Moje černobylské a hirošimské slzy. Hrozba atomové války aneb čím nám hrozí naši dnešní lídři

Hned na začátku invaze na Ukrajinu pohrozil Vladimír Putin použitím jaderných zbraní v případě, že by někdo ohrozil Rusko. Včera prohlásil, že nařídil nejvyšší ruskému atomovému arzenálu nejvyšší bojovou pohotovost. Kopíruji sem kapitolu z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti věnovanou tématu atomové hrozby. Kapitola začíná mým osobním zážitkem v Muzeu míru v Hirošimě, kde jsem brečel jako želva a pak vzpomínkou na mé spolužáky, které zemřeli na rakovinu na následky nemoci z ozáření v důsledku exploze v Černobylu. Tyto dva zážitky pro mě byly tím hlavním, kdy jsem pochopil, že hrozba atomové války je jednou z hlavních hrozeb moderního světa, aktuálně tou nejvážnější. Úřad pro jadernou bezpečnost aktuálně vydal doporučení, co dělat v případě jaderného útoku.  

V muzeu atomové bomby v Hirošimě tečou slzy i těm nejotrlejším návštěvníkům. Já jsem tam brečel. Vidět ten horor na vlastní oči je děsivě mrazivé: roztavená koloběžka, shořelá panenka, fotky tisíců těl spálených dětí, obrovské město srovnané se zemí...

Víte, co mě tam ovšem dostalo ze všeho nejvíc?

Informace, že dnes je na planetě okolo 15 000 jaderných zbraní, z nichž každá je v průměru 3 000krát ničivější než Enola gay nebo Fat man, dvě bomby, které vygumovaly právě Hirošimu a také nedaleké Nagasaki a během chvíle ukončily okolo čtvrt milionu lidských životů (zde). 

Dvě fotky z Muzea míru: První je model výbuchu nad městem, druhá roztavená koloběžka. 

V tom hirošimském muzeu jsem zažil jedno dokonalé déjà vu. Vybavil se mi srpen 1989, kdy jsem přijel do Gorek ve východním Bělorusku. Jak víte, Gorki byly nedaleko od Pripjati, po směru větru od černobylské jaderné elektrárny, která tři roky předtím explodovala. Spolužáci, z nichž někteří byli až ze samého jihu Běloruska, od elektrárny coby kamenem dohodil, měli s Černobylem dost podobnou zkušenost jako ti, kteří přežili Hirošimu – většině z nich se někdo léčil nebo už zemřel na rakovinu.

To byly Gorki 1989.

Dnešní arzenál: 

Pak jsme jednou při cestě vlakem míjeli Semipalatinsk (dnes Semej), což je město na severovýchodě Kazachstánu, poblíž kterého probíhaly mezi lety 1949 a 1989 testy sovětských jaderných zbraní. Rusové zde za tu dobu odpálili 456 atomovek, z toho 340 pod zemí a 116 v atmosféře. Radioaktivní spad a záření se na obyvatelstvu projevily též značně vysokým výskytem rakoviny, leukémie u dětí a vývojových anomálií. Až po návštěvě Hirošimy jsem se dozvěděl o nevládní organizaci s názvem Hiro-Semi (ヒロセミ), která pomáhá takzvaným hibakuša (japonský název pro lidi žijící s důsledky atomového ozáření) v obou městech.

Je asi nepochybné, že Enola Gay (bomba, která zničila Hirošimu) krát 3 000 by ukončila svět tak, jak ho známe. Ekologická a další krize by byly zcela bezpředmětné.

Jared Diamond popisuje ve své knize Rozvrat čtyři možné scénáře atomového konfliktu – tři vládní a jeden nevládní, teroristický.

V minulosti tím nejčastěji diskutovaným býval plánovaný „překvapivý úder“ s cílem kompletně vymazat atomový arzenál protivníka. To bylo to hlavní, čeho jsme se báli během studené války. Jak USA, tak Sovětský svaz se na tuto variantu řádně a dlouho připravovaly, a aby snížily riziko, vybudovaly velké množství podzemních odpalovacích zařízení, flotily atomových ponorek a také letadel, která mohou nést atomové zbraně. Dnes je vzhledem k této spletité infrastruktuře překvapivý úder mezi těmito dvěma stá- ty nereálný. Není prostě v silách ani jedné mocnosti zničit všechna zařízení najednou. Překvapivý úder byl však ještě donedávna reálnou variantou například mezi Pákistánem a Indií. Obě země dlouho vlastnily pouze pozemní odpalovací zařízení. V současné době už ovšem Indie provozuje atomovou ponorku a Pákistán letku letadel schopných nést atomové zbraně, čímž se tato varianta znesnadňuje (zde). Riziko atomového konfliktu mezi těmito dvěma státy zesílilo zkraje roku 2019, kdy se obě země po čtyřiceti letech znovu vojensky střetly v konfliktu o území Kašmíru. A protože hlavním zdrojem vody pro obě země jsou tající himálajské ledovce, zvyšuje se pravděpodobnost, že atomová hrozba se v této části světa může už velmi brzy protnout s klimatickou krizí.

Druhý scénář obnáší eskalaci špatných odhadů ohledně reakce vlády znepřáteleného státu a tlaku generálů obou stran na své prezidenty, což v konečném důsledku vyvolá úder, který ani jedna strana nechtěla. Učebnicovým příkladem tohoto scénáře byla karibská krize, kdy se tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov přepočítal v J. F. Kennedym a myslel si, že Sovětům projde rozmístění raket středního doletu na Kubě (v reakci na rozmístění amerických raket v Turecku). Američtí generálové tehdy tlačili na Kennedyho, aby zbraně okamžitě zničili. Kennedymu dokonce vyhrožovali impeachmentem v případě, že je neposlechne. Jenomže kdyby k tomu došlo, riskovali by samozřejmě sovětský protiútok. Situace se nakonec natolik vyhrotila, že sovětskou ponorku dělily minuty od vystřelení atomového torpéda a ve vzduchu už byly americké stíhačky s atomovými hlavicemi. Nikdy předtím ani potom nebyl svět tak blízko jaderné katastrofě jako během těch několika horkých hodin v sobotu 27. října 1962. Nakonec došlo k dohodě, ke stažení sovětských raket z Kuby i části amerických raket z Turecka.

Zde mikro-ochutnávka ruského jaderného zbrojení: 

Žijeme ve světě, ve kterém jsou demagogičtí politici opět na vzestupu. Od důvěry a dialogu se začínáme vracet zpět k nedůvěře a vyhrožování. Devět vlád, z nichž většinu vede autoritativní politik (Severní Korea, Čína, Indie, Rusko a USA...), vlastní atomové zbraně a dramatická situace roku 1962 začíná být znovu reálná. V únoru 2019 odstoupily Spojené státy americké pod vedením Donalda Trumpa od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu, unikátní dohody, kterou v roce 1987 podepsali Ronald Reagan s Michailem Gorbačovem. USA následně dokonce vypálily raketu, kterou smlouva do té doby zakazovala. Noam Chomsky poukazuje na to, jakým darem od Donalda Trumpa byl tento krok pro americký zbrojní průmysl. Rovněž Vladimír Putin následně ohlásil, že i ruská zbrojařská mašinérie se pouští do vývoje nových atomových zbraní (zde).

Vzpomínám si ze svého dětství, že strašení atomovou válkou bylo na pořadu dne. Když jsem pak v roce 1991 přijel poprvé do New Yorku, žasl jsem nad tím, že i tam, prakticky v každém domě, visí cedulka s nápisem „fallout shelter“ a značkou pro atomové nebezpečí.

Jako by se historie vracela.

Třetí variantu možná znáte z koprodukčního filmu s názvem Muž, který zachránil svět. Tento dokument mapuje situaci, která nastala 26. září 1983, kdy se na sovětské vojenské základně spustil alarm upozorňující na vypuštění několika amerických balistických střel směřujících k území Sovětského svazu. Plukovník Stanislav Petrov, který byl tehdy ve službě, se v rozporu s protokolem rozhodl varování satelitů nepotvrdit. Jak se později ukázalo, rozhodl dobře, neboť se jednalo o poplach falešný. Ke stejné situaci došlo na americké straně 9. listopadu 1979, kdy americký generál, který tehdy sloužil v americkém monitorovacím středisku, zavolal uprostřed noci ministru obrany Williamu Perrymu a oznámil: „Na počítači vidím 200 ICBM raket, které letí ze Sovětského svazu do USA.“ Naštěstí i v tomto případě se generál rozhodl věřit tomu, že se jedná o falešný signál, Perry proto nevzbudil prezidenta Cartera a Carter nezmáčkl tlačítko a nezabil tak miliony lidí v Sovětském svazu a s nimi většinu obyvatel planety (zde).

Poslední, čtvrtý scénář známe z bondovek, filmu Mission Impossible a mnoha dalších podobných akčních filmů. Teroristická skupina získá uran, plutonium nebo komplet bombu, která se má někam propašovat a tam odpálit. I tento scénář je reálný. Například 600 kilogramů kvalitního uranu zůstalo po rozpadu Sovětského svazu v nově vzniklé Kazašské republice v obyčejném skladu „hlídaném“ ostnatým drátem.

Obecně platí, že válka byla odjakživa na prvním místě velmi výnosným byznysem. Výdaje na zbrojení deseti nejozbrojenějších států světa činily v roce 2015 astronomických 1,237 bilionu amerických dolarů (bilion, to je jednička a 12 nul) (zde). Pro kontrast – celková suma "rozvojové pomoci" byla ve stejném roce 0,131 bilionu USD (zde). Více než polovina výdajů na válku a zbrojení jde za Spojenými státy, které mají zároveň i nejzprivatizovanější armádu na planetě, tj. najímají do války největší procento soukromých firem. Jak víme, úlohou firem je maximalizovat zisk, a tak platí, že čím víc válčení, tím lépe. V roce 2016 působili jen v Afghánistánu tři zaměstnanci soukromých firem na jednoho amerického vojáka, v Iráku dva (zde). Většina soudobých válečných akcí, především těch nejkrutějších a nejkrvavějších, je vedena nestátními entitami, jež nepodléhají žádnému státnímu ani pseudostátnímu právu a žádným mezinárodním konvencím. Aktuálně na Ukrajině zde.

P. S.: Jak jsem již psal, podle bulletinu atomových vědců z 23. ledna 2020 jsme atomové válce nejblíž od roku 1947 (zde).

Podívejte se na několik zápisů z knihy návštěv: 

Do muzea jezdí i ti nejvýše postavení politici a další ředitelé zeměkoule. Mimo jiné Václav Havel: 

Velmi dojemný je příběh Sadako Sasaki, jedné z nejznámnějších obětí hirošimské tragédie, která rozpoutala skládající origami jako symbolu upozorňujícímu na nebezpečí atomových zbraní.

A zde ultra-dojemný dětský závazek míru: 

A na úplný závěr: Tímto citátem jsem zakončil svou knihu Třináct tisíc dní. Tyto dny mi přijde mimo-řádně aktuální.„Rod Homo byl donedávna v potravinovém řetězci někde uprostřed. Po miliony let lovil jen menší zvířata, sbíral rostliny a hmyz a byl loven většími šelmami. Teprve před 400 000 lety si několik lidských druhů trouflo na velkou zvěř a až v posledních 100 000 letech — s nástupem Homo Sapiens — se člověk vyšvihl na vrchol potravinového řetězce. Tento pozoruhodný skok měl však dalekosáhlé důsledky. Lidé nebyli zvyklí být na špičce pyramidy a nebyli tomu přizpůsobeni. Jiní živočichové jako lvi, žraloci, se do takového postavení vyvíjeli miliony let. Lidstvo ale dosáhlo vrcholu takřka přes noc a nemělo čas, aby se přizpůsobilo. Důsledkem tak rychlého vzestupu je řada historických pohrom, od ničivých válek až k závažnému poškozování ekosystému. Lidstvo není smečka vlků, která se zmocnila tanků a nukleárních zbraní, ale podobá se spíš stádu ovcí, které se prazvláštním řízením naučilo vyrábět zbraně a ovládat atom. A ozbrojené ovce jsou mnohem nebezpečnější než vlci.“ Yuval Harari; Více v knize: