Naše domácnost bez odpadků

Napsal jsem teď na náš knižní fejsbuk: "Už to tu zaznělo - z úst našeho překladatele Viktora Jurka: "Na nervy máme všichni jenom jeden kýbl." Má pravdu, ten Viktor. Jeden by neřekl, co ho ty odpadky budou stát nervů." 2.12. je tu Bea (registrujte se ZDE) a my už počítáme dny, které nám zbývají do odevzdání podkladů do tisku (mimochodem chcete-li jako první info o tom, že kniha je venku nachte na sebe kontakt zde).
Napsal jsem k té knize předmluvu vydavatele a přikládám záznam přednášky, kde se snažím vysvětlit, jak si zajišťujeme jídlo (bez odpadu). V předmluvě popisuji vztah k odpadkům. Mrkněte a držte nám pal

Moje babičky měly ze své domácnosti minimum odpadků. Většinu potravin si vypěstovaly, vychovaly, vyrobily či pořídily od sousedů nebo v sámošce za rohem. Biologický odpad pak sežrala domácí zvířata nebo skončil v kompostu. Papír, sklo a kov jsme odváželi pravidelně do sběrných surovin.

To bylo moje dětství, v tom jsem vyrostl. Po roce 1989 přišly supermarkety, záplava na první dojem dostupných věcí a všudypřítomný důraz na maximalizaci zážitků a pohodlného života. Ovocné stromy tak například uvolnily místo tújím a celoročně zeleným keřům, králíkárny a kurníky přestaly „hyzdit“ naše dvorky a místo zeleninových zahrádek máme dnes trávníky s bazény.

Ovocné stromy uvolnily místo tújím a celoročně zeleným keřům, králíkárny a kurníky přestaly „hyzdit“ naše dvorky. Místo zeleninových zahrádek máme dnes trávníky s bazény.

Slastný pocit! Alespoň zpočátku. Už nebylo nutné plahočit se na záhonku, krmit dokola domácí havěť, zavařovat a sušit ovoce, nakládat zeleninu a dělat všemožné zásoby na zimu. Všechno se dalo jednoduše nakoupit v marketu, navíc v dokonalých tvarech, barvách, mnoha variantách i chutích, trvanlivé, a k tomu všemu nově v nádherných obalech! Všechny ty lesklé pytlíky, krabičky, láhve a další „výkřiky“ obalové techniky dlouhou dobu nikoho netrápily, neboť žijeme v jedné ze zemí s naoko bezchybně fungujícím servisem, který po nás odpadky uklidí, zlikviduje a stále větší část dokonce i roztřídí a znovu použije. Nám spotřebitelům tudíž chybí zpětná vazba, abychom si uvědomili, kolik odpadu produkujeme. Nemáme nejmenší ponětí. Stačí ale odjet někam, kde tahle uklízecí služba (říkejme tomu třeba „odpadové hospodářství”) neexistuje, a člověk hned vidí, jaká je to „šlamastyka”.

Všechny ty pytlíky, krabičky, láhve dlouhou dobu nikoho netrápily, neboť žijeme v jedné ze zemí s naoko bezchybně fungujícím servisem, který po nás odpadky uklidí, zlikviduje a stále větší část dokonce i roztřídí a znovu použije.

Tohle všechno mi došlo v zimě roku 2007, kdy jsem se vydal po deseti letech znovu do afrického Mali. Tam, kde jsem mohl dříve volně chodit, jsem se najednou brodil v odpadcích (především plastových - mrkněte na fotky zde). Tam, kde bylo dříve čisté ovzduší, jsem se najednou dusil kouřem z nonstop hořících (opět především plastových) odpadků. Záplavy plastů byly na březích řek, jezer a oceánů. Několikrát jsem viděl želvu uškrcenou v plastových kroužcích od plechovek. Bylo to pro mne dokonalé probuzení.

O dva roky později jsme se nastěhovali do bytu, kde se naše děti záhadně rozstonaly. Po čase jsme zjistili, že důvodem je nadmíru vysoká koncentrace formaldehydu v bytě pocházející z nábytku, podlah a z textilu. Tenkrát, při opakovaných návštěvách na dětské pohotovosti, jsem přestal tomu našemu dnešnímu pozlátkovému, pohodlnému systému definitivně věřit (o té otravě více zde). O co méně jsem mu věřil, o to více jsem ho začal zkoumat. Šokovala mě míra chemizace průmyslového zemědělství a množství ochucovadel, dobarvovadel, ovoňovadel, prodlužovačů životností a dalších toxických látek, které se dnes běžně přidávají do potravin. Dlouho jsem nemohl uvěřit množství synteticky vyrobených chemických látek, které se dnes běžně používají v průmyslu, aniž by někdo detailně zkoumal jejich vliv na lidské zdraví.

O co méně jsem věřil našemu systému, o to více jsem ho začal zkoumat. Šokovala mě míra chemizace průmyslového zemědělství a množství ochucovadel, dobarvovadel, ovoňovadel, prodlužovačů životností a dalších toxických látek, které se dnes běžně přidávají do potravin.

Kromě všudypřítomné toxicity průmyslově vyráběných potravin, kosmetiky, drogerie a dalšího zboží jsem s hrůzou pozoroval, kolik lidí se věnuje práci, k níž nemají vztah, aby si mohli koupit věci, které nepotřebují, kterými se pak následně snaží udělat dojem na ty, jimiž opovrhují. Došlo mi, že být znamená v dnešním světě na prvním místě mít. Mít víc, znamená být víc.

Tehdy jsem se začal rozpomínat na své dětství a řekl si, že se pokusím přebudovat fungování naší rodiny tak, abychom začali jíst výhradně jídlo (a žádné průmyslově pěstované a zpracované potraviny) a nakupovat buď z druhé ruky nebo to, co bylo vyrobeno způsobem šetrným ke zdraví člověka a přírodě a cestou k nám neobletělo planetu. Založili jsme si zahrádku a „kápézetku“, začali nakupovat ve velkém – do našich vlastních obalů, buď u místních obchodníků nebo ještě častěji přímo u pěstitelů a chovatelů, s kterými jsme na stejné vlně. Kromě toho v sezóně dnes zcela běžně houbaříme, bylinkaříme, sušíme, zavařujeme, fermentujeme a všelijak jinak konzervujeme, vaříme, pečeme chleba a housky. Kromě jídla bohatě experimentujeme i s výrobou domácí drogerie, jako je třeba prací prostředek nebo zubní pasta. Ze všeho nejvíc mě překvapilo, jak moc tohle domácí výrobní experimentování dokáže pohltit děti i nás dospělé. Říká se, že štěstí se dělá rukama a že nejšťastnější je člověk, který tvoří něco smysluplného s blízkými lidmi. Těžko slovy popsat tu radost, kterou zažíváme s dětmi či s návštěvami při výrobě domácích špaget, kečupu, octa, při pečení housek nebo při výrobě mýdla (více o našich experimentech např. zde).

Narazit na Beu pro mě bylo zjevení. Do té doby jsem měl pocit, že na naší cestě od prefabrikovaných potravin a hromady zbytečných toxických věcí od anonymních korporací ke skutečnému jídlu a jednoduššímu, radostnějšímu a zodpovědnějšímu životu jsme sami, že je nás jenom pár podivínů. Naším učitelem je metoda pokus-omyl. Beinu knihu jsme moje manželka Petra i já přečetli jedním dechem. Shodli jsme se v pocitu, že někdo konečně popsal, o co jsme se celou dobu snažili, a že jsme získali ten nejlepší manuál na to, jak si zjednodušit život tím, že zminimalizujeme odpad, který naše domácnost produkuje. Ohromilo nás hnutí, které Bea po celém západním světě svojí knihou rozpoutala. Potěšilo nás zjištění, že nejsme jediní, komu Bea pomohla odhalit důvod pocitů prázdnoty a špatného svědomí plynoucích z onoho bezmyšlenkovitého nakupování (a z podobně bezmyšlenkovitého vydělávání). Ze všeho nejvíce nás ale potěšila tím, že napsala příručku dokonale mapující všechny základní oblasti fungování domova. Příručku, podle níž je možné od základu přebudovat svůj život.

Shodli jsme se v pocitu, že někdo konečně popsal, o co jsme se celou dobu snažili, a že jsme získali ten nejlepší manuál na to, jak si zjednodušit život tím, že zminimalizujeme odpad, který naše domácnost produkuje.

Osobně věřím, že jediné, co můžeme změnit, jsme my sami – prostě tak, jak radil Gándhí: „Buďte změnou, kterou chcete vidět ve světě.“ Považuji tuto knihu za ojedinělý návod na to, jak si život v naší dnešní blahobytné společnosti zařídit tak, abychom ho prožili radostně a zároveň i mnohem ohleduplněji vůči ostatním.

V PeopleCommu vydáváme výhradně knihy, které nám osobně změnily život. Nenajdete je ve většinové distribuci, nepoužíváme reklamu, slevy ani jiné marketingové triky. K lidem se tak dostávají výhradně na základě osobního doporučení. Já proto v každé své předmluvě prosím: pokud vás kniha nadchne tak jako nás – doporučte ji svým kamarádům, rodině, kolegům, dalším lidem, prostě všem, kterým by mohla udělat podobnou službu, jako udělala nám, a kde by mohla přispět tomu, že svět bude zase o trochu méně k starosti a o to více k radosti.

obal_bea-01-2

P.S.: Chcete-li zůstat v kontaktu – nejlepší se zdá být fejsbuk nebo newsletter. Pokud se chcete potkat naživo – zde jsou aktuální možnosti. V po/út na viděnou v Brně.