnáct lidí, patnáct židlí, patnáct mattonek, patnáct koláčků. Proškolit a rychle pryč. Už se na nás tlačí další…

I proto se nejčastěji vyskytujeme v ZŠ Klíček, ve škole, která se na vzdělání dětí dívá jinak. Proto jsme byli několikrát v říčanské Olivovně nebo pražském Jedličkově ústavu. Setkání s dětmi (v případě Jedličkova ústavu často velmi postiženými) a systémem, ve kterém fungují, pomůže otevřenému člověku vidět svůj život z úplně, ale úplně jiného úhlu. Prostě už návštěva takového prostoru dokáže udělat hrozně moc.

V rámci této filozofie se nám před měsícem s jednou skupinou podařilo dostat do jedné ze dvou nejtěžších věznic v zemi. Tam, kde ti, kteří jsou ve společnosti menšinou, jsou najednou v naprosté většině. Ti, kteří místo do vepřové kýty řízli třeba do manželky. Ti, kteří měli živnost na zabíjení lidí. Nebo také ti, kteří poslali 100 miliónů svého zaměstnavatele na vlastní účet.

Ve vězení vám dojde, jak důležité je naučit se zodpovědně rozhodovat. Tak aby se na nás ostatní mohli spolehnout. Tak aby neměli pocit, že za nás musí rozhodovat. Teprve potom se přestanou bát nám svěřit svobodu, tj. nechat nás dělat si věci po svém.

Musím říct, že ten pobyt patří k mým životním zážitkům a nejspíš mě na dlouho poznamenal. Už třeba majestátnost té středověké stavby na skále nad vesnicí. Samozřejmě povinné strážní věže s chlápky se samopaly v rukou, všudypřítomné ostnaté dráty nebo reflektory… Nebo historky o mediálně známých masových vrazích, kteří na této adrese přebývají, vyvolávají dost divný pocit v břiše. A pak, když člověk prochází přes několikerá ocelová vrata, která za ním vždy bezchybně zapadnou, říká si: „Ještě že jdu odpoledne domů…“

Když potom vstoupí na jedno z hlavních nádvoří toho středověkého hradu (který jako vězení funguje už někdy od konce 19. století), najednou se před ním otevře scéna jako z Vykoupení z věznice Shawshank. Oplocený plácek, po kterém se procházejí, běhají nebo kde v malých skupinkách postává několik desítek vězňů. Jediný rozdíl je v mundůrech a barvě pleti. Američtí vězni mají oranžové mundůry, Češi oblékají modrofialové. V USA převažují černoši a hispánci. V těch českých zahlédnete vcelku dost Romů nebo lidí s východoslovanskými rysy.

Nechci líčit, co všechno jsme tam viděli a slyšeli. To ani nemohu. Spíš chci říct, že ten dvoudenní pobyt v ubytovně dozorců věznice – z toho několik hodin v samotném vězení včetně oběda ve vězeňské vývařovně – stejně jako poutavá přednáška lidí z vazební věznice z nedalekého města mě přivedl k mnoha novým myšlenkám a pohledům na svobodu, lidská práva a zodpovědnost.

O jednu z úvah se s vámi chci podělit. Snad to nebude příliš kostrbatý… Přemýšlím třeba, že míra svobody je ve své podstatě daná mírou rozhodnutí, které nás společenství, jehož jsme součástí, nechá dělat podle našich vlastních představ. Denně jich každý z nás děláme tisíce: půjdu doprava nebo doleva? Budu mlčet, nebo si zanadávám? Najím se, nebo se napiju? Vždy ale existuje část rozhodnutí, které společenství netoleruje, protože ho v samé podstatě ohrožuje. My se tak sice můžeme rozhodnout, ale s logickými důsledky. Cestování na západ nebo poslouchání Hlasu Ameriky ohrožovalo předlistopadové společenství. Člověk se mohl rozhodnout si pustit rádio, ale nebylo to bez rizika. Dnes se stejně tak můžeme rozhodnout, že půjdeme na ulicí a začneme provolávat slávu Adolfu Hitlerovi. Ale je nutné si uvědomit, že to asi bude mít následky. Určitá rozhodnutí jsou prostě nebezpečná pro fungování celku. Kdybychom je tolerovali, mohl by to být náš konec.

To znamená, že čím víc si mohu rozhodovat po svém, tím více práv a tedy svobody mám. Ovšem, jak už jsem psal, z pohledu celku se rozhodnutí dělí na správná a špatná. Za špatná v lidské společnosti obvykle následuje trest. A jedním z nejvyšších trestů je právě odnětí svobody, tj. odejmutí možnosti rozhodovat. Představte si, že se nemůžete rozhodnout o tom, v kolik budete vstávat, jestli po sobě budete stlát, co budete jíst, kde budete, s kým budete… Obyvatelé této věznice o těchto věcech nerozhodují. Jednou se blbě rozhodli a společenství jim odebralo celou škálu jiných možností se rozhodnout. Najednou za ně rozhoduje někdo jiný. Představte si to. Dostanete se někam, kde skoro o všem ve vašem životě rozhodují druzí. Tahle věznice byla extrém. V zařízeních s nižší mírou ostrahy/dozoru je to lepší. V mnoha firmách, církvích, sektách, dokonce v rodinách je to také lepší. Mně na tom přijde zajímavé sledovat míru svobody na míře rozhodnutí, které si člověk může činit podle svého gusta.

Svobodu máme v sobě. Je nám vrozená. Ovšem pokud se nenaučíme zodpovědnosti vůči celku, ostatní nám nedovolí tento vrozený dar využít.

Fascinující pro mě bylo poslouchat, co se děje před odchodem vězně na svobodu (tj. předtím, než získá zpět paletu možností se rozhodovat sám). Stejně jako ze Shawshank ani z této věznice se prakticky nepropouští (v průměru dva lidi měsíčně). Ale i tito dva nastupují zhruba půl roku před odchodem na šestiměsíční navykací kurz, který je má připravit na svobodu. Učí se tam například i to, že jízdenka už dnes nestojí dvě, ale dvacet korun, že v obchodě už nejsou dva druhy jogurtů, ale šedesát, že už není povinná tělesná prohlídka atd. Bohužel, stejně jako v případě filmového Shawshank i zde je návratnost propuštěných vězňů vysoká. Často to netrvá ani měsíc a už jsou zpět. Ti lidé se odnaučí rozhodovat (jestli to vůbec kdy uměli), nechápou princip zodpovědnosti a často po pár hodinách na svobodě šup a rozhodnou se špatně. Někdo se na ně „blbě podívá“, tak ho zmlátí. Rozhodli se blbě, společnost usoudí, že se rozhodovat neumějí, a tak je vrátí do věznice.

Je to pro mě celkově fascinující paradox. Není moc věcí, po kterých bychom toužili tolik jako po svobodě. Chtěli bychom si dělat, co se nám líbí. Rozhodovat se podle svého. Toho jsem si všiml třeba ve chvíli, když jsme měli možnosti vidět přehlídku zabavených nástrojů a pomůcek, které si vězni vyrobili proto, aby mohli utéct – spletená prostěradla, kotvičky na zachycení lana, dlátka…

Jenomže pak tu svobodu získáme a neumíme s ní naložit. Jen si vezměte, jak se zvýšila zločinnost po roce 1989 – dostali jsme svobodu, ale kolik z nás ji nedokázalo unést! Na stejnou věc (na úplně jiné úrovni) narážíme dnes a denně ve firmách nebo školách. Dáte lidem svobodu – ať si například sami rozhodují, kdy budou chodit do práce, co si obléknou na sebe, co si budou prohlížet na internetu. Bác. Někteří do práce nepřijdou, další si vezmou smradlavý tričko na schůzku s klíčovým zákazníkem a jiní stráví celý den brouzdáním po internetu. Stejně jako se vězni před odchodem na „svobodu“ učí zodpovědnému rozhodování, tak i my všichni se potřebujeme učit stejnou věc. A nakládání se svobodou, rozhodování je pro mě právě především zodpovědnost. Prostě se potřebujeme naučit zodpovědnosti, aby nás ostatní nechali svobodně žít. Aby se na nás mohli spolehnout. Aby neměli pocit, že za nás musejí rozhodovat. Teprve potom se nám nebudou bát svěřit svobodu, tj. nechat nás dělat si věci po svém. A kvůli tomuto uvědomění stojí za to do vězení zajít. Vřele doporučuji všem průzkumníkům osobní svobody a skupinového chování.