Co je moje?

Co je moje?

Foto: Rachel-B

Žijeme v kultuře, ve které „vlastnit“ je důležitější než „být“. Dokonce jsme již dosáhli stavu, kdy vlastnictví považujeme za bytí. Kdo má víc, „je“. Je jednoduše lepší než ten/ta, kdo má míň. Naštěstí na této planetě existují i jiné pravdy. Následující text mi nedávno dorazil mailem. A protože se tématu ega, bytí a přítomnosti právě věnujeme na letošní Cestě kolem světa, přepsal jsem ho do blogu.

Člověk zemřel. Náhle zahlédl Boha, jak se k němu blíží s kufrem v pravici a říká: „Synu, nadešel čas. Je třeba jít…
Člověk se směsí překvapení a strachu v tváří se ptá: „A proč tak brzy? Chtěl jsem toho ještě tolik stihnout, vyzkoušet a zažít!“
Je mi líto, synu. Nadešel čas a je třeba jít.“
A co máš v tom kufru?“
Všechno, co ti patřilo. Všechno co bylo tvoje.“
Všechno, co mi patřilo? Chceš říct moje věci, šaty, peníze?“
Je mi líto, věci denní potřeby nikdy nepatřily Tobě, ale naší Zemi.“
Tak moje vzpomínky?“
Je mi líto, synu, ale ani ty s tebou nepůjdou. Ty také nebyly nikdy tvoje. Patřily času.“
Tak moje schopnosti?“
Ani ty. Ty patřily schopnostem.“
A co přátelé a příbuzní?“
Je mi líto, synu. Ani ti s tebou nepůjdou. Ti patřili k tvé životní cestě.“
Ale moje manželka a děti?“
Je mi líto, synu. Ani oni. Patřili tvému srdci.“
A co moje tělo?“
Ani to ti nepatřilo. Patřilo prachu.“
Takže moje duše?“
Je mi líto synu, ale ani duše nebyla nikdy tvoje. Ta patřila mně.“
Zoufalý člověk mu vytrhl kufr z ruky, spěšně ho otevřel a kufr byl prázdný.“
Se slzama v očích se člověk obrátil na Boha a ptá se: Nikdy mi nic nepatřilo, nikdy jsem nic nevlastnil?“
Ale ano, synu. Každý okamžik, který jsi prožil, patřil Tobě.“

Před lety jsem si oblíbil jedno dávné čínské moudro, které řeší stejnou věc: „Když jíš, tak jez. Když spíš, tak spi. Hlupák se mi vysměje, ale moudrý člověk ví, o čem mluvím.“ Snažím se podle něj žít, ale třeba teď píšu a u toho „hltám“ vločky.

Jo, jo. Ty „zlo“-zvyky :-(. Kolikrát jsme tady o tom už psali a debatovali!? Na kolika seminářích jsme to téma pitvali seshora i zezdola? Jsou prostě dny, kdy moje oblíbené čínské moudro zůstává pouhopouhým moudrem.

Jak jste na tom vy? Jak se vy udržujete v přítomnosti?