O víkendu jsem dokončil svůj každoroční maraton filmů na Jednom světě. Už léta ho užívám jako jeden z “probouzecích” mechanismů, který mi pomáhá chápat, jak to okolo nás vlastně funguje. Letos jsem se “nadchl” především ze Šmejdů, z hororového filmu, který „musíte“ vidět (jak moc „musení“ nemám rád).

Myslím si, že Šmejdi pomohou člověku seznámit se téměř “na vlastní kůži” s tím, jak dnes běžně fungují mnohé firmy prodávající různé “zdravé” nebo jinak “život vylepšující” výrobky prostřednictvím tzv. předváděcích akcí pro penzisty ..mně osobně téma více než blízké. Sám jsem se nad tím též podivoval v Zájezdu za 49,- a vy jste na to určitě narazili, ať už třeba v Pekle na talíři nebo sami ve svém životě.

Ten film jsem viděl už minulý čtvrtek a nemůžu ho dostat z hlavy. Přemýšlím především o tom, kdo je tu vlastně ten šmejd. Tuhle otázku jsem si pokládal už v létě na Dunaji, když jsem tam brkal o hory plastu – viz Kdo za to může?. Já osobně si myslím, že potíž je více v systému, než v lidech. Zdá se mi, že v každém z nás je totiž malý šmejd a také malý dobrák (viz např. O dvou vlcích). O tom, která z těchto dvou sil zvítězí, rozhoduje především to, co je ve společnosti „normou“. Jako společenský druh se my lidé chováme do velké míry jako ostatní (ať se nám to v dnešní individualistické společnosti líbí nebo nelíbí). A jestli žijeme v “kapitál-ismu” (přesněji řečeno v jeho dnešní formě), to hlavní o co jde, je “maximalizovat kapitál”. Sociální a jiné otázky přicházejí až na druhém, třetím, či mnohdy spíše na padesátém místě. Pokuď jde o kapitál (a teprve potom o lidi) je běžné, že v mnohých z nás vítězí vrozený ego-ismus (a tedy i zmiňovaný šmejd) a druzí lidé se pro nás stávájí nástrojem či zdrojem k tomu, abychom získali více kapitálu, tedy peněz. Hranice, toho kam až můžeme v této snaze zajít, neurčuje až tak empatie a tedy vědomí potřeb druhých lidí ale strach z vlastního ohrožení. Naše snaha o vlastní obohacení není tedy vyvažována jakýmsi morálním standardem společnosti ale kličkováním v legislativní džungli. Řídíme se tím, co je legální a tedy prospěšné nám osobně. Ne tím, co je morální a tedy prospěšné většině.

Kdo tedy může za to bezútěšné ponižování a vykořisťování dnešních českých seniorů? Jinými slovy, kdo jsou oni šmejdi?

1. Penzista? – Rozhoduje se jet, odevzdat doklady, podepsat smlouvu a zaplatit. Ano. Pokud bychom to chtěli hodit na seniory, vidím ale dva problémy. A) Tyto nabídky jsou pro osamnělé české penzisty natolik lákavé, že mnozí nemohou odmítnout. B) Takovou míru nátlaku nedokáže většina našinců (vychovaných k poslušnosti vůči autoritě) v žádném případě zvládnout. Myslím si proto, že penzista je 100% oběť systému.

2. Rodina penzisty? – Ve filmu zaznělo, že hlavním řešením je “nejezdit”. Jenomže, kdo by nejel, když většinu času sedí sám doma, protože jeho děti a vnoučata běží krysí závod. Tady vidím jeden ze základů problému (i z bolestivé vlastní zkušenosti). Pokud nechá rodina sedět svoji babičku samotnou v bytě, nesmíme se divit, že se babička nechá chytit na výlet s obědem za 49,- Kč.

3. Prodejci? – Film je skvělý též v tom, že ukazuje kam až může i v roce 2012 v Evropě vést dnešní podoba kapitalismu. Osobně jsem na tyto příběhy relativně zvyklý ze zemí jako je Bangladéš, Ekvádor nebo Čína, ale když člověk zjistí, že podobná hrůza funguje v bleděmodrém i v naší (na oko) vyspělé zemi, chce se mu plakat. Mně se chce. Překvapilo mě, že podobných firem v ČR momentálně funguje prý na 500. Fungují! V očích většinové společnosti jsou úspěšné, některé nejspíš figurují i v žebříčcích úspěšných (= ziskových firem), které většina našinců tolik hltá. Jsou to ale šmejdi? Dle mého jsou to lidé, kteří z velké míry “chodí do práce”. Tak jako například během druhé světové války chodili do práce zaměstnanci koncentračních táborů. Tehdy to bylo normální, legální zaměstnání. Adolf Eichmann přece v Norimberku tvrdil, že byl pouhý zaměstnanec, který plnil úkoly, jak nejlépe dokázal. Dovedu si představit, že pro většinu zaměstnanců těchto prodejních firem je jejich práce normální obživou bez zásadních otazníků. Jsou to tedy šmejdi nebo se nechali převálcovat systémem?

4. Splátkoví prodejci? – Většina penzistů samozřejmě nemá ty (často statisíce korun) a proto se zde otevírá ráj pro při-živení se firem typu Homecredit. Údajně až 70 000 českých seniorů je momentálně v exekuci! A já si říkám… Do p…e!, co se to s námi stalo? V čem to žijeme? Fascinovaně kroutím hlavou vždy, když naše média vyzdvihují další „úspěch“ Petra Kellnera a jeho PPF, například na jaké příčce nejbohatších lidí světa se právě nachází… bez jakékoli kritické úvahy o důsledcích jeho/jejich podnikání. Dostává mě, jak se naši politici s lidmi s tímto „posláním“ veřejně přátelí (alespoň se to tak to tak na dálku jeví) a jak moc je vlastně tato parta (finančních skupin) silou definující normy naší společnosti.

5. Exektoři a právníci exekutorů? – Často si říkám, že lidi, kteří se rozhodli (při)živit na současné formě toho, čemu jsme se naučili říkat „exekuce“ (která se v ČR za poslední léta rozbujela jako rakovina) musí mít extremně potlačenou empatii. Šmejd v mnoha těchto lidech tak jednoznačně vítězí nad dobrákem. Jak si jinak vysvětlít, že si babička koupí vysavač a v důsledku toho přijde o dům? Je mi jich i nás líto a divím se, že jsme s touto částí společnosti ještě nic nedokázali udělat.

6. Dopravci? – Tyto zájezdy jsou příležitostí „maximalizovat kapitál“ i pro mnohé dopravní firmy. Majitelé, manažeři i řidiči těchto společnosti jsou nejspíše též “v práci” bez jakékoli reflexe o důsledcích toho, že si sedají za volant a vezou autobus plný obětí.

7. Politika/legislativci? – Zdá se mi, že mnohý dnešní politik slouží představitelům finančních skupin spíše než občanům. Legislativa se tak zaměřuje stále častěji na ekonomické otázky s cílem usnadnění maximalizace kapitálu zmíněných skupin.

8. Hostinští? – Tzv. předváděcí akce se konají nejčastěji v pohostinstvích. Podobně jako pro dopravce je celý tento cirkus na prvním místě nejspíše příležitostí zvýšit příjem. Přemýšlí tito hostitelé o tom, co vlastně hostí?

9. Reklamníci? – Těmto akcím předchází výroba zvacího letáčku a jeho doručení do schránky penzisty. Lidí, kteří sedí u photoshopu a/nebo vymýšlejí zvací manipulativní slogany musí být tisíce. Stejně tak těch, kteří ty letáčky rozesílají či doručují.

10. My ostatní, občané? – Každý z nás by mohl udělat něco podobného, co udělala autorka filmu Silvie Dymáková. Upozornit na to, že se děje něco špatného. Kdokoli z nás o tom může napsat na facebook, na blog, udělat video, zajít za svým zastupitelem, vyvěsit petici,.. prostě cokoliv jiného než strkání hlavy do písku.

Film bude v kinech. Zajděme na něj. Mluvme o něm. Začněme se tomu dnešnímu systému – kladoucímu peníze na první místo – divit. Vždyť už přece všichni víme, že třetí, čtvrtý řízek většinu lidí nenasytí. Ani nám už nemůže chutnat.