Do Spojených států jezdím od roku 1991 jednou, dvakrát ročně, ale ještě nikdy jsem se nezdržel tak dlouho v tak malém městě (šest týdnů, Ormond Beach, Florida). Stejně tak jsem tam nikdy nebyl v době tak podivné nálady, jaká byla v letošním lednu a únoru (taková podivná směs strachu a naděje…). A tak jsem si všiml věcí, které jsem dříve neviděl. Některé mě nadchly, jiné mě rozesmutnily.

Zde je to, co mi dalo facku, otevřelo oči, přinutilo mě přemýšlet. Kolikrát to jsou kraviny, ale možná jen na první pohled. A není to vůbec o Američanech, ale o nás. Thomas Friedman totiž trefně říká: „Dnešní svět má jeden problém, a to že v něm žije příliš Američanů“, tj. lidí kteří přejímají styl života, který se zrodil v USA.

1. Zalévání trávníků: Bývaly doby, kdy trávník byl výsadou aristokracie. Obyčejný člověk měl nejspíš louku za barákem. Američané nebývale zbohatli a dnes má trávník každý (kdo nemá, ten po něm touží). Trávník – v porovnání s loukou naprosto mrtvý ekosystém – je třeba stříhat, zalévat, hnojit. A tak před každým druhým barákem vidíte hnojiče, střihače nebo jiné trávníkové údržbáře. Tzv. „Lawn Maintenance“ je obrovský byznys. Co mě ale zaujalo? Většina našich sousedů vytrvale zavlažovala. I v den, kdy 48 hodin hustě pršelo, sousedi stále kropili, z toho 1/3 času chodník. V době, kdy miliarda lidí na téhle planetě nemá přístup k pitné vodě, je to smutný obrázek. Říkám si, tihle kluci asi nikdy neslyšeli o Al Gorovi.

2. Mega balení: Chcete si koupit pivko k večeři, dvě jablka, pár plátků sýra? Na to zapomeňte! Chcete pivko? Kupte si basu. Chcete jablka? Naberte si dva pytle po šesti librách (to je nejmenší balení). Pár plátků sýra, jak jsme zvyklí z pražské Billy? Neexistuje. Kupte si balík – navíc zabalený v trojím igelitu. Naprostá nadprodukce všeho. Na téhle planetě každou hodinu umírá tisícovka lidí hlady, a tady!? Více je lépe.

3. Nonstop klimatizace: Přestože jsme byli na Floridě, zažili jsme tam pěkné zimy. I když bylo venku třeba osmnáct stupňů (Celsia), v obchodech a hlavně v domech u sousedů jela klimatizace bez vypnutí. Ve dne v noci. Nonstop. Asi ani tihle kluci nikdy neposlouchali volání Al Gora!?

4. Hummer: „Pussy magnet“. Vzpomínáte na Borata, jak si chtěl koupit magnet na holky? Přijde mi, že tím místy jezdí každý druhý. A nejenom Hummer. Prostě čím větší, tím lepší – Hummer, Toyota Tundra, Ford Pick-up. Prostě nevidíte nic moc jiného než obrovské pick-upy nebo obecně SUV. Dlouhou dobu platilo, že jste při nákupu těchhle obrovských aut dostali slevu na daních. Proč? Hodně žerou a to je dobré pro byznys. Mimochodem, každý 4.–5. barel ropy, který se na světě vytěží, se spálí na amerických silnicích. Síla, ne!?

5. Auta před školou: Jo, jo, hodně mé americké fascinace se točí okolo aut. Nedaleko našeho domu byla střední škola „Seabreeze High School“. Přál bych vám vidět školní parkoviště a hlavně ranní a odpolední zácpy. Máte pocit, že se na váš řítí obrovský pick-up, který nikdo neřídí, a na poslední chvíli si všimnete, že za volantem sedí desetiletý kluk (asi mu je šestnáct, ale tvářičku má na deset). Většinou platí, co student (od šestnácti), to auto, a tak parking před touhle školou je větší než před největšími nákupními centry v naší zemi – představte si třeba pražský Zličín.

Peníze nebo život

6. Auta před domem: Většina našich sousedů měla dům pro auta (garáž) větší než dům pro lidi. Stejně tak je běžné, že večer před garáží stojí třeba další čtyři auta. V mnoha amerických domácnostech je totiž víc aut než lidí. Není divu. V televizi vidíte reklamu jen na auta a léky. A všechno na půjčky. Navíc litr benzínu vyjde na deset korun. A tak si říkám, kolik lidí už pozabíjeli v Iráku jen proto, aby jejich děcka mohla jezdit do školy „nabušenýma Hummerama“. Na jedné demonstraci jsem zahlédl zajímavý transparent: „No more Iraqi babies in my tank!“ To mluví za všechno, myslím.

7. Ulice jako po evakuaci: Tahle část Floridy se každý podzim pere s hurikány. Proto na každém kroku narazíte na značku „Evacuation point“. Nemusíte ovšem čekat na hurikán, abyste si představili, jak to tu vypadá při evakuaci. Je známým faktem, že průměrný Američan chodí tak maximálně z domova do auta (10 metrů), z auta do supermarketu (50 metrů) nebo z auta do práce (100 metrů) a zpět. Na ulicích většinou nepotkáte ani živáčka. Většina Amíků ani chodit nemůže, neboť by to jejich klouby nevydržely.

8. Drive in: Od dob, co k nám do Čech zavítal strýček McDonald, známe „drive–in“. Z amerických filmů známe možná i drive–in kina. Co mě zaujalo tentokrát, byl drive–in bankomat. Prostě se nemusíte namáhat a vylézat z auta. Přijedete, stáhnete okénko, fouknete tam kartu, vymačkáte pin, naberete bankovky a účet a tradá. A co mě nadchlo úplně nejvíc, byl drive–in church. Kostel pod širým nebem, kam zajedete jako do kina, na autorádiu si naladíte farářovo kázání, nad volantem se pomodlíte a hurá domů (nebo spíš do krámu nakupovat). Nulový pohyb. Naprosté pohodlí. Paráda. Ráj na zemi!

9. Fly-in: Když existuje „drive–in“, musí existovat „fly–in“. V sousední vesnici mají oplocenou osadu s ochrankou (tomuhle druhu bydlení říkají „Guarded community“ – původně brazilský vynález), kde má každý obyvatel kromě obrovské garáže i hangár. Každý má totiž minimálně jedno letadlo. V této osadě bydlel i John Travolta, ale poté, co si koupil nový tryskáč, ho sousedi vystrnadili. Pro mnoho Američanů jsou dnes letadlo, jachta nebo vila na Havaji stejně dostupné jako Škoda Fabia pro průměrného Čecha. Říkám si, že ve světě, kde hrubý domácí produkt 48 nejchudších zemí je méně než bohatství tří nejbohatších lidí v USA (globalissues.org), je něco sakra špatně.

10. Prso je nebezpečnější než pistole: Četl jsem, že v jednom nákupním centru policie zatkla a odvezla ženu za to, že na lavičce kojila své dítě. Běhat po ulici s bouchačkou u pasu však nikoho nevzruší. Stačí si vzpomenout, jaké vytržení způsobilo před lety odhalené prso Janet Jackson. A přitom v amerických filmech nevidíte místy nic jiného než bouchačky a krev. Z toho mi vychází, že Amíci se ženského prsa bojí více než pistole. A co teprve penis! To je divné, ne!?

11. Hyperlevné věci: Už jsem to psal do jednoho komentáře. Ať jste kde jste, máte pocit nonstop výprodeje: džíny za $10, dětské oblečení $2-$15, boty do 30 dolarů… Nechápete to. Spotřební věci jsou tady tak levné, že není divu, že 94 % amerických středoškolaček považuje nakupování za svou nejoblíbenější aktivitu.

12. Silikonová prsa: Mnohé Američanky mají výstavní ňadra, to se jim musí nechat. Když se ale podíváte na Michaela Jacksona, dojde vám proč. Nejoblíbenějším dárkem k promocím amerických holek je právě chirurgická úprava prsou. Ano, čtete správně. K promocím! To znamená, že jim ještě nebylo třicet. Bomba.

13. Za to vás můžou sebrat! Jedeme ze supermarketu, kde jsme si koupili basu piva, kterou jsme měli v kočárku. Najednou k nám přijde pán s vyděšeným výrazem, ukazuje na tu krabici s pivem a říká: „Za to vás můžou sebrat! Být vámi tak to okamžitě schovám.“ Je úžasné pozorovat zástupy lidí s hnědým sáčkem v rukou, ve kterém mají láhev kořalky nebo plechovku piva. Ale zkuste to vyndat! Za to vás můžou sebrat.

14. Debit/credit: Když nakupujete, většinou (možná vždy) se vás ptají, jestli chcete nakupovat na půjčku. Zjistíte, že lidé tu většinou fungují jenom na půjčky. Hypotéka je zcela běžná a k tomu ještě plejáda kreditních karet a půjček na auta jiné nesmysly. Na trhu půjčování peněz je taková konkurence, že se banky a kreditní firmy předhánějí, kdo půjčí (i teď v dobách kritických!) víc. Je běžné, že za použití kreditní karty získáváte třeba „airmiles“, a tak lítáte na oko zdarma.

15. Sledování televize: Průměrný Američan sleduje televizi 7–9 hodin denně. V průměrné domácnosti je televizí často víc než lidí. Zajímavé je uvědomit si, že polovina rodin spolu vůbec nevečeří, což je jediná příležitost se potkat (jinak jsou furt v práci – musí se sakra ohánět, aby vydělali na všechny ty půjčky). Polovina druhé poloviny u toho má puštěnou právě tu televizi.

16. Polovina Amíků nemůže spát: 48 procent Američanů říká, že pociťují více stresu než před pěti lety. Stejné procento říká, že v noci leží, kouká do stropu a nemůže usnout (zdroj Americká psychologická asociace, 2006). Co polovině Američanů nedá spát? Proč se jich tolik dívá v noci na strop? Primárně dvě věci: peníze a práce – hlavní starost 75 procent Američanů. Přitom v roce 2004 to bylo 59 procent. Ta čísla jsou strašidelná, a to jsme v roce 2006 ještě neměli tušení, že přijde nějaká krize. Jaká čísla byste si tipli v roce 2009?

17. No antibiotics! Na mnoha potravinách v našem supermarketu svítily roztodivné nápisy začínající slovíčkem „no“ – no hormons added, no antibiotics, no additives, no chemicals… Už i k nám do Čech se tyhle nápisy dostávají. Zdá se mi, že je bereme jako fakt. Ale faktem je také to, že když na jeden balíček napíšou, že neobsahuje chemikálie, potom říkají že devět ostatních chemikálie obsahuje. Není divu, že v USA hovoří o epidemii rakoviny. Jestli jste viděli nějaké dokumenty na téma kvality potravin v USA, víte o čem mluvím. Myslím bohužel (co se týče rakoviny), že my Evropané na Amíky úspěšně dotahujeme.

18. Národní asociace organizátorů: Protože je všechno tak levné a navíc vám do zadku vleze deset bank a čtyřicet kreditních společností s nabídkou úvěru, kterému neodoláte, Američané nakupují víc, než jsou schopni uskladnit. A tak je v USA běžným řemeslem tzv. organizátor, který k vám domů přijde a zorganizuje vám vaše hory majetku do úhledných komínků, krabic, přihrádek. A protože organizátorů je už pěkná armáda, sdružují se dokonce v asociaci.

Tedy na to, že se považuji za tolerantního a v zásadě i pozitivního člověka, je to pěkně netolerantní a kritický výčet. Jenomže já si nemůžu pomoci. Ještě mám v živé paměti extrémní bídu, na kterou jsme narazili při loňské cestě do Mali a Guinei-Bissau. Lidi tam však byli v zásadě šťastní. Když to porovnám s tou americkou rozežraností (a to myslím, že je slabé slovo) a dám si to do souvislosti s psychickým stavem americké společnosti, tak si říkám: Něco je hodně špatně. A nakonec, když se podívám do Evropy a vidím všechna ta satelitní městečka, nákupní centra, multiplexy, hypermarkety, silnice zacpané SUV auty, hypotéky, zadluženost, hon za zážitky a zábavou, všechna ta pozlátka, která jsme od USA okopírovali, tak nevím…

A protože s tím vším, co se tu píše, souvisí Příběh věcí (USA jsou do velké míry právě příběhem věcí), rozhodl jsem se ho sem pověsit, aby nám nezapadl v kvantu komentářů. Musím říci, že jsem dosud nenašel trefnější způsob, jak vysvětlit americký styl života (který se stal i naším stylem), než je právě dvacetiminutový Příběh věcí od Annie Leonard, navíc s českým dabingem.