O tom, jak jsem v první tříde zapálil svoji základku a v čem všem to ovlivnilo můj život

Bylo mi šest, chodil jsem do první třídy, když jsem zapálil svou základku. Podařilo se mi to uhasit a chvíli zatloukat, že jsem to jenom hasil, ale že to založil někdo jiný. Pak se ale pravda provalila a já dostal za vyučenou tak, že si to budu do smrt pamatovat. Díky tomu dnes nedokážu lhát a nedovedu vystát, když lže někdo jiný. Mimo jiné i proto jsem se pustil do projektu Slušná firma, neboť současný podnikatelský svět na lži stojí. Příběh kopíruji z mé knihy Třináct tisíc dní

Když mi bylo v roce 1977 něco málo přes šest let, byl jsem čerstvě hrdým žákem 1. třídy Základní školy Klementa Gottwalda v Lanškrouně. Jako každé správné dítko v této době a části světa jsem chodil do Jiskřiček. To byla „přípravka“ na Pionýra a z pionýrů se pak rekrutovali svazáci, kteří byli zase líhní členů komunistické strany, na kterých stála naše tehdejší společnost.

Do Jiskřiček jsme chodili každý pátek po vyučování. Jednou jsem kdovíproč přišel dřív a sedl si v šatně v prvním patře naší nové dvoupatrové školy na botník. Nikde ani noha. Co budu dělat? Přemýšlel jsem, jak si zkrátit dlouhou chvíli. A pak jsem na to přišel během sekundy: vytáhl jsem z kapsy krabičku sirek s obrázkem nůžek a záhadně znějícím nápisem The Scissors, Safety Match. Byla to a je dodnes jedna z kultovních etiket podniku Solo Sušice. Plamínky, ohně a jiskry všeho druhu, to totiž bylo od malička moje. Nezastavilo mě ani to, že se rodiče snažili přede mnou krabičky se sirkami schovávat na malou vyřezávanou poličku vysoko na zdi. To pro mě nebyl žádný problém: když se nedívali, přistrkal jsem si židli, vylezl na ni a sirky byly moje.

 Škrtání sirkami jen tak pro nic za nic při čekání na Jiskřičky mě však za chvilku omrzelo. Měl bych zkusit něco zapálit, napadlo mě. Zkusit zápalku k něčemu přiblížit a pozorovat, jestli něco chytne. Rozhlédl jsem se po chodbě, ale kromě botníků plných ručníků, cvičebních úborů, oblečení a bačkor tu nic nebylo. Všiml jsem si, že na botníku za mnou visela z jednoho ručníku dlouhá nit. To je ono! Zkusím zapálit tu nit. Ta by mohla dobře hořet. Zkusil jsem to dvakrát, ale nic moc. A tak jsem sirky strčil do kapsy a šel na záchod.

Když jsem se vrátil, polilo mě horko. Obrazně i doslova. Botník, na kterém jsem před minutou zkoušel zcela nevinně a z čistě experimentálních důvodů zapálit visící nit, byl v plamenech. Nevšiml jsem si, že ta nit nakonec chytila, a už vůbec mě tehdy nenapadlo, že by od doutnající niti mohl vzniknout větší oheň.

Co teď? Probudily se ve mně moje klukovská touha stát se hasičem i tehdy se rodící smysl pro odpovědnost. Přes chodbu, hned vedle hořícího botníku, byla řada umyvadel. Bez váhání jsem k nim doběhl, otočil kohoutky a hořící oblečení, přezuvky a ručníky začal házet do nich. Od prvního botníku chytil mezitím další, a tak hašení bylo nakonec na malé dítě až až. Akce se ale nakonec zdařila. Plameny po nějakém čase pohasly a po budově se šířil už jenom štiplavý dým a zápach. Všude kolem na podlaze byl samozřejmě nehorázný binec a umyvadla byla plná ohořelých zbytků všech těch věcí, které jsem tam naházel. Bilance: shořely komplet dva botníky a všechny boty a oblečení, které tam byly.

Přemýšlel jsem, co dál. Ruce mě pálily jako ďas. Vyskočilo mi na nich několik puchýřů. Ve škole jsem byl sám, alespoň v horním patře, kde byly třídy. Seběhl jsem se podívat dolů, do jídelny. Napadlo mě, jestli tam ještě nebudou kuchařky. Řeknu jim, že tu hořelo a že jsem to uhasil, napadlo mě. Měl jsem štěstí. Dole byla paní uklízečka. Ukázal jsem jí ručičky a vysypal na ni svoji verzi o požáru, který jsem právě uhasil. Ta na nic nečekala, běžela se mnou nahoru a tam spráskla ruce.

Co bylo potom, si už moc nepamatuju, jak jsem byl v šoku. Dodatečně jsem se dozvěděl, že schůzka Jiskřiček byla předtím zrušena, jenže ke mně tahle informace nedorazila. Pamatuju si, že jsem pak rodičům a babičce líčil, jaký jsem hrdina, že ve škole zuřil obrovský požár a já ho s paní uklízečkou uhasil. Dodnes si vzpomínám, jak mě ty popálené ruce bolely. Nejspíš to bylo ale jen pár puchýřů, neboť k lékaři jsme tehdy nešli. Rodiče i prarodiče mě litovali a obdivovali. Byl jsem pro ně pašák.

V pondělí ráno se to ale všechno zvrtlo. Před budovou školy stál žluto-bílý žigulík s nápisem VB a já jsem věděl, že bude zle. Hned jak jsem vešel do třídy, odvedla mě soudružka učitelka do ředitelny. Byla ve mně malá dušička. Zjistil jsem, že žigulík Veřejné bezpečnosti přijel kvůli mně. Stačily tři otázky a bylo jasné, že nejsem ten slavný hasič, který v pátek zachránil školu, ale ten, kdo si do školy donesl krabičku sirek s obrázkem nůžek. Byl to pro mě tehdy asi pořádný stres, protože jsem většinu toho, co následovalo, vytěsnil z paměti.

A na co si vzpomínám potom? Na to, jak za několik dní maminka na poště u přepážky sází zelené stokoruny, aby uhradila škodu, kterou jsem tím svým škrtáním způsobil. Na tátu a na strejdu Jirku, kteří ve škole opravovali, co se opravit dalo. Vzpomínám si i na to, že mě potom sem tam některý kluk osmák poplácal po ramenou, jaký jsem borec, že jsem tu školu podpálil, a taky tak trochu trouba, že neshořela úplně.

Doma jsem ale za to dostal tak moc za uši, že jsem celou tu vzpomínku raději uklidil na dlouhou dobu hluboko do nevědomí. Až teprve nedávno jsem si začal pomalu všímat, jaký mám dnes v dospělosti problém s lhaním a přetvářkou. Když bych měl někde zalhat nebo něco předstírat, zčervenám až na zadku a ještě se u toho zpotím jako v sauně.

Vedle toho jsem u sebe začal pozorovat skoro až posedlost poukazovat na lež a přetvářku. Zjistil jsem, že ji nemůžu vystát. A přitom v současném světě na mne křičí skoro odevšad. Stačí si vzít za příklad třeba reklamu, média, fungování firem. Různých „přiohnutí skutečnosti“ a větších či menších manipulací je jako máku.

Podstatnou součástí toho, čemu se dnes profesně věnuji, je právě snaha do- stat do fungování firem mnohem víc upřímnosti, férovosti a zodpovědnosti. A myslím, že za to může i ten dávný šílený incident s krabičkou zápalek. A že tak vlastně to, co se zprvu jevilo jako potíž, může být v podstatě zakódovaným darem. Třeba bych bez toho škrtnutí tenkrát ve škole dnes dělal něco úplně jiného. Kdo ví.

Každopádně myslím, že platí to, co tvrdí východní mudrci:

„Vše je takové, jaké je. O tom, zda je to dobré nebo špatné, rozhoduje až lidská mysl.“

V knize Třináct tisíc dní odkud příběh pochází, najdete přes 140 dalších podobných příběhů z celého světa od konce sedmdesátých let po současnost:

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Všechny moje články: Linktree 
Peoplecomm: Zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
Slušná firma: Zde - Propojte nás s podobně smýšlejícími firmami. Díky.