Nemám čas!

Existuje vůbec nějaká častější výmluva proč něco nedělat než, že „nemám čas“? Možná ano, ale tahle je minimálně neuvěřitelně funkční. „Nemít čas“ je společensky široce tolerovaný fakt. I proto působí jako takové malé kouzlo. V mnoha případech stačí totiž prohlásit, že nemáte čas, ostatní jen soucitně kývnou hlavou a je vyřešeno. Už vás nepřemlouvají ani jinak netlačí. To, že „nemáme čas“ bere většina z nás jako fakt doby. Prostě to tak je. Nepozastavujeme se nad tím.

Já bych na to téma přece jenom pár slov utrousil. Podle mého názoru je to totiž tak trochu blábol. Výborné zaklínadlo, kterým je možné se ukázkově zbavit zodpovědnosti. Když nemáme čas, prostě nemáme čas. Je potřeba poohlédnout se po někom, kdo čas má. Nebo to u vás chodí jinak?

Jenomže faktem je, že čas máme. Všichni máme 365 dní v roce, 24 hodin denně nebo 86400 vteřin denně. Ano, velmi staří nebo umírající mají méně času, ale i oni ho mají. Otázkou je, čemu se rozhodneme svůj čas věnovat, a jak si dokážeme zorganizovat to, co chceme v daném čase udělat.

Máme dvě malé děti – Valérii (5 let) a Valentýnu (7 měsíců). Do toho oba pracujeme, a to celkem dost. A hlavně jsme na život relativně sami (babičky, tety, kamarádi jsou většinou dál než za humny). A tak je to místy vcelku záhul, zejména pro Péťu (mojí manželku), která řídí chod domácnosti, většinu péče o děti a do toho ještě pracuje. Chtělo by se říct, že „nemá čas“. Že nestíhá. Fakticky, její pracovní doba je místy nějakých 18–20 hodin denně, sedm dní v týdnu.

Mimo jiné je to ale i vášnivý čtenář. Před pár dny sáhla po kultovní „Dívce, která si hrála s ohněm“ od Stiega Larsona a já si začal všímat zajímavého fenoménu. A to, že když člověka něco opravdu baví, čas si najde vždycky. A já tak Péťu vidím, jak čte při kojení, tlačení kočárku, v autě, před spaním, po probuzení, cestou ze školky, u jídla nebo na toaletě.

Možná jste si také všimli, že čas máte. Ale možná i vy říkáte, že ho nemáte. Já se snažím říct, že je otázkou, čemu ten čas dáme. A to nejdůležitější zdá se být, že udělat si čas na to, co nás opravdu baví, na to co milujeme není vůbec žádný problém. Přijde mi, že na to nepotřebujeme žádné poučky, kurzy, žádná „GTD–čka“. Prostě nás to samo, jako magnet, přitáhne. A tak se dostávám zpět ke své oblíbené filozofii: „Dělejme, co milujeme a nemusíme nic řešit.“ Co myslíte?