V dnešním blogu chci vysvětlit, proč naše knihy koupíte zatím pouze v jednom e–shopu v Čechách, v jednom na Slovensku a fyzicky v café kafíčko na pražské Malé Straně. Mohl bych to zkusit v jednom odstavci. Jenomže mé důvody jsou mnohem komplikovanější.  Vycházejí z poznání, že náš knižní trh ignoruje jeden z nejzákladnějších principů fungování lidské společnosti, kterým je potřeba „fair play“. Princip, bez kterého nemůže existovat žádná svobodná společnost (myslím si). A právě ten se chci pokusit tím dnešním psaním vysvětlit. Mimochodem mluvili jsme o tom vydatně i při naší minulé snídani s Petrem Márou.

Zkusím to ze široka. Na pár příkladech. První se týká Makaků a toho, co mají rádi. V jednom z mnoha experimentů na tomto druhu zavřeli vědci dvě skupiny zvířat do dvou oddělených ale vizuálně propojených kotců a krmili je nějaký čas okurkami. Makakové prý okurky milují. Pak z ničeho nic začali jedné skupině dávat místo okurek grapefruit. Grepy jsou pro makaky údajně tak o třídu lepší než okurky. V ten moment obyvatelé kotce, kteří stále dostávali okurky, přestali demonstrativně žrát a začali se hlasitě dožadovat grepů. Jakoby měli nějaký vnitřní mechanismus, který non–stop hlídá, zda je dění okolo fér. Já naprosto stejný jev pozoruji u naší roční Valentýny, kdykoliv si starší Valérie vezme nějaké „lepší“ jídlo. V tu chvíli Valentýna zahodí krajíček chleba, nad kterým se ještě před dvouma sekundama rozplývala a křičí, co jí síly stačí, že chce například piškoty. I ony mají totiž ten vnitřní budík, který dohlíží na to, aby se k nim ostatní chovali férově. Mimochodem jedna z hlavních Valériíných větičko–výčitek (kdykoli není něco po jejím) je: „To není fér!“

Na kurzech se potřebu fair play nebo také spravedlnosti či férovosti snažím vysvětlit na následujícím cvičení. Požádám lidi, aby se rozdělili do dvou skupin. První řeknu, ať si každý vybere jednoho člověka z druhé skupiny, posadí si ho na židli a namasíruje mu krk/ramena. Lidem z první skupiny ale ještě předtím řeknu, aby za žádných okolností nedali znát, jak se masérům daří. A když se maséři budou ptát, ať odpoví co možná nejlhostejněji. Netrvá to nikdy déle než tři minuty. Pro většinu lidí je to ale věčnost. V roli masírovaného totiž ten zmiňovaný mechanismus začne velmi rychle působit nepohodu, jakýsi závazek a potřebu dát něco zpět. Minimálně tak, že poděkujeme, nebo řekneme, že je to příjemné. I většina masérů čeká, že dostane něco protihodnotou. Alespoň nějaké to spokojené zamručení.

Výzkumníci z Gallupu se v jednom ze svých výzkumů ptali zaměstnanců na to, co je v práci frustruje víc: Kolega, který se strašně snaží, ale stále se mu nedaří tzv. „bungler“ – tj. fušer či „levák“ –, nebo kolega, který na to má, ale nesnaží se, tedy tzv. „slacker“ – tj. „ulejvák“ či „flákač“. Výsledek potvrzuje tři předešlé příklady. Flákač nás podle tohoto výzkumu štve až šestkrát víc než fušer. Toho nám je spíše líto. U flákače náš vnitřní budík hlídající, zda se ostatní chovají fér, rozezvoní často tak, že už není nic jiného slyšet.

Zdá se tedy, že patří k lidské přirozenosti „ohlížet se po druhých“ a „porovnávat se“. Nejspíš každý v sobě máme do určité míry tento mechanismus, který neustále vyhodnocuje zda „máme míň“ či „víc“ než ten druhý a HLAVNĚ, zda je to FÉR. A když je to v nerovnováze, začne to zvonit tak, že už se často nemůžeme na nic jiného soustředit. Docházím k poznání, že „ohlížení se po ostatních“, „porovnávání se“ a tedy i  tzv. závist, je nám stejně přirozená jako třeba to, že dýcháme vzduch.

Co ovšem považuji za nejpodstatnější je uvědomění si onoho mechanismu v nás, který vyhodnocuje zmíněnou ROVNICI FÉROVOSTI, tedy to „kolik člověk dal vs. kolik dostal“. Proto nám většinou tak vadí ti různí „zbohatlíci“, „korupčníci“, „podvodníci“, „přeplacení manažeři“, prostě ti, kteří mají víc a my máme přitom pocit, že si to nezaslouží. Stačí zalistovat novinami! Něco v nás má prostě jasno v tom, že přece „není fér“, když „my makáme a máme málo a oni nemakají a mají hodně“. A už vůbec nejsme schopni tolerovat, když někdo porušuje pravidla hry – onen princip fair play. Bůh ví, jak ono to vlastně je (?), ale takhle nějak se to průměrnému člověku zpravidla honí hlavou.

Alarmující, pro našince překvapivý a zároveň oči otevírající je fakt, že společnosti, ve kterých je velký rozdíl mezi bohatými a chudými (tj. přílišná nerovnost, tj. vnímaná nespravedlnost a nebo také nedostatek fair play), prohrávají prakticky ve všech parametrech života – zdraví, délka života, štěstí, zaměstnanost, rozvodovost, míra deprese, dětská úmrtnost, ekonomické ukazatele a další (Zdroj: The Spirit Level). Jako bychom o tomto (pro lidskou společnost snad nejdůležitějším principu) nevěděli! Od osmdesátých let dvacátého století se ve většině zemí i firem nůžky mezi bohatými a chudými rozevírají tempem do té doby nepoznaným. Bohatí jsou ještě bohatší a chudí ještě chudší. Co se týče světa firem, v  devadesátých letech byla průměrná výše odměny nejvýše postaveného člověka (CEO) průměrné americké firmy v průměru 470 násobkem nejnižší mzdy ve společnosti (Bůh ví, kolik je to v roce 2011?). Koho by práce bavila, když bere 470 násobně míň než jiní a v životě nemá třeba nic jiného než práci? Kdo by jedl okurky, když se ostatní cpou grepy? Na úrovni států a v jakémkoli jiném lidské společenství to funguje úplně stejně.

A jak to všechno souvisí s tím, proč naše knihy nakonec neprodává Kosmas nebo Luxor? Když jsme si začali s těmito giganty českého knižního byznysu povídat, ohromilo mě jejich „padesát/pětapadesát procent“. Moje břicho během sekundy vyhodnotilo ROVNICI FÉROVOSTI a bylo mi jasné, že tady je něco hodně blbě. Vzal jsem kalkulačku a zkusil si spočítat, kolik kdo vlastně dostává z jedné prodané knihy. Jako když by se fotbalový manšaft bavil o fair play. Ono totiž, ač se to nezdá, jsme manšaft, který se snaží tvořit knihy. A pokud úspěchem ve fotbalu je gól, potom úspěchem v knižní branži je kniha, která nadchne čtenáře (a proto se k němu potřebuje i dostat). Čísla jsou orientační, počítaná z cen obvyklých na českém trhu, na náklad 2500 kusů a MOC 349,– Myslím, že názorně ukazují, že o Makacích a grepech nemáme ani tušení. Kolik si tedy kdo vezme z jedné knížky:

1. STÁT: 35 Kč na DPH a chtějí 69 Kč + další daně a já si říkám za co? Za ty rozbité silnice, povinné školství, stávkující lékaře, noviny plné zpráv o korupci? Je tohle „fair play“?

2. AGENT: 25 – 35 Kč – zastupující autora/y. Například v případě Svobody v práci na ní autoři nechali čtyři roky života. Nevím, kolik z té třicetikoruny uvízne v trubkách (myslím, že hooodně) a kolik se dostane k autorům. Je to fér?

3. TISKÁRNA: 35 – 45 Kč – tiskárna – Makají na tom 14 – 21 dní. Fér?

4. PŘEKLADATEL: 25 – 35 Kč – Leží v tom týdny/měsíce. Knihu fakticky znovu píše. Fér?

5. KOREKTOR: 3 – 5 Kč – Alespoň v našem případě, je korektor klíčová osoba, bez kterého by naše knihy vůbec nevznikly. Jsou 3 Kč za knihu fér?

6. DTP: 3 – 5 Kč – Člověk, který se stará o vnitřní vzhled knihy, aby se to dobře tisklo, četlo a aby to vůbec mohlo být vytištěné. Fér?

7. OBÁLKA: 3 – 5 Kč – Mám obavu, že obal do velké míry prodává. Je tedy klíčové, aby na první pohled řekl, o co jde. Opět, jsou tři kačky fér?

8. DOPRAVA: podle potřeby

9. PROPAGACE: podle možností

10. DISTRIBUCE: 110 – 180 Kč. V případě těchto třech knih počítáme s tím, že si je lidé budou sami hledat, a tak úkolem prodejce není prodávat, ale pouze zabalit, odeslat a vyinkasovat peníze. 150 korun? Fér?

Připomínám, že mluvím o „obvyklých“ cenách, „průměrech“, „většině“, tj. nevyhnutelně černo–bílým, abych poukázal na podstatu. Někdo by mohl také namítnout, že tiskárna nebo distributor mají mnohem vyšší náklady než třeba překladatel. Ano, platí materiál, sklady, lidi, energie… Jenomže překladatel, korektor, grafik, DTP a další  pracovali zpravidla léta na tom, aby se dostali tam, kde jsou dnes. Tj. své náklady si už mnohdy zaplatili a stále ještě platí, ale i po odečtení provozních nákladů je rovnice, podle mého mínění, stále špatně.

Už jsem na mnoha místech psal, že máme osobní důvody, proč jsme se do knih pustili. Kromě toho, že se považujeme za knihomoly, si myslíme, že přečíst si Podivína, Štěstí doručeno nebo Svobodu v práci tak se člověk musí buď naštvat nebo nadchnout. Určitě budou lidé, kteří nad tím mávnou rukou, ale z prvních reakcí slyším jenom o nadšení nebo právě o „naprdnutí“. Přece není možné, abychom dál nutili jeden druhého dělat práci, která nás nebaví, když víme, že lidi v Semco, Zappos, SOL, FAVI, Harley, IDEO, GORE–TEX,… dělají, co milují, a ještě na tom často i pohádkově vydělávají.

Za ty léta, co studuju svobodná společenství vím, že mnohým lidem zním jako „levicový aktivista“. Mám pocit, že vzhledem k našemu komunistickému experimentu většina národa tento princip jednoduše neuvidí. Čtyřicet let násilně roubovaného rovnostářství napáchalo nevratné škody možná i na pár generací dopředu. Myslím si ale, že škoda pro nás pro všechny. Pochopit „problém s grepy“, vnitřní budík a rovnici férovosti by nám mohlo pomoci pochopit problém nespokojených učitelů, stávkujících lékařů i ostatních složek státní správy a samozřejmě i epidemii demotivace zaměstnanců dnešních firem. Já  sice píšu o fair play v knižní branži, ale za slovíčko „knižní“ si klidně dosaďte tu vaší a já jsem si téměř jistý, že co se týče férovosti, funguje velmi podobně.

P. S.: Mám plán. V případě že se nám peníze, které jsme do knih vložili, vrátí, chci se pokusit o jejich přerozdělení tak, aby vnitřní budíky všech členů manšaftu mohly přestat zvonit. Prostě, aby to bylo fér. Abychom si ty případné grepy rozdělili. Prostě chci zkusit takový malý knižní fair trade.

P. P. S.: Svobodu v práci a Štestí doručeno už směrujeme do tiskárny, tj. do konce měsíce je to venku. Díky za trpělivost. Diskutujte i na FB či Twitteru.