Pád do ticha

Foto: heartkins

Před pár lety jsem stál v půjčovně DVD a zíral do regálů, aniž bych měl jasno, na co se chci dívat. Očima jsem přejížděl známé přebaly, až jsem si úplně dole v rohu všiml nenápadné modré krabičky s horolezcem. To je ono! Za chvíli chci jet na hory, tak mě to alespoň správně navnadí.

Kdybych věděl, co si půjčuji, asi bych si před cestou vybral jiný film. Moje prvotní nadšení trochu opadlo, když jsem zjistil, že jde o vyprávění dvou horolezců ve studiu, prokládané hraným filmem znázorňujícím jejich zážitky z výpravy do peruánských And. Po chvíli se mi ale před očima začal odvíjet asi nejnapínavější příběh z kategorie těch, „které se opravdu staly“.

Dva mladí Britové se v roce 1985 rozhodli, že po zkušenostech z Evropy zkusí vylézt na jednu horu v Peru, a to její západní stěnou, kterou to ještě nikdo nezkusil. Lehkovážně zvolili alpský styl, na lehko a bez dílčích táborů. Nahoře se jim však náhle kazí počasí a oni musí volit alternativní cestu. Padá tma a oni bez jídla a pití, téměř v 5000 metrech nad mořem, hledají po hřebeni cestu dolů. Najednou se s nimi utrhne sněhový převis, ale až když se to stane podruhé, přichází tragédie. Jeden z nich si láme nohu tak nešťastně, že holeň mu projíždí skrz koleno.

V těchto podmínkách se jedná o situaci, při níž horolezci nic neřeší, vše je jasné. Zraněný musí zůstat nahoře a přežije jen jeden. Oba to vědí. O to větší úžas zažívá ležící zraněný, když vidí, jak kolega namísto vyslovení povinné a lživé fráze „sejdu dolů a přivolám pomoc“ chystá lano a očividně se připravuje na záchrannou akci. Za daných okolností šlo o mimořádně riskantní krok, neboť s velkou pravděpodobností mohou nahoře zůstat oba. Pro sestup volí systém, kdy je raněný horolezec spouštěn na laně nohama napřed, po skluzu zasekne cepín, zatahá za lano a na tento povel se spustí po svahu i zdravý kolega. Ještě teď mě bolí v koleni, když si vzpomenu, jak šílenou bolest musel raněný zažívat, když se mu zlomená noha obutá do maček při spouštění zasekávala do ledu.

Zlom filmu přichází v okamžiku, kdy zraněný horolezec při rychlém spouštění z ničeho nic padá přes převis a zůstává viset na laně nad hlubokou propastí. Je tma a hustě sněží, takže jeho kolega nic netuší a čeká na smluvený signál. Ten však nemůže přijít, protože za napnuté lano nelze trhnout. Po půl hodině nervózního čekání, kdy zdravý horolezec je na pokraji zmrznutí, přichází chvíle, kdy se musí rozhodnout. Zda čekat a držet druhého na laně, nebo ho odříznout a pokračovat dál. Po vnitřním boji volí druhou variantu a zraněný horolezec letí do černé jámy.

Tolik vášně a vůle dělat to, co člověka baví a naplňuje mu život, tolik odvahy postavit se za kamaráda, riskovat, nebát se a nakonec vyhrát nad sebou, přírodou i nepochopením okolí.

Aby toho stále nebylo dost, po dopadu z ohromné výšky se s ním trhá i podklad a on padá další kus do ledové průrvy. Zdánlivě jistá smrt. Namísto očekávaného konce snímku s káravým ponaučením o nebezpečnosti hor však kamera vyhledá tělo padlého horolezce a divák vidí, že stále jako zázrakem žije. Nemá smysl dále popisovat detaily. Už teď mohu prozradit, že zdravý horolezec záhy dorazil zpět do tábora a ten nemocný s neskutečným vypětím všech sil nachází cestu z průrvy její spodní částí. V tuto chvíli už je na cestě 3 dny. Bez vody a jídla, bez spánku. Dalších několik dní trvá, než se s halucinacemi doplazí dolů do tábora, kde ho naprosto užaslý kolega nachází a ošetřuje. Noha je už úplně černá a ve velmi špatném stavu. Ani s omrzlinami na tom není nejlépe. Přesto se podaří jej dopravit do civilizace a nakonec zpět do vlasti.

Tím však příběh zdaleka nekončí a pro mě nejdůležitější momenty filmu vlastně teprve přicházejí. Příběh obou horolezců se po jejich návratu dostává na přední stránky novin a zdravý kolega, který riskoval vlastní život, místo aby druhého zanechal osudu, je veřejností odsouzen za odříznutí lana a dokonce se jej kolegové horolezci pokusí vyloučit z Alpine klubu. Zklamaný a znechucený s lezením končí a to, co bylo dosud jeho životem, už nikdy znovu nevyzkouší. Zraněný kamarád zažívá další zázrak, když se lékařům podaří jeho nohu zachránit a za 6 měsíců tento šílenec opět visí na laně na horách. Sám je však nepříjemně překvapen tím, jakého odsouzení se jeho přítel dočkal, a píše knihu „Pád do ticha“, která byla poté zfilmována a teď i převyprávěna na tomto blogu.

Tolik vášně a vůle dělat to, co člověka baví a naplňuje mu život, tolik odvahy postavit se za kamaráda, riskovat, nebát se a nakonec vyhrát nad sebou, přírodou i nepochopením okolí.

Velká inspirace!