Možná jste ten film viděli, i když o film mi nejde. Spíš jsem v něm našel silnou metaforu pro život. O co jde? Hlavní hrdina, kdesi uprostřed pouště si zaklíní ruku mezi dvě skály a zaboha se nedokáže vyprostit. Široko daleko ani noha. Hrozí, že zemře žízní, vyčerpáním, hladem. Potom, co zkusil úplně všechno ho napadne si ruku uříznout. Lepší přijít o ruku než o život, ne? A v tom je ta metafora.

Velmi často (i v tzv. lepších rodinách :-)) se stane, že se člověk ocitne ve společnosti lidí, s kterými (kdyby si mohl vybrat) nechce mít nic společného. Bolí vás břicho, potíte se, je vám blbě. Projevy jsou různé. A je jedno, zda jste v práci nebo v jakémkoli jiném “spolku”. Tito lidé (s kterými nesdílíme hodnoty – viz třeba článek – Proč je třeba mluvit o hodnotách? – či pohled na svět) jsou jako ta ruka ve 127 hodinách. Drží nás ve skále a my v konečném důsledku děláme, co bychom o vlastní svobodné vůli  nikdy nedělali, říkáme co bychom nikdy neříkali. A podle pravidla “jsi tím, s kým jsi” se postupem času stáváme jimi. Ruka odumírá, odumíráme i my. Až se jednoho rána probudíme a zjistíme, že už to nejsme my. Už vůbec nežijeme svůj život.

Nevím, kolik hodin máme na to, abychom se odřízli od člověka/od lidí, který/kteří vidí svět natolik jinak, že nás to začne ohýbat. Myslím, že někdy víc než 127. Co ale vím (opakovaně jsem si to otestoval) je to, že to v mezilidských vztazích funguje na chlup stejně jako mezi tělem a zaklíněnou rukou. Kolikrát za poslední léta jsem jenom v pracovním kontextu zjistil, že spolupracuji s lidmi, na které se nemohu spolehnout, a/nebo kteří vidí svět naprosto odlišně než já. Často mi trvalo, než mi to došlo, ale jinak mě život naučil, že řez musí být rychlý. Pokud není, ztrácím se sobě. Stávám se jimi. A to je zlé. Moc zlé. Alespoň pro mě. Pokud tedy chcete být tím, kým jste (nebo se tomu alespoň blížit) mrkněte se, zda se vám náhodou někde nezaklínila ruka. A pokud ano, film (i já) radí jediné: uříznout. Bez otálení.