10154993_695751547133011_6624744838683208672_n

Ahoj přátelé. PŘEKVAPIL mě zájem o téma „dělání a živení se„. Cítím potřebu ten text doplnit sedmi dalšími body – to je hodně, vím :-(. V bodě 1) se snažím říct, že se nepovažuji za podnikatele (ve většinovém významu slova). V bodě 2) najdete můj aktuální pohled na to, jak chápu termín “svoboda v práci”. V bodě 3) je něco málo o mé letošní prioritě číslo jedna. Ve čtyřce potom mikro-úvaha o tom, zda a jak moc být (na internetu) upřímný. V šestce můj pohled na termín “business first” a v posledním bodě potom úvaha na téma marketingu. Cokoli vás k tomu napadne, prosím vpište do komentářů. Budu za to rád.

Na úvod: Vůbec mi nedošlo, že jsem pro tolik lidí tak moc nečitelný. Přemýšlel jsem hodně, proč se mě furt někdo ptá, co dělám, kdo jsem a čím se živím. Proto jsem sedl ke kompu a napsal, jak se na to dívám – co možná nejvíc “po lopatě” a co možná nejupřímněji. Soc. sítě mám ještě vypnuté, ale i tak se ke mě “něco málo” dostalo – mrkněte na pár citací: “Hajzler si nasral do vlastního hnízda… ; Je to ufňukaný; Velmi smutné čtení…; Konec svobodných firem v Čechách.; Jak dopadají svobodné firmy… ; ….byl vždy mimo realitu, ale tohle fakt přehnal.; Konečně vidí, že takovýto sluníčkovismus nefunguje.; Téma svobodnějších firem nemá co dělat s vyhořelými japíky, kteří se našli v new age.; Business first!!; Jsem idealistka, ale když jsou ideály takto odtržené od reality….; Svobodné firmy mi přišly jako utopie od začátku.; Sum ideálů – momentálně se soustředí na to, aby vybudoval zázemí pro svou rodinu; Nabízí rady, jak zpropagovat projekt a dostat za něj peníze – něco tu nehraje!; Jak se velkohubýma banalitama prokecat životem; Vypadá to, že se Hajzler definitvně odrhl od reality. Škoda, jeho myšlenky byly ze začátku celkem zajímavé,….” pro mě poučná exkurze do vidění světa některých českých uživatelů twitteru a facebooku. Samozřejmě též hyper-zajímavá zpětná vazba na to, jak mi je/není rozumět a především připomínka toho, jak to na českém netu chodí.

Ať už to kdo vidí, jak to vidí, mám k tomu potřebu přihodit pár bodů. Chci to napsat pro ty z vás, kteří souzníte s našim úsilím o svobodnější práci a zodpovědnější byznys a/nebo pro ty, kteří se z jakéhokoli důvodu zajímají o moji roli v těchto snahách, moji osobní cestu či projekty, kterým se momentálně věnuji. Chci, aby mi bylo rozumět. Rozhodně nemám v úmyslu kohokoli dalšího popouzet. Pokud se mi to přesto „podaří“, omlouvám se. Není to v mém úmyslu.

1. Podnikání nebo aktivismus? Naše kultura nás učí si život „rozškatulkovávat“. Mnozí z nás tak mají trvalé vnitřní nutkání zařazovat si vše okolo sebe do “krabiček”, kterým potom rozumějí. Nejspíš proto se nás druzí ptají i na to, “Kdo jsme?; Co děláme? nebo Čím se živíme?”. Nestačí jim nás vnímat, potřebují si nás “zařadit”. Když se já snažím odpovídat po svém, druzí mi často nerozumějí a často mě tlačí do svých nálepek. Občas někdo použije “bloger”, “autor”, “lektor”, “poradce” či“nakladatel”. V reakcích na to, co dělám jsem si všiml, že mě mnozí vnímají i jako “podnikatele”. Co dělám, se tak jistě dá nazvat. Jen potřebuji dodat, že způsob podnikání, který se snažím šířit, považuji spíše za aktivismus či nástroj, jak řešit problémy druhých lidí a tohoto světa. Není to pro mě rozhodně způsob, jak na 1. místě zbohatnout (bez ohledu na důsledky), tj. nejsem podnikatel ve většinovém vnímání tohoto slova. Peníze jsou v mém pohledu nástrojem. Ne cílem. Efektivita a zisk jsou jedním z parametrů funkčnosti celého snažení. Zdaleka ale ne jediným.

“Svobodu v práci” nechápu ani tak jako myšlenkovou školu či podnikatelský směr, ale spíš jako nevyhnutelnou fázi, do které lidstvo pomalu dorůstá.

2. Svoboda v práci – Termín “Svoboda v práci” nechápu ani tak jako myšlenkovou školu či podnikatelský směr, ale spíš jako nevyhnutelnou fázi, do které lidstvo pomalu dorůstá. Podobně jako se osvobozují další a další části lidské společnosti a v nich dříve běžně utlačované menšiny, i práce a s ní celý firemní svět se začíná osvobozovat. Na západ od našich hranic se tomu v mnoha místech již běžně děje. U nás je to, po desítkách let komunismu, předtím fašismu a nyní kapitalistické “utrženosti ze řetězu”, krapet přibržděné. Přesto je to vývoj, který ani u nás dlouhodobě (pokud si dříve nezničíme planetu a budeme pokračovat v přirozeném vývoji) nikdo nezvrátí. Já se letos budu zaměřovat především na firemní zodpovědnost (např. zde). Teprve potom mi totiž celá ta rovnice (svoboda + zodpovědnost = byznys) dává kompletní smysl. V internetových diskuzích mě překvapilo, kolik lidí si termín “svoboda v práci” vysvětluje jako “cochcárnu”, tj. možnost každého člověka ve firmě dělat si co chce. To je hrubý omyl a částečně asi i chyba v mé komunikaci.

Yvon Chouinard: “Dnes nemůžete krmit svou rodinu tak, že budete chodit do supermarketu. Musíte znás svého farmáře.

3. Rodina na 1. místě – Jeden z mých internetových kamarádů se pousmál i tomu, že jsem si dal rodinu na první místo. O tom jsem už napsal kilometry textu a mluvím o tom kudy chodím. Potom, co se nám narodily děti, mi došla hromada věcí, které jsem předtím neviděl. Například i to, že už nechci žít na pražském Vyšehradě a čuchat smrad z aut. Nebo že už nechci žít v anonymním domě s lidmi, s kterými sdílím pouze adresu. Rozhodli jsme se proto se přesunout na okraj Prahy (moje Péťa je Pražák a tohle město miluje). Chci tam, kde bydlím, ŽÍT – tj. vybudovat místo, kde k sobě budou mít sousedé blízko. Chci tam např. “podporovat svého kavárníka” a se sousedy se ne jenom občas potkávat, ale i spolu-tvořit to, co dělá z Komořan místo k životu. Chci, aby tam naše děti chodily do školy (pěšky nebo na kole), která je nechává být tím, kým jsou, pomůže jim rozvinout jejich přirozené dary a připraví je tak na výzvy 21.století. Chci tam pomoci vybudovat školu, která ukáže ostatním cestu v tom, jak i ve státním systému fungovat svobodně a komunitně. Chci také ze svého života eliminovat supermarkety všeho typu – především ty na jídlo, neboť jak říká Yvon Chouinard: “Dnes nemůžete krmit svou rodinu tak, že budete chodit do supermarketu. Musíte znás svého farmáře.” (v tomto rozhovoru). Proto zakládám permakulturní zahradu (tento týden to snad – po měsící – dokončím). Další jsem teď o víkendu dozaložil u rodičů a dělám to i proto, že je to pro mě nejlepší forma meditace, způsob jak být denně venku a znovu si zažít dětství. Snaha zajistit si „ne-chemo-potraviny“ mě vede i k tomu, abych zkusil v Komořanech – Modřanech rozjet KPZ. Někteří mojí „přátelé“ se tomu jistě budou dál usmívat. Je to ale moje cesta. Cesta, na které jsem (z výše uvedených důvodů) vytrhl (bohužel? bohudík?) naši rodinu jako strom s kořeny a přesadil je jinam (včetně sebe sama). To přesazení bylo, je a ještě bude dlouhé, bolestné a drahé. Tři roky v satelitu, dvě snahy o cohousing, snaha o založení školy… hromada hledání a hledání. Všechno to mělo ale svůj význam a my jsme nyní tam, kde chceme být. Už jen kvůli všem těm dětem, učitelům a rodičům u nás ve škole to stálo za to. Stejně tak kvůli sousedům. Tuhle středu se scházíme, abychom u nás začali připravovat první sousedskou slavnost. Miluji debaty s Magnusem, Švédem, sousedem od naproti, který z Prahy provozuje největší švédskou carsharingovou firmu Flexidrive, a který je pro mě svými názory podobně inspirativní jako můj africký kamarád Papa. Základem je samozřejmě to, že jsme zde našli byt, který nám proporcemi a energií 100% vyhovuje. Žijeme bez hypotéky a těch pár dluhů, které jsme si vloni nasekali (naštěstí u přátel) snad letos odmázneme. Tolik k mým současným prioritám. A proč je “motám” do svých snah o svobodnější a zodpovědnější pracovní a firemní prostředí? Dělám to záměrně, neboť se snažím studovat a chápat život v souvislostech a ne v od-dělených od-děleních a od svých dětí, na zahradě, na cestách či se sousedy se často učím víc než ve firmách.

4. Upřímnost vs. naleštěnost – Kdo znáte můj příběh o tom, jak jsem v první třídě zapálil svou základní školu, víte že mám od té doby potíže se lhaním. Bolí mě z toho břicho a červenám se až na zadku. Dlouho mi to nedocházelo, ale dnes vím, že potřebuji říkat věci 100% tak, jak je chápu a cítím. Nemůžu a nechci “lakovat”. Pokud jsem dnes v situaci, kdy naše závazky jsou vyšší než pohledávky, nevidím důvod to neříct. Kromě toho, že kdybych dlouhodobě lhal, onemocním, mě život naučil i to, že upřímnost je nejdůležitější součástka magnetismu každého člověka i firmy. Dlouhodobě odpudí ty, pro které to není a přitáhne ty, které si v tom něco najdou a vidí svět podobně. Doufám, že všechna ta kliknutí posledního týdne ode mě pár lidí odpudilo a některé snad i přitáhlo.

Říká se: „Neuč prase zpívat. Prase tím popudíš a sebe unavíš.“ Mnozí lidé na internetu mají možná pocit, že se je snažím „učit zpívat“. Snad proto reagují někteří tak popuzeně. Já se přitom jen snažím sdílet své vidění světa. Aspoň tak to vnímám já.

5.Nikam mě nezvou” – Rozesmál mě Roman Řípa tweetem, ve kterém stálo něco v tomto znění: “Co se divíš, že ti nejede byznys. Vždyť i Ježíš měl skvělý produkt a přitom sekal jednu promo akci za druhou.” Asi jo. Pro mě bylo každopádně “AHA” to, že jsem přestal psát, přednášet, točit videa a jakkoli jinak komunikovat a naše/mé produkty se pomalu přestávaly prodávat. Je to pro mě nové a velmi poučné. Nikdy předtím jsem to na vlastní kůži nezažil. Snažím se naše produkty „prodávat“ pouze tak, že o nich informuji, tedy bez běžné manipulace a vždy to fungovalo. Cokoli dělám, dělám z přesvědčení, jak nejlépe umím, naplno – tak, aby to bylo užitečné pro druhé. Kdybych si nevypnul net, nedošlo by mi, že i ten nejlepší produkt se časem sám o sobě prodávat nebude, a že “nějaká” komunikace je třeba. Pro mě spíše smutné, ale poučné zjištění. Znovu, díkybohu za ten offlajn. Napsal jsem, že mě za ty 4 měsíce nepozvali do žádné firmy. Měl jsem v tom prohlášení být možná explicitnější. Pozvánek jsem dostával a dostávám každý týden hromadu. Valná většina je ovšem zadarmo či za hubičku – na přednášky, konzultace a workshopy. Mohl bych na to kývat, jenomže ekonomicky si to nemůžu dovolit. Proto se na mě nezlobte, ale potřebuji nejprve opravit naše cashflow (viz hned další bod).

Co se divíš, že ti nejede byznys. Vždyť i Ježíš měl skvělý produkt a přitom sekal jednu promo akci za druhou.

6. “Business first” – Tohle sousloví mě – v reakci na můj článek zmátlo nejvíc. Už před lety jsem se nad tím podivoval – viz Business first – a překvapilo mě, že ještě v roce 2014 tady někdo tato slova dokáže vypustit z úst bez toho, že by se za to styděl. Abyste mi rozuměli – považuji za důležité si ohlídat cashflow tak, aby peníze nedošly (jak osobní, tak firemní). Peníze (pokud tedy fungujeme v peněžním systému) považuji za palivo. Bez nich to prostě nepálí. Já se odpojil koncem roku 2013 s tím, že jsme po všech našich vydavatelských a webových projektech a tedy investicích a také po stěhování, poplatili hlavní dluhy a na účty nám přicházelo dost, abychom z toho dokázali dostát závazkům a jakž takž i žít (včetně studijní cesty do Izraele a Jordánska v lednu/únoru). Alespoň můj odhad byl ten, že do 1.6. budu moci pouze psát a dělat s kolegy na projektech. Že nebudu muset lítat po přednáškách, debatách, firmách, stejně tak jako blogovat nebo se připomínat na soc. sítích. Chtěl jsem si od toho všeho dát oraz. To, že jsem se zmýlil a musel “vylézt” dřív je vlastně super. Jak už jsem psal výše, naučil jsem se na tom moc a půl roku mimo by pro mě bylo příliš dlouho. Co je ale důležitý fakt (hodný připomenutí) je to, že někteří z nás jsou „praváci“ a jiní „leváci“. Jinými slovy každému z nás něco jde a něco nejde. Mně jdou třeba souvislosti a jejich zprostředkování lidem. To je moje pravá ruka. Ve financích a číslech obecně jsem “levák” (v tradičním smyslu toho výrazu). Chápu souvstažnosti, ale svět čísel mě nebaví a nejde mi. Na MBA pro mě byly finance a účetnictví noční můra. Leadership, psychologii, strategie, HR nebo chování organizací jsem miloval. Co se týče “toku našich peněz”, svěřuji péči o něj proto raději kolegům. Lidi by měli dělat to, v čem jsou dobří. To jsem tady na blogu utrousil snad 1000x. Snažím se to žít. Se všemi důsledky.

Místo, abychom dávali, raději bereme. Zdá se mi, že za čtvrtstoletí kapitalismu stále nemáme dost. “Já, já, já, jenom já” je mottem doby. Kdo si urve větší kus, je král. “Dávání” je pro mnohé obskurní jev ze světa ezoteriky, new age a andělů.

7. „Jab, jab, jab & Ask“ – Co se týče marketingu, baví mě postřehy Garyho Vaynerchucka. Je to jeden z lidí, který mi umí připomenout, co psal Roma Řípa o Ježíšovi. Tj., i to, že samo se dlouhodobobě nic prodávat nebude. Že je třeba lidem dávat, dávat, dávat (Waynerchuck říká: “ jab, jab, jab,…”) a pak je čas od času třeba požádat… o např. cituji (zde): “Buy my fucking book”, neboli “Kupte si moji podělanou knihu”. Tak funguje marketing 21.století. Snažím se fungovat stejně – je o tom kapitola i v knize Peníze, nebo život? a dávat, dávat, dávat a do toho občas o něco požádat. Snažím se si pro sebe nic moc neschovávat. Většinu tzv. know-how dávám druhým k dispozici a když něco potřebuji, řeknu si o to. Princip je stejný jako v rodině. Tam si taky navzájem dáváme a kdesi mezi námi jsou jakési virtuální účty, na kterých musí být dlouhodobě rovnováha. Zatím mi to vždy fungovalo, uvidíme jak to bude fungovat dál, i když většinová česká nebo slovenská společnost v roce 2014 jako rodina rozhodně nefunguje. Patříme mezi státy s nejnižší mírou důvěry a občanské aktivity. Místo toho, abychom se pustili do práce, nadáváme raději na poměry. Místo, abychom dávali, raději bereme. Zdá se mi, že za čtvrtstoletí kapitalismu stále nemáme dost. “Já, já, já, jenom já” je mottem doby. Kdo si urve větší kus, je král. “Dávání” je tak pro mnohé obskurní jev ze světa ezoteriky, new age a andělů. Já točím videa, píšu články, propojuji, dělám na hromadě neziskových projektů, z mého pohledu „jab, jab a jab“. Občas žádám. Někdy víc, někdy míň. O pomoc a o spolupráci. Momentálně třeba o napsání názoru na naše knihy (každá kniha na to má dole na své stránce místo), o to říct o našich setkáních a přednáškách vašim známým, o natočení videa, napsání článku o vaší firmě, projektu či o jakýchkoli vašich postřezích nebo o příspěvek na rozvoj tohohle blogu. Snažím se dávat. Snažím se žádat. Význam dávání já těžko posoudím, z výsledků žádání mám ale spíše rozpačitý pocit. Třeba z možnosti příspěvku na naše aktivity. Minulý týden jsem dostal 1200 Kč (zaplatili jsme z toho část nákladů na minulé setkán Život (i peníze)). Včera jsem dostal stokorunu. Do té doby (od 1.12.) jsem dostal 1600,- (použito jako část platby sociálních dávek). Děkuji všem dárcům – aktuálně zde. Cením si toho. Je to pro mě důkaz, že “princip dáš-dají” funguje jakž takž i u nás. Jinými slovy vím, že můžu metaforicky někde “položit rohlík, vedle něj kasičku v naději, že si rohlík někdo vezme a v kasičce najdu i nějaké peníze”. S články a videi je to to samé. Je fajn, že mi píšete maily nebo mi říkáte při přednáškách, jak moc je to tu pro vás cenné, tj. že si je berete. Tahle část rovnice funguje. Akorát v té ošatce nacházím buď nic nebo mnohem míň než bych cítil jako – pro mě – správné ocenění hodnoty toho, co dávám. Pokud se vám “dobrovolné příspěvky” protiví (nebo to není váš styl), šiřte naše knihy, workshopy, přednášky a setkání (viz „aktuální akce„) a peníze, které potřebujeme pro zajištění našich aktivit se k nám dostanou odjinud. Díky za to.

Toť vše na téma „co dělám a čím se živím, část II“. Snad mi bude více rozumět – pro ty z vás, kteří mi porozumět chtějí. Mějte se hezky a pojďme se zase pomalu společně pustit do práce tak, aby zase o trochu víc lidí pracovalo na tom, co mají skutečně rádi a co je pro nás ostatní oravdu prospěšné.

P.S.: Úvodní fotka je z TEDx Hradec Králové 12.4. též z toho, co dělám a čím se živím:-).