Jak jsem byl vychováván a jak jsem se já sám učil vychovávat aneb v čem mi pomohla kniha Respektovat a být respektován


Moje výchova mě naučila říkat ANO, ale odnaučila říkat NE. Tím jsem se odpojil od svých emocí a přestal jim, tj. sobě, důvěřovat. O co méně jsem věřil sobě, o to více jsem věřil ostatním. Stal se ze mě poslušný, snadno manipulovatelný člověk. Když se mi pak narodila první dcera, zařekl jsem se, že tohle já jí tedy neudělám :-). Začal jsem dělat, co jsem jí na očích viděl. Tím jsem jí ale pozapomněl učit respektu vůči potřebám druhých. Neučil jsem jí tak poslušnosti, ale ani zodpovědnosti,... spíše "jedináčkovství", či dokonce asociálnosti.
Naštěstí jsem si svou chybu záhy uvědomil. V tom mi pomohla mimo jiné kniha Respektovat a být respektován, kterou jsme právě vydali v zásadně přepracovaném vydání. Do tohoto blogu dávám předmluvu, kterou jsem ke knize napsal, která tyto mé trampoty s výchovou vysvětluje. To, v čem se kniha liší od prvního vydání, najdete detailně na stránce knihy. Nově je tam, mimo jiné, kapitola věnovaná sebe-řízenému vzdělávání, plná oči-otevírajících souvislostí, které jsou v době, kdy se k miliónu českých a statisíce slovenských dětí vzdělává bez docházení do školy, více než aktuální. Kniha je k dispzici i v cenově zvýhodněném balíčku Nová výchova s knihou, která vysvětluje, že základem základů veškeré výchovy, učení a obecně mezilidských vztahů je tzv. vazba či pouto. Tyto dvě knihy se tak výjimečně dobře doplňují: Držte si své děti dodá nutný kontext a Respektovat a být respektován je praktická příručka, která naučí nový jazyk a ukáže, jak řešit většinu běžných situací. Mimochodem, kniha je psána tak, aby byla návodem pro jakýkoli jiný mezilidský vztah - tj. nejenom rodič-dítě, ale i manželé, kolegové,... Je návodem jakémukoli vztahu podřízený-nadřízený, kde je zájem přejít od mocenského přístupu k vzájemnému respektu. 


Vyrostl jsem sice v láskyplném, avšak tradičním hierarchickém prostředí. Dítě bylo nic, všemu „šéfovali“ dospělí. A tak se i ode mne především očekávalo, že budu hodný a že nebudu zlobit. Jinými slovy, že budu dělat, co a jak si přejí druzí, ne co si přeji já. Tak to holt dříve chodilo. Rodiče, prarodiče a s nimi i učitelé nás vychovávali tak, jak se to sami předtím naučili od svých rodičů a učitelů, kteří se to pro změnu naučili zase od těch svých.

S důsledky této výchovy se budu vyrovnávat po celý život. Přežil jsem ji, to je pravda. Naučil jsem se říkat ANO. To mi jde skvěle. Odnaučil jsem se však říkat NE. Odpojil jsem se od svých emocí a přestal jim, tj. sobě, důvěřovat. Místo toho jsem začal věřit svému okolí. Řídil jsem se podle toho, co si kdo o mně myslí, zda a díky čemu mě druzí přijímají. Místo toho, abych žil život, který bude druhým k užitku a mně k radosti, začal jsem dělat cokoliv, čím bych se druhým zalíbil. Důsledky této mojí snahy přinesly mně a mým blízkým nejednu bolest.

Vyrostl jsem sice v láskyplném, avšak tradičním hierarchickém prostředí. Dítě bylo nic, všemu „šéfovali“ dospělí.

V roce 2005 se nám narodila první dcera Valérie. Tehdy jsem si řekl, že tohle já jí tedy neudělám. Rozhodl jsem se kategorie „hodná“, „zlobivá“ a další podobné „vyzmizíkovat“ a udělat maximum pro to, aby Valérie mohla být co nejvíce svá. Moje výchova se v mnoha ohledech stala opa- kem výchovy, jaké se dostalo mně. Tam, kde mi dospělí říkali NE: ne-dě- lej, ne-běhej, ne-spadni, ne-křič, ne-buď..., jsem já říkal ANO. Valérii jsem nechával být, udělal jsem, co jsem jí viděl na očích.

Teprve když se nám narodila Valentýna, druhá dcera, začalo mi postupně docházet, že jsem se coby rodič možná dopustil podobné chyby, jakou udělali moji vychovatelé, jenom obrácené. Řečeno jazykem této knihy jsem vrchovatě respektoval všechno, co Valérie potřebovala, ale neučil jsem ji respektu vůči potřebám druhých. Dopřál jsem jí největší možnou svobodu, ale neukázal jsem jí, co je to zodpovědnost. Zjistil jsem, že ji nevychovávám k samostatnosti, nýbrž tak trochu k jedináčkovství, či dokonce k asociálnosti. Jako by se u nás doma obrátila pyramida. Šéfovalo nám dítě, dospělí se stali podřízenými. Došlo mi, že jsem z bláta výchovy, jaké se dostalo mně, skočil do louže výchovy svých dětí. Začal jsem si všímat, že tutéž chybu udělalo nespočet mých vrstevníků, kteří podobně jako já prošli direktivní výchovou, která je nadlouho či dokonce někdy natrvalo odřízla od jejich emocí, tedy od nich samotných. Stejně jako já se zařekli, že až se oni stanou rodiči, tak tohle svým dětem neprovedou. A pak udělali to co já... Své děti začali respektovat takřka jako polobohy, ale na respekt vůči sobě samým krapet zapomněli. Svým dětem začali sloužit.

Respektoval jsem všechno, co Valérie potřebovala, ale neučil jsem ji respektu vůči potřebám druhých. Dopřál jsem jí největší možnou svobodu, ale neukázal jsem jí, co je to zodpovědnost. Zjistil jsem, že ji nevychovávám k samostatnosti, nýbrž tak trochu k jedináčkovství, či dokonce k asociálnosti.

Tomuto stylu výchovy se říká volná, svobodná či laissez-faire. Zatímco ta tradiční, nerespektující vychová poslušného, servilního, snadno zmanipulovatelného člověka, výsledkem svobodné výchovy jsou děti, které se nevyznají ve vlastních ani cizích emocích, neumějí s nimi naložit a logicky mají potíže s respektem k hranicím druhých lidí. Obojí je cesta k neštěstí.

Kniha Respektovat a být respektován pro mne byla jednou z knih, které mě začaly z mojí temnoty vyvádět, a byla to jediná kniha, jež se pro mne stala doslova návodným manuálem, jak na to. Dodnes si vzpomínám, že jsem měl pocit, jako bychom se učili dalšímu cizímu jazyku. Tomu jsme se nakonec, často metodou pokus-omyl, nějakým způsobem naučili tak, že se dnes doma většinou umíme vzájemně respektovat. Avšak teprve čas ukáže, jak jsme naše děti vychovali.

Zatímco ten tradiční, nerespektující přístup vychová poslušného, servilního, snadno zmanipulovatelného člověka, výsledkem "laissez faire" výchovy jsou děti, které se nevyznají ve vlastních ani cizích emocích, neumějí s nimi naložit a logicky mají potíže s respektem k hranicím druhých lidí. Obojí je cesta k neštěstí.

V době, kdy čelíme mnoha krizím a kdy je ohrožená demokracie, je snad nejdůležitější úlohou nás rodičů vychovat děti tak, že si udrží napo- jení na vlastní emoce, dokážou je rozeznávat a nakládat s nimi, naučí se zodpovědnosti (ne poslušnosti) a kritickému myšlení. Raduji se proto, že se s PeopleCommem můžeme spolupodílet na přepracovaném vydání této důležité knihy, která je pro tento složitý úkol tím správným průvodcem. Vzhledem k bolestné zkušenosti prvních let svého vlastního rodičovství se z tohoto aktuálního vydání raduji také proto, že se celou knihou jako červená nit vine zásada, že respektovat své dítě, ale nenaučit jej zároveň respektu k jeho okolí je stejné scestí jako tradiční výchova apelující na poslušnost a nezlobení.

Kniha Respektovat a být respektován velmi dobře doplňuje naše ostatní knihy s tématem dětství, výchovy a vzdělávání, jako jsou Summerhill a Svoboda učení, i knihu Držte si své děti, která vysvětluje, proč jsou rodiče důležitější než kamarádi a jak si v dnešní hyperrychlé době děti udržet až do doby, kdy budou zralé na svůj vlastní dospělý život.

Tomáš Hajzler

PeopleComm otec Valérie (14) a Valentýny (10) - viz foto v úvodu :-). 

Zde si knihou virtuálně zalistujte: 

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti