Stačí strávit deset minut na dětském hřišti a člověku dojde, s čím vším se rodíme. Společné budování hradu z písku nebo naopak jeho boření, přetahování se o bábovičky a s tím spojený výskot, vášeň, nadšení, ale i zlost, slzy, strach nebo smutek. Emoce střídá emoci.

Paul Ekman, průkopník studia lidských emocí, jich popsal desítky. Člověk až žasne, s čím vším se rodíme.

Když se z dětského hřiště přesunete do kanceláře, domů nebo jinam, kam chodí dospělí, uvidíte často přesný opak. Nejčastěji ticho nebo poklidný rozhovor. Emoce jako by se z nás vytratily. Vytratily? Nebo je pouze umně držíme pod pokličkou?

Potlačením negativních emocí ztrácíme část emocí pozitivních. Jinými slovy: odnaučíme-li se plakat, odnaučíme se i smát.

Zdá se, že je většina z nás nastrká právě tam. Co je pod pokličkou si ale žije svým vlastním životem. A co neřídíme my, zpravidla řídí nás.

Udělejte si na toto téma malý pokus. Kupte nafukovací míč, nafoukněte ho co to dá a pak ho ponořte pod nějakou pěknou hladinu (myslím, že poslouží i vana). Zkuste vydržet, jak to jen půjde. Až začnete ztrácet síly, pusťte ho. Pravděpodobně vylétne do vzduchu a s ním „moře“ vody. Stejně tak je to s emocemi, které jsme uklidili pod pokličku.

Někteří dospělí se však, stejně jako děti, umějí radovat a smát a také se zlobit či plakat. Nedrží svůj míč pod vodou až do chvíle, kdy ho už neudrží. Jak to?

Zdá se, že to záleží zejména na tom, jak nás s emocemi naučí zacházet v dětství. Jinými slovy, umíme se radovat, stejně jako prožít zármutek podle toho, jak s námi zacházeli rodiče, učitelé a další lidé, kteří se podíleli na naší výchově. Rozumět tomu, jak mě vychovávali (především) rodiče, znamená do velké míry rozumět svým emocím. A rozumět svým emocím a tomu, jak reaguji na emoce druhých, je klíčovou dovedností pro jakýkoli lidský vztah.

Já jsem za pochopení těchto souvislostí kromě Ekmana vděčný hlavně Johnu Gottmanovi. Právě ten popsal čtyři styly výchovy, neboli čtyři přístupy rodičů, které rozhodují o tom, jak se naučím zacházet s emocemi (svými i lidí okolo mě). Logicky tak hovoří o rodičích a dětech. Za slovo rodič si však můžete dosadit slovo šéf nebo manžel(ka), za slovo dítě podřízený nebo manžel(ka).

Rozumět tomu, jaký vliv na nás zanechala výchova, znamená do velké míry rozumět svým emocím. A rozumět svým emocím je klíčovou dovedností pro jakýkoli lidský vztah a vůbec život jako celek.

„Tišič“: Těmto rodičům je nepříjemné až bolestné, když vidí smutek či zlost u svých dětí. Negativní emoce považují za nebezpečné a hlavně zbytečné, proto je nutné se jim vyhnout, ideálně je vymazat ze života. Takový rodič nejčastěji ignoruje, snižuje nebo přehlíží negativní emoce dítěte. Velmi často se snaží dítě utišit, uklidnit či rozveselit tím, že odvede pozornost. Např. takto:

  • „To nic není. Nemáš důvod být smutný.“
  • „Hele, podívej se támhle, jak se ta holčička usmívá.“
  • „Nebuď smutný. Neboj se. Neplač. Tak už ticho.“
  • „Maminko, tak tohle není naše holčička. Naše Janička takhle nepláče.“

Jak se cítí dítě:

Dítě cítí, že rodiče ignorují a přehlížejí jeho city. Naučí se, že pocity smutku nebo zlosti jsou „špatné“ emoce a ty je nutné je rychle vyřešit. Nenaučí se, jak s nimi zacházet, a v dospělém životě má potíže s vlastními pocity rozčilení.

Následky:

  • Naučíme dítě potlačovat jeho negativní emoce. Potlačením negativních emocí ztratí část emocí pozitivních. Odnaučí se plakat = odnaučí se smát.
  • Dítě se odnaučí chodit za rodiči (a v dospělosti za svým partnerem nebo přáteli) se svými emocemi. Vztah ochládá a kazí se.
  • Dítě se odnaučí důvěřovat svým emocím.
  • Sníží se celková sebedůvěra a sebeúcta dítěte.

Kritik“: Stejně jako u ignorujícího stylu tišiče jsou pro tyto rodiče negativní emoce nepříjemné. Dokonce je považují za nebezpečné. Nejčastěji od svých rodičů se naučili, že vyhrůžka a trest jsou nejefektivnější cesty, jak toto nepřijatelné chování vymýtit ze života. Např. takto:

  • „Přestaň se tak chovat. Nemáš žádný důvod se takhle tvářit. Nikdo nechce být s takovouhle náladou holčičkou.“
  • „Dost jsem řekla. Jestli nepřestaneš, tak uvidíš!“
  • „Už jsi velká holka a velký holky nebrečí.“
  • „Přestaň se takhle chovat, starší brácha se takhle nechová!“
  • „Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální!“

Jak se cítí dítě:

Dítě cítí, že s ním něco není v pořádku, když cítí smutek, rozčilení nebo vztek. Kritizují nebo dokonce trestají ho za emoce jako smutek nebo zlost i v případě, že ty emoce nikoho neomezují.

Následky:

  • Děti mají potíže důvěřovat svému vlastnímu úsudku.
  • Pravděpodobně vyrostou s pocitem, že s nimi není něco v pořádku.
  • Pravděpodobně budou trpět nedostatkem sebedůvěry.
  • Budou mít potíže regulovat své emoce a řešit vlastní problémy.
  • Budou mít potíže s koncentrací, učením a navazováním a udržováním vztahů se svými vrstevníky.

„Laissez-faire“: Tento styl praktikují často rodiče, kteří na vlastní kůži zažili autokratickou výchovu plnou výhrůžek a trestů. Věří, že emoce jsou přirozenou součástí lidského života. Svým dětem dají naprostou volnost v jejich vyjádření:

  • „Jen se vyplakej, to pomůže.“
  • „Jestli chceš křičet, klidně křič.“
  • „Ok, ať je po tvém.“
  • „Mně to nevadí, cokoli chceš dělat, je v pořádku.“

Jak se cítí dítě:

Dítě se cítí svobodně ve vyjadřování emocí a ví, že je přijatelné vyjadřovat svou radost stejně jako smutek nebo zlost. Chybí mu ovšem vedení v tom, jak si s některými emocemi poradit. Tj. naučí se, že vyjadřovat emoce je správné, ale nenaučí se, jak je správně řídit.

Následky:

  • Často chybí schopnost uklidnit se v případě rozčilení, smutku nebo nazlobení.
  • Často problémy s koncentrací na učení se novým věcem.
  • Často obtíže s rozpoznáním společenských zvyklostí a tím vznikají problémy s navazováním vztahů.

Kouč“: 1. Dokáže rozeznat, o jakou emoci se jedná. 2. Chápe emoce jako příležitost se s dítětem sblížit. 3. Empaticky naslouchá a snaží se pochopit, co dítě cítí. 4. Pomůže dítěti emoci pojmenovat. 5. Stanoví hranice a pomůže najít cestu ven. Dva příklady:

  • „Řekni mi, jak se cítíš. To by mě taky asi naštvalo. Ale kopat do maminky, když jsi rozčilená, není možné. Pojďme spolu vymyslet, co jiného můžeš dělat, až se budeš příště takhle cítit.“
  • „Když jsem byl malý, taky mi bylo smutno, když můj táta odcházel do práce. Když odcházím já, čekají na mě lidi, s kterými potom pracujeme. Jak to uděláme zítra ráno, až budu odcházet?“

Jak se cítí dítě:

Dítě chápe, že pociťovat emoce je přirozené a přínosné. Naučí se je pojmenovávat a rozlišovat. Pochopí, že jeho práva končí tam, kde začínají práva druhého člověka a naučí se tedy emoce správně řídit.

Následky:

  • Zdravé sebevědomí.
  • Schopnost navazovat vyrovnané a upřímné vztahy.
  • Schopnost zpracovat své emoce.

Snad vás ten výčet zaujal. Mně pomohl pochopit mnohé, hlavně ve vztahu k naší tříleté Valérii. Mou přirozeností je „Laissez-faire“ a stanovovat a držet hranice pro mě vždy bylo a bude obtížné – jak při výchově dětí, tak při vedení lidí. Přitom je to klíčová dovednost, pokud od ostatních něco potřebuji a nechci jimi manipulovat.