Zpověď workoholika

Zpověď workoholika

Foto: Federico

Byl jsem workoholik. Možná ještě jsem. Každopádně jsem dal práci mnohem víc, než si zasloužila, a můj život to škaredě odnesl. A tak si říkám, možná má zkušenost může být pro někoho poučná.

Začal bych definicí. Jistě by sem šlo vypsat definice wikipedie a jiné –die, ale…
Podle mě a po úvahách a shrnutí:

Workoholik je člověk, který:

  • …je v práci, protože mu to nefunguje doma.
  • Nefunguje mu to, protože si to nedovede uspořádat a urovnat.
  • Nezná priority. Nemá jasné priority. Neví a neumí si nastavit, že se pracuje určitou část dne a další část dne se věnuješ sobě, třeba v posilovně, v bazénu, na procházce, na vernisáži.
  • Další část dne jsi s těmi, kdo jsou ti oporou. Ve své podstatě jsou to ti, pro které to děláš. To si alespoň říkáš. Pořád dokola opakuješ, že „to děláš pro ně“. To je taková tvoje obrana a sebechvála… vždyť já to dělám pro ně.

Já pracuji, aby se oni měli dobře.
Já pracuji tak dlouho v práci, protože ta žena chce ten barák.
Já pracuji, protože chceme jet na tu dovolenou.

Ale vlastně za tím stojí – já jedu co nejdříve do práce, protože:

Zase mi ta žena něco chce… zase něco říká o tom, že nemá peníze na bačkory, že musí dnes zaplatit školku, že je potřeba opravit tu vodu v koupelně, že bych se měl podívat na ta dvířka od dveří u dětí, že jsem jí dlouho nedal pusu, kde jsem včera byl a proč jsem jí nezavolal, že na mě čekala, že jsem byl zase raději s těmi kolegy z práce, že už ji to nebaví, že jí kamarádka řekla... UŽ DOST! Chce se mi řvát a utíkám… utíkám… utíkám… utíkám do práce. Do své práce. Do své kanceláře… ke svému stolu, ke své přepážce.

A jsem tam. Hurá… zase ta známá dlažba od výtahu.

Ahoj, Marcelo, ahoj, Karle, čau, Radku. Jakej byl večer, fajn, jo? … Já taky, odpovídám, i když ve skutečnosti to byl děs. Hrůza, přál jsem si, aby už bylo ráno. Přišel jsem domů, všichni spali, v bytě tma. Co dělat. Mně se nechce spát. Proč tady nikdo není, když já přijdu z práce, proč tu není nikdo, když já jsem tu pro vás…? Já jsem přišel… já pracuju pro vás … kde jste?

Zapnu telku, vezmu něco z lednice a čumím… dříve se tomu říkalo, že koukáme do ohně. Program nic moc, drbu se na pytlíku a hlavou mi letí, co kdyby sex? Je večer a večer se to většinou dělá. Jo, to už bylo hodně dávno, co jsme to spolu se ženou dělali v kuchyni na stole, opravdu jak ve filmu. Chytl jsem ji, líbal, mačkal, držel a vzrušení nás ovládlo a miloval jsem ji na hraně stolu, vášnivě jsem lomcoval s jejím tělem a ona křičela, držela se křečovitě stolu a pak mě. Měla zavřené oči a pak, na vrcholu, jsme se smáli a drželi se. Drželi se a objímali – sakra, to už je tak dávno.

Jdu se umýt. Chtěl bych se osprchnout, jen tak tam stát a nechat na sebe téct tu horkou vodu. Jen tak. Jako v tělocvičně. Sprcha je nahoře a já jsem pod ní. Nic nedržím. A my máme vanu. Sere mě už jen to, že tu vanu musím přelézt. Sakra, v té koupelně není dost místa na to, mít sprcháč. Proč bych já ve své vlastní koupelně měl zvedat nohy, mrskat tady nohou jak baletka, když chci do své vany?! Ach jo, vlezu tam, protože se mě žena zase bude ptát, jestli jsem se umyl… Je jako moje matka v dobách, když mi rašily uhry a mutoval jsem. Do prčic, vždyť je mi 35, a ona se mě ptá jak malýho haranta.

Pustím vodu a sprchuju se. Ale musím potichu, celý barák už spí, je večer, toužím jít co nejdříve spát, tak to chci mít rychle za sebou. Namočím se, vezmu shower gel, mydlím se všude, jo, i jeho si mydlím, mydlím a vzpomínám, že i tady jsme se kdysi milovali. Pustím si vodu, abych se opláchl, chtěl bych teď jít za ženou a pomilovat se. Ale ona spí. Ach jo. Sakra, já zase cákám ven. Z tý pitomý vany zase bude nacákáno na kachličky. Já chci tu sprchu. Nechci vanu, musím tady sedět jak skrčenec, a ještě dávat bacha, abych nešplíchal ven a neuklouzl, když lezu z vany. Sakra, vždyť ta vana je vlastně jedna z nejnebezpečnějších věcí v bytě. Vyčistím si zuby, namažu se krémem a jdu do ložnice.

Jemně se přitulím k ženě, políbím ji, popřeju dobrou noc a ona zavrní a zastřeně se zeptá: kolik je? Kouknu na hodiny u postele a rychle mi hlavou přelétne – to zase budou řeči, spí tvrdě, nebo jen tak, jak dlouho spí…? Přelétnu očima ty červené číslice a odpovídám, že půl dvanácté, byť je ve skutečnosti 01.20 hod…

Přitulím se k ní a začnu ji hladit. Nejdříve jen tak přes peřinu, pak jedna ruka vklouzne pod přikrývku, cítím teplo žhnoucí od její kůže i přes pyžamo, které má na sobě. Hladím jí nohu a směřuji výš a výš. Mačkám jí zadeček, jemně, pomalu… a ona… ona nic. Spí. Chvíli poslouchám, jestli třeba dýchá víc nahlas, víc vzrušeně, víc… Ne. Vůbec. Pořád stejně. Já ji tady hladím, přišel jsem utahaný z práce, kolega Mirek mě dneska zase vytočil svými dotazy, osprchoval jsem se, než jsem šel spát, a… ona spí. Spí.

Odvalím se a civím do stropu. Naštěstí jsem už tak utahaný z toho všeho, že za chvíli usnu. Sny nemám. Jen tak spím.

Budík je nastavený na 7.10… ale už v 6.45 jsem vzhůru a jen tak ležím a opět studuju strukturu našeho stropu. Snad se žena probudí dřív, dřív, než přijdou děti do postele, a třeba se jen pomazlíme. Kdyby mi na něj alespoň sáhla. Třeba mi to udělá rukou. Prosím, probuď se…! Spí – a už slyším děti. Jsou tady. Směju se, oni se smějí, mají radost, skáčeme po sobě a dovádíme. Máma, žena, manželka, ona… spí. A tak si jdeme čistit zoubky, pak se oblékneme a jdeme snídat.

Ona vyleze z postele a míří do kuchyně. Připravil jsem snídani, děti baští, Davča půjde do školky a Barča bude doma s mámou. S ní. Tak jo. Jen tak laškujeme a dovádíme, koukám pořád na hodiny, už abychom šli do školky a já do práce. Odvádím Davču do chodby, obléct, Baruška sleduje, jak se brácha chystá. Pusu Barunce, je tak malá a roztomilá, sladká. Říkám ahoj ve dveřích, Barunka mává, Peťa, ona, moje žena taky mává. Jdeme po schodech. Kdesi jsem četl, že ti, co dostanou pusu na rozloučenou, mají o 20 % lepší den.
Tak snad někdy jindy, příště. A zkusím to sám.

Odvedu Davídka do školky, obejmeme se. Je to moje velká radost a pýcha. Pro něj bych udělal všechno. Všechno na světě. I pro Barušku. Pro ty poklady, co nic neřeší, jen si hrají, učí se, dovádějí a poznávají svět. Jedu pak do práce. Hurá. Mám sice před sebou cestu po dálnici do Prahy, je to hodina autem, popojíždění, ale jedu. Ocitám se v budově a ve výtahu, jdu tou známou chodbou a potkávám kolegy. Jsem v práci a pracuji, tvořím… tedy dělám, že pracuji a tvořím. Notebook na stole je spuštěn, noviny přede mnou, upíjím z hrnku s čajem a koukám. Mám tam otevřené nějaké tabulky a koukám.

Myslím na to, proč jsme se večer s ženou nemilovali, proč jsem nedostal pusu, proč… ?!

Přijde kolega a bavíme se o práci. Má dobrý nápad, diskutujeme o něm, plánujeme, probíráme to. Dělám si poznámky a vypnul jsem myšlenky na cokoliv jiného. Když odchází, jsem rád, že jsme to probrali. Bude porada. Jo, baví mě to. Pak oběd, půjdu se projít. Vrátím se do kanclu a koukám na net. Znáte to. Zhlédnete jednu stránku, najednou si otevřete další odkazy v jiných záložkách a listujete a listujete. Najednou vám lidi, kolegové říkají: Ahoj, tak já už jdu, hezkej večer… Kam jdou?

Dole na obrazovce svítí údaj 17:30. Oni jdou domů? A pracovali? No, vlastně já mám taky co na práci. Mám něco dělat. Vždyť jsme si to řekli. Tak jo. Začínám na tom pracovat. Vyplňuji, hledám na netu čísla a údaje. Jo, a najednou jsem zas někde na webu. Jé, tady to mě zajímá… Spustím si další odkaz, okno a přečtu si to, říkám si. Snažím se pracovat. Doplňovat, propojovat, psát a… Je 21:40 a jdu čurat.

Nikdo zde již není. Všude je tma, ticho. Uklízečka už tady byla a vše je v čisté a uklizené. Zase se mě ptala, jestli tady budu dlouho. Ne, říkal jsem, jdu domů… a je už skoro deset. Dodělám to a vyrazím. Půjdu domů za ženou. Děti už spí, ale žena, ta třeba ještě ne. Jdu ke stolu a snažím se psát, rychleji a rychleji, ale… dělám chyby. Sakra. Vždyť to umím, znám. Klid. Jdu si uvařit kafe. Padají mi oči, tak snad to pomůže. Nepomohlo. Koukám do toho jak sůva a… Koukám na net, na pornostránky. Usnul jsem u kompu. Píská mi klávesnice.

Jo, ohnul jsem se do křesla. A vytuhnul. Zavírám to a odeberu se domů. Jedu zase hodinu autem po dálnici z Prahy. Okolo letiště, rovně 3 minuty, zatáčka, točit 20 sec., pak rovně, kopeček, mírná zatáčka, rovně 4 minuty, odbočka do sídliště, hledám místo, je to zase plný. Kam to dám? Bouchnu dveřmi a jdu domů. Jdu do schodů. Otvírám dveře. Je 01.10 hodin a všichni spí. Vracím se z práce.

To je workoholik. Alespoň já si to myslím. Já to vím. Já to zažil. A moc toho lituju.

Napsal jsem před časem Tomášovi, že bych moc rád potkal podobně založený lidi. A to je to, co chci navrhnout a o co chci požádat. Pojďme se sejít! Pokud máte někdo podobné zkušenosti a své práci z nějakého důvodu také nedokážete dát jen ten díl života, který jí náleží, pojďme spojit síly a společně se pobavit o tom, co se dá udělat pro změnu.

Probereme, co nám pomohlo, co se změnilo, co nás donutilo změnit to, co jsme nastavili, co … Zkrátka si pojďme povídat. Kdy? Co třeba každý sudý pátek v měsíci v jedné kavárně, čajovně? V klidu a příšeří. Bez psychologů, psychiatrů, bez lektorů, zkrátka jen my. Ti nedokonalí, co mají záměr a chuť s tím něco udělat. Bolí to, bolelo to a už to nechci zažít. Proto.

Těším se na Vás.

Jakub/ BO jako BigOak