Drogy, porno & Peoplecomm

Capture

Poslal jsem kamarádovi odkaz na video zde na blogu. Ten mi odepsal, že má na youtube odepřený přístup. Je totiž na pár měsíců v Šanghaji a čínské úřady některá místa na internetu blokují. Nepřekvapilo mě to. Vyrůstal jsem v totalitním Československu a pár let jsem prožil v ještě totalitnějším Rusku. To, že v diktatuře jakási vyšší autorita běžně rozhoduje o tom, co se smí či nesmí číst, nikoho nepřekvapí.

Nedávno mi jiný známý poslal printscreen toho, co se mu na obrazovce objeví, když si v zaměstnání napíše do vyhledávače peoplecomm. Zaujalo mě, že naše nakladatelství (a donedávna i tento blog - do loňského roku visel na adrese blog.peoplecomm.cz) mají na stejné úrovni jako stránky s pornem, drogami či rasistickými tématy. Zaujalo mě to o to víc, že ten kamarád pracuje na Zličíně, v České republice, a že v kalendáři svítí rok “2014”. Jeho míra svobody (alespoň soudě podle možnosti využívání internetu) je přitom na úrovni dnešní čínské či sovětské před čtyřiceti lety. Fascinuje mě to o to víc, že pracuje ve švédské IKEI. Ve firmě stavících do velké míry na ideálech rovnosti a principech svobody a zodpovědnosti. Ve firmě, s jejíž kulturou (či spíše s její větší částí) jsem vždy více než souzněl (i zde na blogu o tom najdete pár textů).

Průmyslová doba s sebou přinesla management. Jedním z důležitých principů řízení je hierarchické uspořádání firmy a kontrola. Nad-řízení rozhodují. Pod-řízení vykonávají. Minimální svoboda. Žádná zodpovědnost. U výrobního pásu není svobody třeba. Průmyslová doba je sice už dávno pryč, ale ze zákonu setrvačnosti vyplývá, že si toho nějakou chvíli ještě většina lidí ani nevšimne. I proto funguje tolik firem v naší části světa dál jako Československo 70.let. I proto zaměstnáváme dál armády manažerů především proto, aby rozhodovali za zaměstnance. Třeba i o tom, co smí či nesmí sledovat na internetu.

Průmyslová doba s sebou přinesla management. Jedním z důležitých principů řízení je hierarchické uspořádání firmy a kontrola. Nad-řízení rozhodují. Pod-řízení vykonávají. Minimální svoboda. Žádná zodpovědnost. U výrobního pásu není svobody třeba.

Co se týče IKEI a peoplecommu ve stejné lize jako porno, drogy a rasismus, s kamarádem nás samozřejmě ihned napadlo několik konspiračních teorií, proč to tak je. Bývaly totiž doby, kdy jsem s Ikeou intenzivně pracoval. Každý workshop byl skvělý. Vážně! K-a-ž-d-ý. Já se těšil a dlouho na to vzpomínal. Bavilo to i lidi. Některé hodně. Jenomže část jich po těch workshopech z Ikei prý odcházela. Buď zjistili, že potřebují na chvíli odstup nebo si uvědomili, že to pro ně není to správné místo. S postupem času začalo požadavků IKEi na moje workshopy ubývat. Zaměstnanci pak prý chodili za HR oddělením s přáním další spolupráce s peoplecommem a já bral (a dál beru) vše, co po mě IKEA chtěla. HR začalo ale údajně zaměstnancům říkat, že “peoplecomm je drahý”, až naše spolupráce prakticky skončila. A tak nás s kamarádem při debatě nad tím printscreenem napadlo, že peoplecomm v ikei skončil proto, že po každém workshopu z firmy někdo odešel.

Vzpoměl jsem si přitom i na Mars (vyrábějí laskoviny a kočíčí a psí krmení), firmu se kterou jsme léta spolupracoval a kde jsem míval podobnou, ještě intezivnější zkušenost. Každý workshop, který jsem v této firmě vedl byl dvoudenní s následnou asi měsíční přestávkou, po které následoval vždy ještě jeden společný den, tzv. “follow-up”. Ve většině případů se tu dělo to, že několik lidí, s kterými jsme se setkali na úvodním dvou-dni, už na ten poslední nepřijelo. Mezitím tzv. “viseli na nástěnce” (tak se ve firmě říkalo odchodům). S kolegy na HR jsme se dlouho ubezpečovali v tom, že je to vlastně dobře, a že vlastně ty moje workshopy hrají ve firmě jakousi pročišťovací roli. Že lidé, pro které ta firma není si to mohou uvědomit a uvolnit místo těm, které ta práce bude bavit. Že ti, které jejich práce nebaví, jsou jakési zabržděné vagóny, které firmu jako celek brzdí. Pak jsme se ale i s Marsem dostali do bodu, kdy peoplecomm “začal být drahý”.

Každý rodič ví, jak vysilující je rozhodovat za své děti to, co si už mohou rozhodnout sami. Kolik času, energie a nervů ta kontrola, hlídání a další aspekty tradiční výchovy berou. Ve firmě je to stejné.

Ať už je důvod jakýkoli, každý rodič ví, jak vysilující je rozhodovat za své děti to, co si už mohou rozhodnout sami. Kolik času, energie a nervů ta kontrola, hlídání a další aspekty tradiční výchovy berou. Ve firmě je to stejné. Většina z nás ani nedomyslí, kolik nás management stojí a jaký díl práce manažerů spočívá v rozhodování o tom, co by si většina zaměstnaců dokázala rozhodnout sama. Nedochází nám, jak moc tyto nesvobodné podniky ztrácejí v dnešním zglobalizovaném světě na konkurenceschopnosti. Pěkně o tom mluví Gary Hamel v Načem dnes záleží, či v tomto" width="560" height="315" frameborder="0" allowfullscreen> videu.

Pokud byste si chtěli nějaký (ne)bezpečný workshop :-) zkusit, můžete i ve verzi pro jednotlivce. Na podzim mám momentálně dva:

Najděte svůj důlek!, 10.-12.10., uzavírka 25.9.
Svobodná & zodpovědná firma, 6.-7.11., uzavírka 20.10.

Zde jsou ostatní aktuální přednášky.

P.S.: Do školního blogu jsem dnes zkusil popsat příběh Marthy Payne. Mě ta holka d-o-s-t-a-l-a. Pokud to jméno slyšíte poprvé, mrkněte na ní a šiřte její NeverSeconds blog. Je to nesmírně, ale nesmírně inspirativní. Díky.