Čurání zakázáno!

Čurání, močení… (nebo jak jinak tomu říkáte!?) je fakt problém. Pokud jste muž – Evropan, uvědomujete si ho pravděpodobně nejčastěji na veřejných záchodcích. Čas od času se zde objevují pokynu typu: „Miřte do pisoáru a ne na zem!“, nebo vás jednoduše napomene „hajzlbába“. Jestli žijete s ženou (matkou, manželkou, přítelkyní), je určitá pravděpodobnost, že podobné komentáře či povzdechy zaznamenáte i doma.

A pokud jste zavítali k rovníku, možná jste si všimli, že veřejné močení je v mnoha zemích zhruba takový problém, jako u nás veřejné obnažování. V některých místech, kam jsem se dostal, mám pocit, že „zákaz čurání“ patří dokonce k tomu nejčastějšímu, co ve městech třetího světa zahlédnete.

Zakázat, pohrozit a případně potrestat je ta nejjednodušší cesta. K tomu nám postačí vzdělání nabyté v mateřské škole. Ovšem pochopit motivy lidského konání a využít je ke společné spokojenosti, to už chce jinou dovednost! Navíc žijeme v pyramidě a tam se zakazuje. Zkusit to tedy jinak – bez zakazování a vyhrožování – je pro většinu těch, kteří mají v popisu práce nakládání s autoritou (vedou, učí, vychovávají…), takřka nemožná věc. O to více jásám, když narazím na příklad, že to jde: v tomto případě snaha o regulaci veřejného močení (možná úsměvná, avšak mnohde důležitá věc). Zaznamenal jsem to již před lety, ale teprve nyní začínám chápat genialitu těchto alternativních snah. Myslím, že je to vzácná ukázka, jak to dělat jinak (pokud využíváte moc a autoritu, ať už jste manažer, rodič, státní úředník, lékař, učitel…): nenásilně, partnersky, přirozeně.

Ale ještě než se podíváte na ukázky toho, jak „regulovat bez zákazů“, vraťme se k tématu močení a ujasněme si, o co vlastně jde.

Řečeno zcela přímo a bez obalu, problémem je, že pánové často močí, kam nemají (mnohem častěji než ženy). A to obzvlášť v oblastech okolo rovníku v období sucha může být zcela zásadní problém. Páchnoucí vzduch, šířící se nemoci… Asi si to dovedete představit. A tak se snažíme různě zakazovat, přikazovat, hrozit, prosit. Jak? Podívejte se na pár případů těchto snah (a možná si u toho připomeňte, jak často to sami v jiných oblastech života děláte stejně). Příkazy/zákazy jednoduše dominují našemu snažení přimět druhé, aby dělali, co chceme.

Zakazujeme. Hrozíme. Jenže ono to stále nefunguje. Stále močíme tam, kde bychom neměli. Proto zkoušíme různé fórky nebo manipulace tohoto typu (jistě také znáte…):

Už je to dlouho, co si, myslím v Holandsku, uvědomili, že muž při močení tzv. „míří“ – snaží se proudem moči trefit do čehokoli, co vidí. Na základě tohoto uvědomění přišli s geniálním nápadem, který stále častěji kopírují záchodáři celého světa. Do pisoáru jednoduše umístí obrázek nebo předmět, a v podstatě mají vyřešeno. Nemusejí zakazovat, přikazovat, a muži z ničeho nic disciplinovaně močí na mouchu nebo do branky! Podívejte se na pár příkladů:

Na stejném principu stojí podobná vychytávka z Holandska, kde podél husté sítě cyklostezek měli vždy problém s odhazováním odpadků. Vyřešili to stejným způsobem: Přestali zakazovat, přikazovat a trestat a místo toho se rozhodli využít lidské přirozenosti. Kolem cest staví koše se sítí, do kterých se cyklisté snaží trefit svými plechovkami, lahvemi a jinými odpadky. Stal se z toho tak vlastně nový sport a důvod, proč si vyrazit na kolo.

A tak si říkám: Nejsou to dvě geniální ukázky toho, že i bez zakazování je možné od lidí získat co potřebujeme? Co myslíte? Vidíte ty možnosti? Představte si, že bychom ve školách, firmách nebo i ve vztahu stát–občan se stejnou bravurností dokázali využít lidské přirozenosti a postupem času přestali vyhrožovat, zakazovat, trestat!