Jaká je kletba vaší rodiny?

Foto: marineavoile

Kdo mě trochu znáte, víte že mě pálí výchova. Někdy mám pocit, že se to táhne jako červená nit vším, co dělám. Fascinuje mě pozorovat, jak se různé zvyklosti, hodnoty, vzorce chování předávají z generace na generaci. Jako kdyby tekla řeka a z jezu na jez padala stále stejná voda.

Bývaly doby, kdy o tom, co je a co není správné, nebylo možné příliš diskutovat. Prostě to tak bylo a basta. Výchovnou filozofii „Co na to řeknou lidi!?“ doplňovalo několik dalších podružných: „Uč se, ať to daleko dotáhneš!“, „Dokud tě živím, budeš poslouchat!“ nebo „Podívej se na Janičku, jaká je to šikula.“ Tyto pokyny, které nevědomky vypouštíme z úst, působí nevratné změny na lidské přirozenosti a svobodě. Kromě těchto základních obecných pokynů existují stovky, možná tisíce dalších variací, které se liší podle oblastí nebo konkrétních rodin.

Každá rodina má své krásné věci jako lásku, blízkost a různé tradice, které drží členy klanu pohromadě. Kromě toho ale zpravidla vždy existují i věci jako vina, nenávist nebo smutek, které se předávají z generace na generaci, často bez toho, že by se tomu někdo podivil a postavil.

My dnes máme možná jako první generace opravdovou možnost prověřit staleté vzorce, podle kterých jako roboti vychováváme své děti. Můžeme se tak svobodněji rozhodnout neposílat na další generace hodnoty, chování a zvyklosti, které vztahy spíše ničí, než aby je budovaly.

Jakoby naše rodina byla prokletá a nějaká podivná síla všechny její členy nutila tančit podle jakési zvláštní muziky. Ten tanec nikdo nemá rád, ale všichni tančí. Ba co víc. Ještě nutí tančit své děti a všechny další, kteří třeba jen jdou okolo.

Čím více nahlížím pod pokličku, tím více mám tendenci používat slovo kletba. Kolikrát je to chování tak nesmyslné, až mám pocit, že ti lidé jsou snad prokletí. Jak jinak vysvětlit, že pět šest generací (možná víc) nazpátek narazíme na stejnou nevraživost, na stejnou potřebu se obětovat, na stejný pocit viny. Jako by ta rodina (nebo i národ!) byla prokletá a nějaký podivný mechanismus všechny její členy nutil tančit podle jakési zvláštní muziky. Ten tanec nikdo nemá rád, ale všichni tančí. Ba co víc. Ještě nutí tančit své děti a všechny další, kteří třeba jen jdou okolo.

Například v naší rodině. Jako bychom byli prokleti nesnášet své sourozence. Ať se podívám na stranu otce (nestýká se se sestrou, jeho otec – můj děda – se nemusel se svým bratrem, a jeho otec – můj praděda – zase se svým) nebo maminky (nestýká se se svým bratrem, její maminka – moje babička – se zase nemusela se svou sestrou). Kam až se mi podařilo dopátrat, slyším o stejné věci. Mám pocit, že i přestože se moji rodiče jako první této kletbě postavili, i já s bráchou máme před sebou pořádný kus práce, pokud to opravdu nechceme pouštět dál.

Nebo moje manželka Péťa. S trochou nadsázky v jejich rodině odnepaměti panuje přesvědčení, že muž je neschopný chudák a nebýt ženy, tak umře ve špíně a hlady. A tak bývaly doby, kdy mi Petra nevědomky dávala najevo, že neumím to a to, že jsem neschopný v tom a tom a že co si sama neudělá, se prostě jinak nestane. A když se podíváte na rodiče a prarodiče najdete naprosto stejné stopy. Sranda. Naštěstí Péťa, stejně jako já, to zkoumá, vidí a snaží se tyhle nevědomé, pitomé návyky vymést ze života.

Jako kdyby tekla řeka a z jezu na jez padala stále stejná voda. Nebo jako byste z velké Matrjošky vytahovali menší a z té zase menší a kromě velikosti všechny na chlup stejné.

Myslím si, že vědomým pozorováním svého chování (= co dělám a co říkám) mám informace, které moji předci možná neměli. Navíc mám to štěstí, že žiju v době, která přeje individualitě a svobodě, a tak je možné řadu dříve do kamene vytesaných věcí změnit. Držme si palce. V mém případě vztah s bráchou za to stojí. Přece jenom sourozenci jsou spojka k minulosti, původu, kořenům a tím i cestou k sobě.