Snímek obrazovky 2016-06-02 v 12.44.21

Mám tu jednu z úvah z pera Katky Varhaník Wildové, autorky Manifestu disfrutalismu. Text vyšel před časem v Pravém domácím časopise v rámci seriálu „Já vám to spočítám aneb malý ekonomický průvodce disfrutalistky Katky“ (viz v závěru pdf-ko) pod názvem „Peníze jako…“. Mimochodem s Katkou se máme sejít 23.6. v Piešťanech (viz Spirála).

Peníze se dají používat různými způsoby. Nataša Foltánová navrhovala v jednom ze starších čísel tohoto plátku, abychom je vědomě používali jako volební lístek. Připomenu: Pokaždé, když použijeme peníze, dáváme svůj hlas tomu, komu je dáváme. Toho pak podporujeme v jeho činnosti, protože kdyby naše hlasy nedostával, musel by něco změnit, aby se k nim zase dostal. Takhle rozhodujeme o tom, jestli budou existovat výrobci dětských plen, drogoví dealeři, televizní hlasatelé nebo pojišťovací agenti. Rozhodujeme o tom, jaké produkty se budou vyrábět, jaké služby budou nabízeny. Prostě jde jen o to, jak se lidi rozhodnou, jak chtějí žít, s kým chtějí žít a koho tedy vlastně chtějí podporovat.

Koho nevolím
Já už v tomhle rozumování jedu delší dobu. Po dlouhém rozvažování, zrání a získáváním zkušeností jsem zjistila, že je úplně nejlepší všechny peníze vrazit do sebe. Protože, když to člověk dělá pozorně a ohlídá si, aby nepodporoval někoho, s kým se mu vlastně ani moc žít nechce, tak těch peněz nepotřebuje moc. Jeden příklad hlasování – Když nemám televizi, tak nevolím: výrobce, prodejce a opravce televizí, producenty televizních pořadů, radu pro televizní vysílání, celostátní předvolební kampaně, sportovní hvězdy s příjmy takovými, že si za to mohou kupovat ostrovy. Volím to, že si mohu myslet, co chci. Ty důležité věci se ke mně stejně dostanou a zbytek mě nemusí vůbec zajímat. Zcela nepolíbená jsem v oblasti televizního bulváru, představitelé hlavních seriálových rolí si se mnou mohou podávat dveře v kavárně a já nebudu vědět „ani prd“, co je to za hvězdu. To samé se sportovcem – nevím nic, jen občas se vyloupne někdo výraznější a to se potom člověk stejně dozví. Politici taktéž, zabírají v mém světě málo místa. Občas mě v politice někdo zaujme, ale to jsou spíš výraznější osobnosti, o kterých se toho v televizi stejně moc nenamluví. O reklamě vím „kulový“, takže mě míjí trendy jeden za druhým, třeba vůbec nevím, s jakou novinkou přijde letos Magnum, a pak tu novinku objevím u benzínové pumpy a je to překvapení a to mě baví.

Kdo ještě věří na spoření?
Jasně, všechny peníze vrazit do sebe. A do těch, kterým věřím, že to myslí dobře. Takže třeba na spoření moc nevěřím, protože ty lidi v bankách a spořitelnách a pojišťovnách neznám. Teda vlastně trochu znám. Ti, za kterými chodím vyřizovat věci
do banky na přepážku, to jsou svědomití poctivci a povětšině mírní a milí lidé, povaha jejich práce to vyžaduje. Jenže pak v těch bankách jsou také prostory, kam člověk nevidí, a tam už nepracují tihle milí lidé, co je znáte ze „Spořky“, ale pěkní drsňáci, kterým je spousta věcí úplně ukradená, především pak vy a jak se budete mít za dvacet let. Chvilku jsem v tomhle bankovním zákulisí pracovala a viděla jsem na vlastní oči, že někteří jsou fakt „psycho“. A to neznám nejvyšší management… S těmi se pouštět do holportu neradno.

Domácí sýr i divadlo
Brzo mi došlo, že maso v balíčcích v supermarketu nebude mojí volbou. Zkusila jsem všechno jiné, třeba být vegetarián nebo chodit k dobrým řezníkům nebo chovat králíky, ale ti lidé, co balí maso do vaniček a přetahují ho fólií, ode mě hlas nedostali. Jen výjimečně jej dostávají dovozci ovoce a zeleniny. Výrobci industriálních sýrů přestali dostávat moje hlasy, když jsem objevila syřidlo. I s vyšší kulturou to začíná být na pováženou… Kdy jsme si naposledy vyšli do divadla? Jenže to je těžké, když v tom našem domě nabitém akcemi, příběhy, emocemi se odehrává největší tragikomedie století za doprovodu hudby a zpěvů… Jako v sitcomu: několik hlavních postav doplňují epizodní herci, v jednom díle přicházejí na scénu, vystřihnou brilantní etudu a pak dají prostor dalším. Třeba jako Danča, co k nám chodí včelařit. Občasně hodíme na koncertě v klubu do klobouku stovku dvě muzikantům na cesťák. Prostě je pořád takové zábavy, že už ani nepotřebuji, aby mě někdo bavil.

Peníze nejprve „přežvejkat“
Je to pár let, co mě napadlo, že bych měla víc investovat do sebe než do jiných. Víc si věřit, že já to dělám dobře, že u mě jsou peníze v těch správných rukou. Takže teď, když se dostanu k pětistovce, zajedu k sedlákovi pro čtyřicet litrů mléka a z toho nadělám jogurty a sýry a tvaroh, některé ty sýry schovám do sklepa a některé dokonce mohu prodat, takže se mi třeba i tři stovky vrátí. Ty pak potom vezmu a jedu zas k sedlákovi pro mléko… Já tomu říkám, že ty peníze umím pořádně podojit. Jakoby všechny ty peníze, co se ke mně dostanou, pořádně „přežvejkám“. U nás doma jedou peníze nejdřív do mlýna pro mouku, než se z nich stane chleba. Nejdřív jedou pro pšenici, než se z nich stane vejce nebo slepičí polévka. Kdysi se tomu říkalo hospodaření.

Sekačka místo zahradníků
Tak si takhle jednou ráno hospodařím, sekám v zahradě cestičku ve vysoké trávě. Srpem. Kosou to jednak moc neumím, jednak je to dost nevhodný terén a také tráva různých kvalit… Jde to pomalu, ale vlastně není kam spěchat. Každý den posekám kousek, nejdřív cesty, pak kolem sušáku na prádlo, pak vysekávám rohy a kraje, pak třeba někdo další vyseká to mezi tím, až si bude chtít postavit na zahradě stan. Vedle za zdí, ve veliké zahradě, hučí sekačka. Zahradník z veliké zahrady má na starost o něco větší zelenavé plochy a se srpem nebo kosou by to opravdu ani četa zahradníků nezvládala. Teda zvládala, jak se to dělalo dřív v zámeckých parcích. Celý den tam pobíhala četa zahradníků a stříhali, kosili, sázeli, kropili… A pak se jim všem muselo zaplatit nebo aspoň je nakrmit a někde ubytovat. Taková sekačka stojí sice pár peněz, zato hodně ušetříte na zahradnících. Dnešní diktát efektivity je neúprosný a za svou mzdu musí zahradník předvést nějaký výkon. Zahradník odvedle z parku je holt zaměstnanec a mojí srpovou technikou by si nevydělal na slanou vodu. Proto musí jezdit se sekačkou.

Práce poškozuje životní prostředí
A tady mi to úplně nesedí, tady je třeba se zastavit. Tam, kde je nějaký požadavek na ekonomickou efektivitu, tedy přicházejí ke slovu peníze a ekologický rozměr ustupuje často do pozadí. Až mi to přijde, že peníze fungují také jako emisní povolenka. Ten, kdo má peníze nebo se je snaží vydělávat, disponuje větším množstvím takových emisních povolenek. Více létá letadlem, více jezdí autem, rychleji seká, rychleji oře, intenzivněji hnojí… To je stará známá věc, že práce poškozuje životní prostředí. Když brněnská socioložka Hana Librová psala o ekologickém tlumoku a o možných cestách ekologicky příznivého života, vyšla jí z toho logická věc: že čím méně peněz pro život lidé používají, tím méně ekologické stopy za sebou zanechávají. Zas tak úplně jednoduché to není, dalo by se k tomu namítnout spoustu pro a proti a příkladů, jak se dá uvědoměle spotřebovávat, ale mně to pro teď postačí. Aspoň jako nápad k zamyšlení.

Peníze jako emisní povolenka?
Nakonec, proč lidé spěchají do práce, dělají přesčasy a melouchy o víkendech? Z normálního platu se rodina jen tak tak uživí, a když chcete vzít v zimě děti na hory a v létě k moři, musíte se trochu víc snažit. Také nějakou elektroniku, mladí musí být in. A novou podlahu do kuchyně… Ale to je právě ono – dovolená, nový telefon nebo auto – to, co si chceme dopřát za odměnu za ty našetřené peníze, to jsou vlastně dost neekologické záležitosti a my na ně potřebujeme ty emisní povolenky. Když emisní povolenky nemáme, tak tyhle neekologické aktivity prostě nemůžeme dělat. (Já tedy na dovolenou bez peněz mohu jet, ale já jsem dost extrém, to nepatří do obecné debaty.) Je to úplně jasné, peníze jsou emisní povolenky! A jejich držitelé jsou oprávněni k přímé účasti na antropocénu, přesunu hmot a pře- měně energií. Toť budiž jejich svaté právo.

Emise pod kontrolou
V tomto světle navrhuji zproblematizovat některé běžně používané ekonomické výroky. Zvýšení HDP by vlastně bylo navýšení použitelných emisních povolenek, takže právo na vyšší ekologickou stopu. Zvlášť bizarně by to vypadalo s prohlášením, že vláda odsouhlasila zvýšení výdajů na armádu – rozuměj, přiklepla jim více emisních povolenek. Právě v kontextu s válkou vyjde povaha peněz coby emisních povolenek pěkně najevo, nárok na destrukci je tu absolutní. No, ale má to i světlé stránky: odteď „nesmrdím korunou“, ale disponuji nízkým počtem emisních povolenek. Naštěstí jich zas tolik nepotřebuji a mám tak svoje emise jakžtakž pod kontrolou.

P.S.: Pokud chcete dostávat info o zprávách zde na blogu, nechte na sebe kontakt zde. Zde je kalendář akcí, kdy je možné se potkat: akce.