Náš český Abu Ghraib

Bylo to někdy na konci října loňského roku. Seděl jsem na večírku, kde se živě rozebírala tzv. „kauza Kuřim“. Trochu mě ještě teď bolí břicho, když si na ty debaty vzpomenu. Překvapilo mě, s jakou záští hodnotila většina lidí něco, o čem prakticky nic nevěděli. Jen pár vět, které si vybavuji: „Věšel bych je!“ „Já bych je mučil.“ „Takové svině si nezaslouží nic než trest smrti.“ „Já bych je střílel…“

V Kuřimi mučili normální lidé jako jste vy a já.

Přijít z ulice a neznat kontext, měli byste pocit, že jste na párty nějaké echt sadistické skupinky.

Od toho večírku jsem nenašel čas zasednout, abych své dojmy sepsal. A tak to dělám až nyní. Pro připomínku, co se dělo v Kuřimi, dovolte úryvek z tisku:

„Klára Mauerová zavírala týrané děti na záchodě, do šatníku, musely klečet. Kateřina a Klára Mauerovy držely chlapce celodenně zavřené na chatě ve Veverské Bítýšce – tam je týraly, Barbora Škrlová tam Ondru topila a Kláru Mauerovou učila vázat uzly na svazování dětí. Škrla a Turek pak přijeli a nasadili dětem na hlavu plastové pytle, svázali je, nahé je bili do různých částí těla, pálili je v tříslech. Ondřejovi na hýždi způsobili zranění, které překryli spáleninou. Hana Bašová při tom vyluzovala zvuky s cílem zvýšit hrůzu u dětí. Hana Bašová chlapce opakovaně bila a izolepou je přivazovala ke stolu.“

Hnus. Ano. O tom, ale mluvit nechci.

Při studiu toho případu se nemůžu ubránit podobnostem mezi Kuřimí a případem mučení v irácké věznici Abu Ghraib před pěti lety více např. zde. Mám pocit, že to co udělala „Kuřim“ s Čechy, to způsobil „Abu Ghraib“ celosvětově. Jednou větou a zjednodušeně zvedl vlnu odporu a nenávisti vůči „zrůdám“, které mučí druhé lidi.

To, že se lidé dělí na dobré a špatné, je jedna z nejrozšířenějších iluzí. Fakt je, že v každém z nás žijí oba světy. Záleží pouze na situaci, do které se dostaneme.

Většina z nás ovšem neví, že v Abu Ghraib i v Kuřimi mučili „normální lidé“ jako jsem já (považuji se za celkem normálního člověka) nebo snad i vy. Nebyla to nebezpečná, psychicky nemocná, sadistická individua. Mimochodem sadismus zkoumala v minulosti už pěkná řádka psychologů. Výsledky jejich výzkumů otevírají oči a existují. Škoda, že jenom v pár pomazaných hlavách. A mně je vždy líto, že lepší pochopení lidské podstaty není základem osnov každé střední, možná i základní školy. Myslím, že by nás to jako společnost mohlo přivést k promyšlenějším řešením a zejména k prevenci těchto patologických jevů. Možná bychom také neskákali na lep médiím jako po aférkách vyhladovělé šelmy. A na večírcích bychom si třeba povídali o něčem pozitivnějším než o tom, jestli mučit nebo nemučit jiné lidi.

Chci zmínit dva nejznámější výzkumy, které se zabývaly tím, co se dělo v Abu Ghraib, v Kuřimi a na mnoha jiných místech, kde člověk mučil a mučí jiného člověka. Stačí jen zavzpomínat na ty nejznámější případy, jako byl nacistický holocaust, sovětské gulagy, čínské Laogai, „krátké/dlouhé rukávy“ v Sierra Leone, vojenská junta ve většině zemí Latinské Ameriky nebo nedávná či ještě současná genocida ve Rwandě, Súdánu, Kongu…

Stanley Milgram se v roce 1963 pokusil zjistit, za jakých podmínek člověk ublíží druhému člověku. K dispozici měl dvě místnosti. V jedné seděl jeho spolupracovník (v roli žáka), ve druhé účastník výzkumu (v roli učitele). Úkolem účastníka–učitele bylo zadávat žákovi otázky. Učitel měl před sebou 30 tlačítek, označených 15 V až 450 V. Při chybné odpovědi měl dát žákovi elektrický šok. Začínalo se na nevinných 15 voltech. V místnosti s učitelem seděl administrátor výzkumu v bílém plášti, jehož úkolem bylo přimět (vlídně, ale neústupně) účastníka k pokračování. Cílem bylo zjistit, jaké procento účastníků dojde až do smrtelných 450 V. Psychologové v té době odhadovali, že to bude zhruba jedno procento lidí (= procento sadistů v americké populaci). Výsledek je ohromil. Přestože od nějakých 75 V vydával žák nářky (vše bylo samozřejmě předstírané, o čemž ale účastník v roli učitele neměl ani tušení), 63 % účastníků se podrobilo autoritě a došlo až k tlačítku s nápisem 450 V – více: zde.

Zde je jedna z nedávných ukázek Milgramova originálního experimentu z roku 1963:

Podobný pokus provedl Phil Zimbardo. Jeho tzv. „vězeňský experiment“ získal ještě větší věhlas než Milgramovy pokusy. V kostce najal skupinu studentů–dobrovolníků, zavedl je do vězení a rozdělil na dvě podskupiny: dozorce a vězně. Ve skupině dozorců se začaly prosazovat vůdčí typy vyžadující naprostou poslušnost. Pokus musel být po několika dnech náhle ukončen pro psychické selhání několika „vězňů“. K překvapení všech okolo se ve věznici v Palo Altu, kde experiment probíhal, začaly dít věci, které dnes známe z fotek z Abu Ghraib. Na první pohled zcela normální a zdraví lidé začali ponižovat a týrat druhé – jen proto, že se ocitli v situaci, která takové chování podněcovala. Více o experimentu: zde.

V tomto videu vysvětlují, o co ve vězeňském experimentu šlo:

Na sobě a na lidech, které potkávám na našich setkáních, pozoruji, jak nám tyto experimenty pomáhají zbavit se rozšířené iluze, že se lidé dělí na dobré a zlé. Člověk tak lépe chápe skutečnost a lidskou podstatu. Její součástí je mnoho věcí, o kterých bychom raději nevěděli, a které si proto nechceme připustit. Například s jakou lehkostí se většina z nás poddá autoritě a síle skupiny. Jak snadno se necháme zmanipulovat k tomu, abychom (v tomto případě) mučili druhé lidi. Nebo na druhou stranu jak je pro nás přirozené manipulovat druhými a dostat je, kam potřebujeme. O co víc se nořím do lidské podstaty, o to víc mě téma moci, manipulace a podrobení se autoritě fascinuje. O to víc mě zajímá hledání cest „partnerského“, tj. demokratického vedení.