Vymazané scény z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti: Čtvero ročních odcizení

11. 06. 2020, TOMÁŠ HAJZLER

Tento měsíc dokončujeme s kolegy rukopis knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti k poslednímu pročtení před sazbou. A podobně jako když vzniká film, množí se i zde "deleted scenes"/vymazané scény... tj. příběhy, statistiky, metafory a souvislosti, které se do knihy nevejdou. Koncept "čtverého odcizení" (mimochodem popsaný před 176 lety Karlem Marxem a v posledních letech stále častěji znovu citovaný) v knize v knize nakonec bude, ale v mnohem komornější verzi. Tu plnou dávám sem do blogu. Pokud ho neznáte, velmi, velmi doporučuji. Je to jedna těch věcí, která by se měla učit už na základních školách a zároveň jedna z těch věcí, kterou až pochopíme, konzumní společnost, vysávající naše duše, se rozsype jako domeček z karet. Čtvero odcizení vysvětluje, proč se tak často cítíme ztracení a poukazuje na to hlavní, co je třeba opravit, abychom mohli být (tím, kým jsme, ne kým nejsme).

Marx popsal teorii čtvera odcizen ve svém spise s názvem Ekonomicko-filosofické rukopisy v roce 1844. Všiml si tehdy jako jeden z prvních lidí, jak moc se v tzv. laissez-faire kapitalismu odcizujeme práci, jeden druhému, sobě sama a přírodě. 

1) Odcizení od práce

Člověk je tvoř-ivý tvor. Tvorba je tím, co nás lidi dělá lidmi. Lidské činnosti říkáme často práce. Ta byla odjakživa zdrojem užitku pro druhé. Lidé pracovali především proto, že výsledek práce někomu posloužil. A protože jsme společenské zvíře, evoluce zařídila, že máloco je pro člověka tak smyslu-plné a tedy motivující jako to, když můžeme být užiteční druhým. Funguje to jako kouzlo - automat, který nás zevnitř pohání k výkonu o to víc, o co je výsledek naší práce druhým k užitku. Práce je tedy pro člověka hlavním zdrojem smyslu, životní náplně a také sebe-vyjádřením. Skrz práci člověk vyjadřuje, kdo je… vkládá do ní své na-dání, tj. co mu bylo dáno. Užitečná a tedy smysluplná práce je jednou ze dvou cest (druhou je meditace), jak se dostat do flow, do stavu přítomnosti, tady a teď do stavu bytí bez toho, že by člověk potřeboval mít. 

Práce je buď tvorbou nebo děláním. Čím více je tvořivá, tím více platí to výše řečené.

Bohužel žijeme v době převahy “práce na hovno”, kdy většina lidí skládá do kola “4. verš nějaké anonymní básně”, kterou často vcelku ani nezná, bez většího užitku pro druhé a tedy smyslu, nejčastěji v prostředí žlutooranžové organizace, kde je člověk (lidským) zdrojem a musí vykonávat, co mu nad-řízení nařizují. Taková práce už ale není součástí života, není vyjádřením toho, kdo jsme. Je to vydělávání na život, jakási “pauza” v životě, která se stala v moderním světě daní za možnost žít. Taková práce nejsme my, je to něco “cizího”, mimo nás. Dnes je tato pauza realitou 50 - 90% lidí současného světa. 

Práce je buď tvorbou nebo děláním. Čím více je tvořivá, tím více jsme tím, kým jsme. 

Samozřejmě, že odczizení od práce má své kořeny ve škole, jejímž smyslem je děti vyškolit k tomu, aby dělali prakticky cokoliv be vyššího smyslu výměnou za peníze a vidinu povýšení. 

Čím menší možnost při práci tvořit, čím menší možnost zapojit své přednosti, své silné stránky a vy-jádř-it děláním, kdo doopravdy jsme, čím menší užitek pro ostatní, tím větší se dostavují pocity prázdnoty, úzkosti a deprese. Čím více vnitřní prázdnoty a úzkosti pociťujeme, tím více se upínáme k vnějšímu světu… tím víc, se to snažíme “někam dotáhnout”, “stát se NĚKÝM”, mít, abychom mohli být. Snažíme se získat tituly a jiná osvědčení od druhých, která mají druhým poukázat na naši hodnotu, nakupujeme si věci, honíme se za zážitky, vzhlížíme k celebritám,… vše s cílem alespoň na chvíli zaplnit naší prázdnotu. 

Jak vidíte, odcizení od práce je důležitým předpokladem existence konzumní společnosti: Čím větší prázdno, tím víc nakupujeme a tím ochotněji zapomínáme na to, kdo jsme v důsledku čeho jsme následně ochotní dělat prakticky cokoliv. (K tématu doporučuji k pročtení balíček knih s názvem Souvislosti práce).

2) Odcizení jeden od druhého

Všimněte si, jak se žije v místě, kde je většina obyvatel od pondělí do pátku pryč, protože někde jinde vydělávají na život. Lidé jsou po pracovním dni i týdnu tak vyčerpaní, doslova vy-prázdně-ní, že nemají sílu se s někým vidět a jakkoli se zapojit do dění u sebe doma. Jak už bylo řečeno, většina lidí doma tak začala bydlet, ale žijí někde jinde. 

S rozmachem konzumní společnosti a příchodem “amerického stylu života” jsme se i v Evropě začali ve větším stěhovat za prací. Jdeme tam, kde platí nejvíc, kde je příslib udělat kariéru, do renomovaných firem… ne tam, kde souzníme s hodnotami nebo kde se máme rási s lidmi. Dům či byt už tak není tím, co se dědí z generace na generaci, ale něčím, co se užívá dokud je třeba nebo dokud nejsou peníze ne na něco většího. Pořídili jsme si automobily a na ulici se tak potkáváme stále míň. Místo malých obchodů nakupujeme v anonymních supermarketech, kam je třeba dojet autem. Fenomén cizích lidí, rozmach automobilů a přetlak negativních zpráv znamenají, že máme strach pustit děti samotné ven. Do toho mizí veřejný prostor a s ním další možnosti se potkávat - co je možné zprivatizovat se zprivatizuje a pro ostatní uzavře. Děti už nechodí všechny spolu do jedné spádové školy: až polovinu vozí rodiče autem, ti movitější do škol výběrových, které jsou často na druhém konci města. Většinu toho, co si naši rodiče dělali sami či svépomocí (například vzájemná pomoc při stavění domů) si dnes “necháváme udělat” od cizích firem. Příležitostí se potkávat, společně něco tvořit a zažívat tak rapidně ubylo a s nimi se potrhaly i vazby, které lidi od nepaměti držely pohromadě. Tak jako je dnes porno snažší než milování s partnerem, tak se i scrollování facebooku nebo instagramu stalo jednodušším než zaťukání na souseda. V bohatších částech světa, obzvlášť ve městech platí, že sousedy často ekonomicky ani nepotřebujeme. Přestěhovali jsme se komplet do “prvního patra hendersonové dortu” a to, co potřebujeme, na to si vyděláme. Samozřejmě platí, že čím rozbitější vztahy máme, tím více slyšíme na značky, které jsou korporátní náhražkou vztahů.

Čím více žijeme obklopení “cizími lidmi”, tím méně důvěry pociťujeme. Čím méně důvěry, tím více stresu.

A co to znamená pro náš život? Na prvním místě to, že čím více žijeme obklopení “cizími lidmi”, tím méně důvěry pociťujeme. Čím méně důvěry, tím více kortizolu, adrenalinu,… latentního stresu, který je tichým zabijákem moderního světa č.1. Z kapitoly o rodině víme, že cizí lidé vám vajíčko nepůjčí a děcko nepohlídají. S jakoukoli potřebou tak musíte do obchodu, což zvyšuje tlak na další vydělávání a to zase způsobuje, že jste z domova víc než by bylo nutné a odcizení od lidí okolo vás se dál prohlubuje. A především: Nutnost minimálně tří přítomných dospělých jako podmínka pro výchovu zdravých dětí se stává naprosto nereálnou. A hlavně - víte, jaký zlatý důl jsou odcizení lidé pro konzumní společnost? Místo společného koupaliště si každý koupí svůj bazén, místo společného dětského hřiště se pořídí trampolína, pískoviště a prolézačka na každou zahradu; místo hromadné dopravy jedno i víc aut do každé rodiny. 

Vidíte, jak důležitý je fenomén cizích lidí pro byznys tak, jak ho dnes známe? (O těchto tématech píše skvěle Sláma v botách).

3) Odcizení od sebe sama

Víme, že když jsme byli malí, měli jsme naprosto jasno v tom, kdo jsme a co potřebujeme. Potřeba autenticity, vzpomínáte? Byli jsme ve 100% kontaktu se svými emocemi. Kdybychom nebyli, nebyli bychom schopní mamince a dalším pečovatelům dát vědět, že od nich něco potřebujeme a v divočině bychom nepřežili ani den. Jenomže pak přišla tradiční výchova s důrazem na to, abychom nezlobili a byli hodní (…přijetí ostatními) a autenticita se dostala na vedlejší kolej. Prolézt šablonou hodného děcka se stalo důležitějším než být v kontaktu se svými emocemi a rozumět tak tomu, co nám naše tělo sděluje. Vlastně to nebylo důležitější. Bylo to podmínkou podrobení si lidí. Autentičtí lidé nemohou být poslušní. 

Je třeba si připomenout, že naše emoce jsou pro nás tím, co nám sděluje, kdo jsme, pomáháají nám rozlišit pravdu od lži, bezpečí od nebezpečí, lidi, kterým můžeme důvěřovat od těch, kteří nás chtějí zneužít nebo nám ublížit, co je fér a co už nefér a také správnou míru od té nesprávné. Naše emoce jsou něco jako kontrolky na přístrojové desce auta. Hlásí nám, že jsme na správné cestě, se správnými lidmi ve správném tempu. Prozrazují nám ale i to, že jedeme na příliš velké otáčky, že nám dochází palivo, že selhává nějaká součástka,… Tradiční rodina ve spolupráci s tradiční školou nás od těchto kontrolek odstřihnou. Ano, někdy cítíme tlak, bolest břicha, bušení srdce, všimneme si pocení, husí kůže a dalších signálů, které nám naše tělo dává o tom, že jsme překročili jeho hranici a signalizuje, co máme dělat. Jenomže my těm “kontrolkám” nerozumíme. Odnaučili nás je číst. Je to jako bychom si v autě přístrojovou desku zčásti vyrvali a zbytek zalepili. 

Naše těla jsou plná kontrolek, které nás ustavičně upozorňují na to, v jakém jsme stavu. Jenomže my našim kontrolkám nerozumíme. 

Bylo to nutné, abychom se mohli stát poslušnými pod-řízenými, dělníky, kolečky v obřím soukolí byrokracie, kteří budou fungovat ochotně, přesně a dochvilně i bez potřeby jakéhokoli vyššího smyslu nebo užitku pro druhé. Abychom se mohli stát poslušnými dělníky, museli jsme povinně - pod pohrůžkou trestu - absolvovat školu, která ztvrdila to, co začalo už výchovou v rodině, a to že je třeba být hodný a nezlobit. Pochopili jsme, že emoce do školy a do práce nepatří a protože od šesti do pětašedesáti let nemá většina z nás v životě nic moc jiného než školu a práci, tak že emoce do veřejného života nepatří. “Blbnout si můžeme doma - nejlépe sami, o samotě tak, abychom ostatní neobtěžovali. Materialistická konzumní společnost nepotřebuje, aby lidi byli tím, kým jsou, ale posuzuje je výhradně podle toho, kolik toho produkují a konzumují. Čím méně víme, kdo jsme, tím víc nakupujeme a tím ochotněji se věnujeme všudypřítomné “práci na hovno”, nakupování věcí a nahánění zážitků, které ve své podstatě vlastně nepotřebujeme. 

A co ještě znamená nerozumět svým emocem? Čím méně máme vlastní kontrolky, které nás informují o tom, co se děje, o to víc hledáme kontrolky někde venku, o to manipulovatelnější jsme. Jsme tak ztracení, že si musíme kupovat seberozvojovou literaturu, chodit na kurzy a k psychologům, abychom zjistili, kdo vlastně jsme. Stejně tak chodíme do školy, abychom se tam ptali na své děti nebo za lékaři, abychom se dozvěděli o svém zdraví. Podívejte se, kolik lidí si prochází vyhořením, kolik jich má dnes pocit, že se ztratili nebo, že se hledají. Všimněte si, kolik mladých lidí onemocní vážnou, často i smrtelnou nemocí. Z celostní medicíny přitom víme, že každá vážná nemoc se dlouho dopředu hlásí. Jak? No právě emocemi. Nejprve únavou, pak třeba virózou, následně menším zánětem, větším zánětem… až nakonec, pokud své tělo stále neposloucháme, řekne NE. (V tomto tématu je nejlepším průvodcem Gábor Maté. Skvělou knihou na toto téma je Temná stránka hledačů světla.)

4) Odcizení od přírody

Pro naše předky, kteří žili výhradně v 2. a 3. patře Hendersonové dortu, byla příroda Matkou, z které se narodily a které byly za svůj život náležitě vděční. Jazykem úvodní Baumanovy metafory to byli hajní. My jsme ale dnes lovci. Lovci, kteří navíc žijí ve městech, kde své životy tráví v interiérech (doma, v autě, ve škole, v zaměstnání, ve fitku, restauraci, v kině,…). Velká část těchto lidí přestala přírodu potřebovat pro své bezprostřední přežití nebo živobytí. Podobně jako svému tělu, jsme tak i přírodě přestali rozumět. Stala se čímsi cizím, od nás odděleným. Uvěřili jsme tomu, že příroda je nám pod-řízená a je tu od toho, aby nám sloužila - ať už jako zdroj kyslíku, vody, jídla, rostných i nerostných surovin. To všechno posiluje destruktivní iluzi přírody jako bezedné lednice a stejně bezedného odpadkového koše. Důsledky tohoto odcizení vidíme na každém kroku - ať už na lidském zdraví a především na zdraví planety Země. Zde doporučuji k přečtení určitě Náš dům je v plamenech a Šesté vymírání druhů. 

P.S.1.: Kniha vyjde v roce 2020. Chcete-li se o ní dozvědět jako první, nechte na sebe email zde a my vám napíšeme, až bude v prodeji. 

P.S.2: Pokud chcete, poslechněte si to hlavní z celého tohoto blogu v tomto videu v podání už zmiňovaného Gábora Matého.

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti