Když jsme finišovali obálku Podivína padla věta, že „na grafiku je dnes každý expert“. Zaujalo mě to. Mám k tématu profesionalismu a odbornosti jednu, dvě myšlenky. S dovolením zkusím popsat.

Myslím, že to není dlouho, co byl svět relativně jednoduchý. Alespoň tak máme možnost usuzovat při pozorování některých obyvatel Amazonie, střední Afriky nebo Papui Nové Guinei, kteří ještě dnes praktikují život lovce a sběrače a žijí tak, jako žili naši předci. Sem tam nějaký šaman či guru, ale v obecné rovině mám pocit, že naši předci neměli o odbornících ani tušení.

Jak šel čas, člověk se začal dobírat nových a nových poznání. Ten původně jediný jednoduchý svět tak bylo třeba začít třídit do menších škatulek. Podobně jako když se z vysokoškolské koleje přesunete do svého prvního bytu. Časem znásobíte majetek tak, že už ho nezvládnete mít na jedné hromadě, v jedné skříni. Každá taková škatulka si pak zpravidla definovala své pravdy, svoje dogmata a v souvislosti s tím i strážce těchto dogmat, odborníky.

Kromě tvorby škatulí jsme v lidském vývoji  došli také do bodu, kdy se jednotlivec začal vyčleňovat z tlupy a ego, tedy naše představa o „JÁ“, začalo být důležitější než celek. A protože důležitost vzniká především porovnáváním, bylo třeba vyvinout parametry porovnávání – zprvu to byl určitě silnější, rychlejší, bystřejší, krásnější a postupem času právě i odborně zdatnější. Být dnes považován za odborníka tak patří mezi vyhledávané odznaky, které si na sebe s pýchou přišpendlí nejedno ego. Mnohé odborníky tak ruší, když jim nějací neodborníci kecají do řemesla. Co oni tomu rozumí!? Mám pocit, že podobné myšlenky létaly i kolem našeho Podivína potom, co jsme požádali lidi o názor. Lidi? Z pohledu odborníka „laiky“. Laiky, kteří „tomu“ nerozumí. V našem světě je klíčové být považován za profíka. Neboť máloco živí naše vyhladovělé ego tak, jako to, že nás druzí považují za „profíka“, „experta“, „odborníka“ nebo „gurua“. Ale aura borce není odznak sám o sobě. Zvykli jsem si ho navíc ještě dozdobovat nabitými tituly, diplomy, certifikáty a jinými vavříny. A když náhodou naše postavení superborce něco zneváží, je třeba ho bránit. Třeba větičkou „Dnes je každý odborník!“. Mezi řádky samozřejmě zní: „Já jsem expert a co oni o tom ví?“

V mém případě se také občas někdo pokusí o nálepku „odborník“ nebo „expert“. Mám dojem, že občas nějaké to ego mikro–pohlazení zaznamenám. Ale čím víc si uvědomuju, jaký je „expert“ vlastně blud, tím víc říkám, že nejsem odborník. Jsem jenom člověk, kterému se v životě přihodily určité věci, kvůli kterým se zabývám tím, čím se zabývám. A díky tomu jsem dospěl k dnešnímu poznání.

Mimochodem bývaly doby, kdy se lidé pyšnili tím, že jsou amatéři. Doby, kdy nikoho nenapadlo schovávat se za profíky. Nevěříte? Tak se podívejte na původní význam slova amatér.

Aby nevznikla mýlka, tak já nebrojím proti řemeslu. Naopak! Fascinuje mě, když někdo dělá, co opravdu umí. Když někdo rozumí svému řemeslu. A pokud je to navíc člověk, který své řemeslo miluje, je to zpravidla radost s ním spolupracovat. Ani svým poukazování na škatulkování a experty, kteří brání svá dogmata, neříkám, že to platí plošně. Pouze se snažím zmínit jeden z rozšířených, na egu postavených bludů (myslím si) našeho moderního světa, který rozděluje lidi na profesionály a amatéry, na odborníky a laiky a profíkům přičítá mnohdy až nadpozemský význam. A sám sebe se ptám čemu a komu tohle rozdělení vlastně slouží?

P. S.: Fotka z letiště z Zurichu – billboard, který vysvětluje, že potřebujeme odborníky.