5 480 lidských životů. Ročně


Je zase zima a s ní zase jeden z našich evergreenů. Smog. Je prakticky všude, kde bydlí lidé. Zvykli jsme si na něj. Málokdo ale ví, jak toxická směs to je, a taky že zabíjí. Přitom jsou v Evropě místa, která už bez spalování tuhých paliv nebo bez podobně toxických dieslových motorů fungují. A já si říkám, že to nakonec musí jít i u nás! Stačí, že se dusíme doma.

Vzal jsem proto kapitolu z knihy Třináct tisíc dní, která se věnuje právě kvalitě toho, co dýcháme a vytvořil k tomu krátké video. Souzníte-li, sdílejte.

5 480 lidských životů. Ročně

Cotonou bylo třetí a poslední hlavní město na naší cestě Guinejským zálivem. První byla ghanská Accra, 350 kilometrů kolem moře na západ. Ta předčila všechna naše očekávání. Na Afriku neuvěřitelně přehledná, čistá a bezpečná. V Lomé, hlavním městě Toga, v jakési obří vesnici s několika vícepatrovými budovami, hliněnými cestami a domy, vúdú a hromadou tržišť, zhruba uprostřed na cestě mezi Accrou a Cotonou, se ale Péťa rozplakala. To když se na ni v jednu chvíli navěsilo asi pět zubožených dětí v potrhaných tričkách, s nafouklými bříšky. Člověk zná tyhle obrázky z filmů a fotografií, ale naživo je to tak nějak silnější.

Beninská metropole Cotonou, zhruba milionové město, leží také na pobřeží. Jak jsme se k němu od západu blížili, zaujal nás mrak dýmu, který se nad městem vznášel. Zdálky to vypadalo skoro jako obří poklice. V Accře ani v Lomé nic takového neměli. Vlastně jsem nikdy nic takového neviděl. Vzdáleně to připomínalo snímky jaderných pokusů z padesátých let. Všude pěkně — a najednou obří hřib kouře. Dumali jsme, co je to za zvláštní přírodní úkaz, a byli jsme napnutí, co se z toho vyklube.

Už když jsme začali vjíždět do města, tedy když se začaly objevovat první usedlosti a houstnout doprava, slunce zmizelo za mraky a modrá obloha rázem zešedla. Brzy jsme zjistili, co je hlavní příčinou téhle proměny.

Kromě spalování odpadků a převahy vaření na dřevě za to mohou do velké míry tzv. zémidjany — motorky, které tu slouží jako taxíky. Termín „zémidjan“ znamená v místním jazyce fon „rychle mě tam dovez“. Jenom v Cotonou je těchto malých motorek (buď z druhé ruky nebo laciných z Číny), které dokážou uvézt i dva pasažéry, prý až ke sto tisícům. A také my s Péťou jsme procestovali převážnou část Beninu a Toga právě na nich. Všude se s nimi rychle dostanete, bohužel ovšem za cenu toho nedýchatelného mraku.

Nejabsurdnější je, že Cotonu se rozkládá na úzkém pásu země mezi Atlantským oceánem a jezerem Nokoué. Na obou stranách města — ze severu i z jihu tedy máte pocit neporušené panenské přírody, nádherné pláže, vodní ptactvo, ze strany moře příboj, avšak jakmile kousek poodejdete a přiblížíte se do města, dým zémidjanů vás zcela pohltí.

Střih v čase a prostoru: o třináct let později a o pět tisíc kilometrů na sever. Je pozdní duben. V Praze už bují jaro a já sedím ve vlaku z Prahy do Ostravy. Vystupuji na zastávce Ostrava-Svinov. Zjistil jsem si, kdy mi jede tramvaj, ale máme malé zpoždění, a mně tak zbývají jen slabé čtyři minuty na to, abych nahoře nad tratí tramvaj doběhl.

Jakmile se otevřely dveře vlaku, praštil mě přes nos těžký uhelno-automobilový vzduch. Přestože už mělo být jaro, připadal jsem si jako v tom nejhorším lednovém smogu na magistrále v Legerově ulici v Praze. Čtyřminutový sprint s těžkou taškou a mně najednou bylo podobně, jako když jsem se jednou snažil v bolívijských Andách šlapat v pěti tisících metrech nad mořem na kole. Definitivně jsem pochopil, jak obrovský vliv na naši výkonnost a celkový pocit má to, co dýcháme.

Od tohoto svinovského zážitku jsem daleko citlivější na zprávy z Ostravska a kdykoliv jedu mezi říjnem a květnem do Ostravy, Havířova či Karviné, žasnu, kolik je všude kouřících komínů, aut a obtížně dýchatelných oblaků smogu. Hned si vybavím ty desítky tisíc zémidjanů v Cotonou nebo to, jak jsem se později dusil i v Pekingu nebo v Bamaku.

Nejčastěji se nedýchatelný (velmi znečištěný) vzduch zdůvodňuje argumentem, že lidé se musejí něčím živit, stejně jako musejí něčím topit, na něčem vařit a nějak se přepravovat. Zaklínadlo moderní doby: ekonomika. Myslíme si, že není zbytí, že to tak musí být. Jediná možnost je si zvyknout. Když se ale dívám na výsledky měření, statistiky a souvislosti, mám pocit, že nad tím nelze jen tak mávnout rukou.

Argument nezaměstnanosti patří mezi nejčastější důvody, proč nad otázkami dopadů lidské činnosti na lidské zdraví a stav přírody máváme rukou. Takto na něj reaguje Jaroslav Dušek v knize ZE-mě: „Nakonec se vždycky najde někdo, kdo ti řekne: »No, hele, počkej, a co by dělali ti nezaměstnaní?« Já mu na to odpovím: »Dělali by to, co by bylo potřeba! Uklidili by ulici, zahrabali by vykopaný výkop, někomu by pomohli.«“

Typický Čech žijící v oblasti smogem nejzamořenějších oblastí vdechne prý každý rok takové množství karcinogenního benzo(a)pyrenu, jako kdyby vykouřil čtyři tisíce cigaret. V Cotonou jsou to zémidjany, v Ostravě hutní gigant Arcelor Mital a další velké podniky, automobilová doprava, a především vytápění domácností uhlím a dalšími tuhými palivy (včetně odpadků). „Přes pokračující pokles imisí od roku 2000 se kvalita ovzduší na území České republiky nezlepšuje,“ konstatuje Zpráva o stavu životního prostředí, podle níž se to týká zejména oblastí s překročenými imisními limity — tedy zejména Morav- skoslezského kraje. Kromě polétavého prachu jsou v českém ovzduší i vysoké koncentrace rakovinotvorného benzo(a)pyrenu a přízemního ozonu, místy také oxidu dusičitého a benzenu.

V porovnání s Mali nebo Beninem je přitom Česká republika extrémně bo- hatá země. Možností, jak si přestat ničit vzduch a tím zachránit stovky životů ročně, máme víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Spousta se toho již děje, ať už jsou to povinné výměny zastaralých kotlů v domácnostech, debata o imisních zónách ve městech, která by omezovala vjezd aut, či sílící osvěta ze strany neziskových organizací.

„Celkové navýšení individuálního celoživotního rizika vzniku nádorového onemocnění v městských lokalitách se pro benzo(a)pyren v období 2006 až 2010 pohybovalo v rozsahu 0,5 až 10 případů onemocnění na 10 tisíc obyvatel za 70 let,“ upozorňuje Státní zdravotní ústav.

Když jsem si dělal rešerši na toto téma, zaujala mě jedna malá zapadlá zprávička z irského Dublinu. Tam se rozhodli třeba jenom spalování tuhých paliv v domácnostech zakázat už v roce 1990. Překvapil mě odhad, podle kterého tím každý rok zachrání 359 lidských životů. Do roku 2014 je to už úctyhodných 8 600 lidí, kteří jenom v Dublinu nezemřeli na následky dýchání zplodin ze spalování tuhých paliv v domácnostech. To jsou celé Semily, Dobříš nebo Lysá nad Labem! Hledal jsem, zda někdo přemýšlí tímto způsobem i u nás. Málem jsem spadl ze židle, když jsem narazil na informaci o tom, že Státní zdravotní ústav odhaduje, že za rok 2011 zemřelo v ČR na následky znečištěného ovzduší 5 480 lidí. Od roku 2005 do 2011 to bylo neuvěřitelných 33 797 lidí.

Patřím k lidem, kteří právo na čistý vzduch považují za základní lidské právo, nadřazené ekonomickým zájmům několika nančních skupin. Kvůli sedmileté léčbě Pendeponem, životu za humny Černobylu a několika letům v „nemocných budovách“ vnímám škodliviny citlivěji než průměrný člověk. Nejspíš i proto jsem místa, jako bylo Bamako nebo Peking, „nerozdýchal“ a onemocněl tam. Možná právě proto, že škodliviny cítím svým způsobem celým tělem, považuji za absurdní a dlouhodobě neudržitelné si vzduch — a tedy jeden druhého — otravovat způsobem, který dnes známe z čínských megapolí, z Ostravy, Prahy a stále většího počtu měst na naší planetě. Unavuje mě poslouchat argumenty o potřebě zaměstnanosti a nemožnosti omezovat průmyslové zplodiny. Věří tomu ještě vůbec někdo?

Kde je naše zdraví? Kde je selský rozum? Kde je život?