Zápisky z moskevské bídy v roce 1990. Může se něco takového zopakovat? Jak rychle?
01. 03. 2022, TOMÁŠ HAJZLER
Před první pobočkou McDonald's v zemích bývalého východního bloku, v Moskvě jsme s kamarádem Martinem v roce 1990 stávali několika set metrové fronty na housku s karbanátkem i několik hodin. Tak šílená byla tehdy v Rusku situace. Ve světle aktuálního vývoje uveřejňuji krátkou kapitolu z knihy Třináct tisíc dní graficky popisující v čem jsme v Moskvě v roce 1990/91 žili. Sám sebe se ptám (i za své ruské přátele), zda (a jak rychle) se tehdejší situace může vrátit.
„Vstávali jsme o půl páté ráno, abychom do stanice metra přišli přesně v 5.25. Zjistili jsme si, že v tolik otevírá Petrovsko-Razumovskaja, nejbližší stanice. Ke kanceláři Inturistu, kde se prodávaly jízdenky mimo území Sovětského svazu, jsme doběhli v 5.58. Byli jsme 43. a 44. Kdybychom chtěli být první, bylo by třeba přijít o půlnoci nebo přesněji řečeno o půl jedné, kdy — jak jsem vyrozuměl z gestikulace — přišla paní, která stála u dveří jako první.
Začalo čekání. Chtěli jsme každý koupit dva lístky. Dva tam, dva zpět. Iržik měl Tomášův pas, já Jarmilin. Kolem sedmé hodiny, kdy se náš počet přibližně ztrojnásobil, se projevily první »peristaltické« pohyby. Před osmou jsme už ani nestáli. Iržik dokonce chvílemi zkoušel zvedat obě nohy najednou, aby otestoval, jak dlouho ho dav udrží. Jednu chvíli jsem si připadal jako bezruč. Nedokázal jsem si ani odstranit vlasy z očí, natož se třeba vysmrkat. Zážitek bylo zjistit, kolik je hodin. Žena přede mnou měla volnou levou ruku s hodinkami, ale ne pravou, kterou by si odhrnula rukáv a na hodinky se podívala. A tak teprve když se chlapík vedle nás zeptal, kolik je, napadlo nás si v tom vzájemně pomoct. Udělali jsme to tak, že já jí odhrnul rukáv a Iržik přečetl »8.07«. Chlapík i my ostatní okolo jsme byli spokojení. Už zbývá jen 53 minut do otevření dveří. S přibývajícími lidmi a postupujícím časem však tlak stále sílil. Vždycky, když jsem si myslel, že už to nemůže být horší, se do toho někdo vzadu znovu opřel.
Na ceduli se objevovala čísla okolo stošedesátky a už jsme se opravdu nemohli dočkat chvíle, kdy se otevřou dveře. Napadala mě přitom spousta věcí. Třeba to, jak zajímavá reportáž by se tu z toho dala pořídit. Pak mě napadl námět povídky — Sex ve frontě (i když s tou beztvarou hmotou to vlastně nemělo vůbec nic společného). Napadlo mě to proto, že tak, jak jsem se tiskl k ženě přede mnou, jsem se v životě ještě nikdy k nikomu netiskl. Stejně tak jako se zezadu na mě tlačila další slečna. »Slušná švédská trojka« (v našem případě moskevská), pomyslel jsem si. Škoda, že jsem tu slečnu za sebou neviděl. Jen slyšel a cítil její hlavu na mém rameni, její kolena a stehna mezi mýma nohama. Vzrušovalo mě to a já chvílemi nevěděl, co si s tím počít. Stejně se s tím nedalo nic dělat.
Najednou kdosi vykřikl, že už je devět a mělo by se otevírat. Jenomže policajti uvnitř Inturistu si usmysleli, že neotevřou, dokud se dav neukázní. Žena vedle mě už plakala bolestí a i z jiných míst v davu bylo slyšet, že už jsou někteří na pokraji svých sil. Přemýšlel jsem, jak to řeší ti, kteří potřebují čurat nebo kakat? Po chvíli nečinnosti se dav rozhodl skandovat: »Atkryvajtě dvěr!« Otevřete dveře! Otevřete dveře! Skandování jsme stále častěji prokládali sprostými nadávkami na adresu milice. Policajtům to asi nebylo jedno, a tak je za chvíli napadlo, že budou dovnitř pouštět podle seznamu po deseti. Pak ale zjistili, že člověk s číslem deset je nadobro ztracený v davu, s nulovou šancí se ke dveřím jakkoli dostat. V tu chvíli šlo už vážně o život. Držel jsem batoh a snažil se neupadnout. To by byl konec.
»Když sranda, tak pořádná!« řekl si zřejmě po dalších několika minutách poli- cajt, otevřel dveře a začal do nejbližších lidí mlátit obuškem. Po chvíli dveře zase zavřel a zamknul. Před desátou se po neutuchajícím náporu dveře přece jenom otevřely. Co pak následovalo, vypadalo jako protržená hráz. Jedné ženě se udělalo špatně, chtěla zpátky, ale všem to bylo jedno. Všechno se změnilo v běžící smečku šelem. Chlap vedle mě dokonce vrčel a hnal se dopředu, přestože jeho číslo bylo o 50 vyšší než moje. Když mě míjel, vykřikl, že ten z nás, kdo se dostane ke kase dřív, koupí druhému lístek. Vzpomněl jsem si na to, když jsem se později dostal dovnitř a u jedné kasy zahlédl jeho nevšímavý obličej.
Nakonec se to podařilo. Běžíme s Iržikem každý jinam. Iržik je po pěti letech v Moskvě už zkušený přepážkový bojovník. Má proto štěstí. Podařilo se mu být u jedné kasy čtvrtý. Já doběhl k té mojí asi osmý a navíc se pak přede mne nahrnulo ještě asi dalších deset lidí. Přecházím proto k Iržikovi. Jsme čtvrtí, přičemž ti tři před námi kupují každý po čtyřiceti jízdenkách. Iržik se musí v jedenáct vrátit do školy. Dostávám od něho tedy instrukce, pasy a peníze. Čekám. Začíná mi být zle. U kasy stále stojí první člověk. Jako čtvrtý v pořadí jsem se na řadu dostal krátce
po poledni. Potom bylo ještě třeba vystát poslední půlhodinku u kasy na zaplacení. Za čtyři lístky Moskva–Praha–Moskva to dělalo 428,77 rublů. Za 2 000 kilometrů tam a zpět pro čtyři lidi v době, kdy rubl byl 1,80 koruny (tj. 80 korun za cestu z Moskvy do Prahy), to za tu frontu s obuškama snad stálo...“14
Takhle popsal v březnu 1991 jednu z našich tehdejších moskevských nákupních zkušeností ve svém deníku můj spolužák a kamarád Martin. Možná jste něco podobného zažili do roku 1989 (nebo o tom minimálně slyšeli) i u nás... ať už to bylo třeba nocování před Mototechnou a čekání na vysněnou škodovku nebo před prodejnou s nábytkem v naději, že se na vás dostane vaše vytoužená ložnice.
S nabídkou zboží to tehdy nebyla žádná sláva. Když jsem pak ale na podzim 1989 dorazil do Gorek, měl jsem pocit, že tu řádí hladomor. Byly dny, kdy za výlohami místních potravin nebylo nic než prasečí nožky, vzadu na polici pár zaprášených pětilitrovek se zavařenými zelenými rajčaty a vedle toho několik ještě zaprášenějších balíčků gruzínského čaje té nejnižší kvality. Uvnitř, za pultem pak tři znuděné prodavačky krátící si čas probíráním aktuálních drbů.
O kus dál byl potravinový obchod „pro cizince“. Takový malý místní Tu- zex15. Nabídka o poznání lepší, některé dny skoro jako v té době u nás doma. Jenže pak jsme se dozvěděli, že za humny je Černobyl. Začali jsme se bát radia- ce a většinu potravin jsme si pak raději vozili na zádech z domova. Stejně se tu situace zhoršila: když jsme v červnu 1990 Gorki opouštěli, neměli nic jiného než prasečí špárky, zavařená zelená rajčata a ten nejhorší gruzínský čaj už ani v místním „tuzexu“.
V roce 1985 zasedl ve vedení sovětských komunistů Michail Sergejevič Gor- bačov, aby spustil svoji perestrojku. Věci se daly do pohybu. Podle pravidla, že nejdříve musí být hůř, aby mohlo být líp, se ale staré pořádky začaly rychle hroutit a nové ještě nebyly ani za obzorem. V září 1990 jsme se přestěhovali do Moskvy. K typickému koloritu města tak v té době patřily desítky, někdy i stovky metrů dlouhé fronty nebo občas i davy podobné tomu před Inturistem z Martinova deníku. Absurdní přitom bylo, že většina obchodů byla buď zcela prázdná (bez nadsázky) nebo ani ne poloprázdná. A to i před prodejnami, před kterými byste fronty nečekali — před obuví, s náhradními díly na automobily, stavebninami, hračkami nebo drogerií.
Netrvalo dlouho a my s Martinem jsme zjistili, že se ve městě hraje taková zvláštně zvrhlá hra. Člověk šel po ulici a narazil na frontu. Zpravidla neměl se- bemenší tušení, co a zda vůbec něco tam mají. Tak se zeptal: „Što dajůt?“ Co tu prodávají? Pokud usoudil, že se mu třeba pánské černé vojenské polobotky veli- kost 46 můžou hodit, položil druhou otázku: „Kto paslédnij?“ Kdo je tu poslední?
Načež si stoupl do fronty a doufal, že na něj pánské černé vojenské polobotky velikost 46 vyjdou, a během stání přemýšlí, kolik párů by si vzal (pro případ, že by jich dávali víc). Běžným jevem pak bylo, že jeden člověk stál v několika frontách najednou. Stačilo říct: „Děržítě mjésta, ah!?“ Podržte mi místo, ano!? a mohli jste běžet zaujmout další pozici či případně překontrolovat, jak daleko jste se posunuli v jiných frontách. Z pohledu dnešní doby tehdy neuvěřitelná míra důvěry a spolupráce.
V Moskvě se v té době totiž rozmohl zajímavý směnný systém. Protože za peníze bylo možné koupit si každým dnem stále méně a méně toho, co opravdu potřebujete, lidi napadlo, že by mohli koupit vždy to, co se právě prodávalo — třeba desatery běžky, čtyřicet krabic pohankové kaše nebo třeba sedm párů zmiňovaných černých vojenských polobotek velikost 46. Všechny ty věci pak přicházely na gigantický směnný trh. Dnes, v době rozmachu couchsurfingu, coworkingu, carsharingu, výměny domů, mě fascinuje, jak mohli ti lidé v anonymním velkoměstě fungovat tak dobře bez sociálních sítí.
Dne 31. ledna 1990 otevřel v Moskvě svoji první pobočku i tehdejší symbol kapitalistické svobody — McDonalds’. V té době to bylo jedno z mála míst, kde se ještě daly utratit rubly a přitom se chutně (i když samozřejmě hyper-ne- zdravě) najíst. Žádná pobočka v historii McDonalds’ nikdy neobsloužila tolik zákazníků za den jako právě ta na Puškinově náměstí — údajně se jich tam za den prostřídalo na 30 tisíc. Martinův deník je plný vzpomínek na mnoha- setmetrové, někdy i několikahodinové fronty, které jsme tam i my dva tehdy stávali. Dodnes mi nejde na rozum, že jsem na něco, čemu se dnes vyhýbám jako čert kříži, stál několik hodin...
Martinovy deníky z té doby ukrývají spoustu dalších perel. Třeba detailní líčení toho, jak jsme v Moskvě lovili myši: „Dnes jsme oslavili chycení už dvacáté myši.“ Ano, přestože jsme v Moskvě žili až v patnáctém patře, i místní myši už byly tak vyhladovělé, že se dokázaly vydrápat stoupačkami až na naši toaletu. Stačilo vedle záchodové mísy položit pastičku, zavřít dveře a maximálně do minuty se ozvalo „cvak“. Některé dny jsme chytáním myší a děláním čárek zabíjeli čas. Zvrácená kratochvíle...
Při vzpomínkách na mé dystopické zkušenosti se mi hlavou vždy rozběhne spousta myšlenek... Tak třeba — dovedete si dnes představit, že například na obyčejnou vlakovou jízdenku stojíte 24 hodin (o hladu a žízni, bez možnosti odskočit si na toaletu) a že vás přitom mydlí policajt obuškem? Věřte mi, Mo- skvané si to ještě rok dva před naším zážitkem také nedovedli představit. Na- jednou to bylo normální. Poprvé jsem na vlastní kůži zkusil, jak snadno může ohleduplnost nebo důstojnost ustoupit tvrdým loktům a násilí. Uvědomuji si, jak jsem šťastný, že si můžu koupit jízdenku během pár minut na internetu a nikdo mě při tom nemlátí pendrekem.
Nepřestává mě fascinovat, jak rychle začne člověk i tu největší ne-lidskost považovat za běžnou, normální a tedy neviditelnou a také jak rychle na ni dokáže zapomenout — většina Moskvanů si na to dnes už ani nevzpomene. Jak říkal už Dostojevskij: „Člověk je poddajné zvíře, bytost, která si zvykne na všechno.“
Nedostatek a nebezpečí zároveň zpravidla otevírají v lidech i tu lepší stránku. Začnou spolupracovat — vyměňovat, spolu-tvořit a vůbec všelijak jinak držet při sobě. Když máme všeho dost, nic nás nenutí ťukat sousedům na dveře nebo je zvát k sobě a vymýšlet, jak a v čem bychom mohli spojit síly. To děláme vždy, až když nám začne téct do bot. Bohužel.
Vzhledem k omezené nabídce v socialistických obchodech kupovali lidé mnohem častěji to, co opravdu potřebovali. Ne to, po čem pouze toužili. O to více věcí si vyráběli sami nebo si je vyměňovali mezi sebou. Aby bylo jasno: nevolám po návratu starých časů, jen mám pocit, že jsme přeskočili z jednoho extrému do druhého. Nakupování se stalo pro mnohé z nás jedním z oblíbených způsobů trávení volného času, jedním z hlavních vnímaných zdrojů radosti a štěstí a způsobem, jak zvýraznit své postavení a svoji důležitost.
Potkávám v životě hodně lidí, kteří poznali skutečný nedostatek. Někteří i doslovnou bídu. S většinou se shodneme, že to období bylo jedním z nejlepších vzdělávacích programů, které jsme v životě absolvovali. Člověk dokáže lépe oddělit to, na čem v životě skutečně záleží, co potřebuje, od toho, co by ho mělo jen krátkodobě pobavit.
Moje největší otázka je, zda potřebujeme opravdu čekat na bídu a příkoří, abychom se přestali přejídat, zavírat se do svých příbytků a aut.
Je vědomá (a ne pouze vynucená) skromnost vůbec možná? A co sdílení s lidmi okolo nás? Je možné ho masově rozšířit i v období hojnosti, anebo v nejširším slova smyslu spolupracujeme, jenom když nás okolnosti nebo nedostatek přinutí?
Pozoruji mladší generaci a cítím naději, že by to mohlo jít i vědomě. Co myslíte?
Dalších 145 podobných příběhů najdete v knize Třináct tisíc dní:
