Satelitní předměstí

25. 07. 2012, TOMÁŠ HAJZLER

Vrátil jsem se po týdnu z off–line a mám tu několik letních témat, o které se potřebuji podělit. Ještě než jsme se koncem června přestěhovali do Prahy, zkusil jsem krátké zamyšlení nad tématem satelitních předměstí. Omluvte chvílemi mizerný zvuk – foukalo.

Pár let už totiž zkoumám přirozenější způsoby života a tedy i bydlení. Kdo tu nejste poprvé, možná jste si všimli, že neumím řešit život v práci odděleně od života jinde. Zajímá mě vliv toho, jak bydlíme, na to, jak se člověk cítí a jak se nám v konečném důsledku žije (např. tohle jsem k tomu psal před dvěma lety – O potřebě zakořenit). Snažím se rozumět vlivu toho, jak bydlíme na život ostatních lidí a na planetu jako celek. Možná víte, že jsme se pár let snažili v ČR propagovat tzv. cohousing  – více viz náš (stále živý) projekt Kde domov můj?.

Ale zpět k satelitním vesničkám a městečkům. Jejich tvůrcem a Mekkou jsou Spojené státy. Tzv. satelit je zpravidla jakýmsi kompromisem mezi městem a vesnicí. Pro mnoho lidí je alternativou života ve městě, který si mnohdy buď nemůžou, nebo nechtějí dovolit. Pro řadu lidí znamená dům v satelitu „splněný sen“, představu o nezávislosti, svobodě, prostoru a vlastní rodině. Jenomže… A o tom je to video (nahoře).

Tohle jsem (k tématu) psal před lety na Floridě: Osmnáct kritických postřehů z USA. Tenkrát to způsobilo nezvyklou vlnu opovržení. Možná proto, že jsem to psal příliš dogmaticky a černo–bíle? Mrkněte na to, je v tom pár dalších souvislostí. A zde je, pokud jste neviděli, vydařený dokument k tématu The End of Suburbia (viz dole). A pokud máte cokoliv dalšího, prosím vložte to do komentářů. Já tyhle postřehu miluju mimo jiné taky proto, že se díky nim ke mně dostanou informace, které bych jinak těžko hledal (naposledy viz například „O igelitkách a plastu“). Díky.