Tohle jsem vyfotil včera v Castru. Je to cedule, která řeší jeden z největších trablů dnešních měst. Volně přeloženo říká: „Prosíme, respektujte naše sousedy tím, že nebudete blokovat příjezd k jejich domu“. Nadchlo mě to jako ukázka svobodné společnosti, která funguje na sdílených hodnotách, dohodách, vzájemném respektu a vstřícnosti.

Tohle je další příklad kousek od vedle: „Jako zdvořilost k vašim sousedům, nenechávejte svá auta na příjezdové cestě bez řidiče“.

Říkám si, v jakém kontrastu je většina našich cedulí, které staví převážně na příkazech, zákazech, pokynech a vyhrožování. Díky bohu, že se občas objeví (nám Čechům pověstný) fórek, jako například zde:

Nebo také zde. Oba příklady jsou ovšem vtipné pouze rádoby, poněvadž první vyhrožuje a druhý zesměšňuje a ponižuje.

Takže možná lepší než ponižující fór bude klasika tohoto formátu:

A ponižující fórky jsou myslím furt o řád lepší než pokusy o všeobecné moralizační soudy tohoto druhu:

České cedule v tomto blogu pocházejí z našeho projektu Cedulart.cz, který běží od ledna tohoto roku. Za tu dobu nasbíral neuvěřitelných 400 cedulí. Jeden z důvodů, proč Cedulart vznikl, je právě možnost těchto srovnání. Myslím si totiž, že to, co píšeme na cedule, je odrazem stavu vývoje společnosti. Řekl bych, že pokud převažují zá–KAZY, pří–KAZY, po–KYNY, vy–HROŽOVÁNÍ nebo po–NIŽOVÁNÍ, potom je to ukázka toho, že jsme zvyklí kázat, kynout, hrozit a snižovat druhé (v nadřízené pozici). A pokud jsme v nařízené pozici, potom pro změnu kázání a kynutí poslouchat. Zdá se, že často až do morku kostí věříme v to, že si nejsme rovni, tj. že jsou lidé výše a níže postavení, jak tvrdí například Ladislav Špaček ve své Etiketě s názvem Nejsme si rovni. A já si dovoluji tvrdit, že pokud tato přesvědčení nevymažeme z hlavy, můžeme na skutečně svobodnou společnosti zapomenout. O dohodách, důvěře, respektu a vstřícnosti si můžeme nechat zdát a dál si můžeme zvesela přikazovat, zakazovat, vyhrožovat a ponižovat jeden druhého…

Jenže mě kázání, kynutí a podobné manýry nebaví. Chci víc. Chci, aby se mi většina toho, co v životě dělám, „hodila“ (viz do–„hody“) nebo, aby mi někdo na–„kázal“, co mám, nebo nemám dělat. Chci se prostě rozhodovat sám nebo společně s mými blízkými lidmi. Co vy?