Úcta k základním lidským potřebám nebo byznys?

Během Covidu máme ojedinělou možnost všimnout si toho, jak naše společnost funguje. To, co bývá běžnému člověku skryto je najednou jako pod mikroskopem. Naše dcera Valérie byla nedávno s kamarádkou v centru Prahy. Vrátila se ale mnohem dřív než plánovala. Důvodem bylo to, že holky nenalezly ve městě ani po půl hodině toaletu. Dostupnost veřejných toalet (která je nyní covidem dokonale obnažená) patří k rysům společnosti, na které je možné ukázat skryté hodnotové systémy. O to se chci pokusit v dnešním blogu. Mimochodem, o tématu jsem psal v roce 2018 na stránkách Pravého domácího časopisu v textu s názvem "Toaleta: Lidské právo nebo produkt?". 

Když je něco časté, stává se to neviditelným. Představte si třeba to, že se narodíte do té nejchudší indické rodiny sběračů odpadů. Všichni okolo vás sbírají odpadky. Odpad je vaše živobytí a váš život. Nenapadne vás, že byste měli žít jinak. Stejně tak, když se narodíte do harmonie nebo naopak třeba do násilí, považujete to či ono za normu. 

Společenské normy se zviditelňují teprve potom, co z nich poodstoupíte a zahlédnete je v zrcadle, tj. v kontrastu. Bílou na bílé totiž neuvidíte. Potřebujete přidat černou. Musíte ze své skládky, harmonie, násilí,… odjet někam, kde to funguje jinak. Teprve pak můžete to své, co považujete za jediné možné, zahlédnout ve skutečných barvách a pochopit, že to není nic trvalého, ale že to prostě jen vychází z podmínek a zvyklostí vaší rodiny, vašeho okolí, vaší kultury. 

Pro mě je zviditelňování rysů mé kultury důvod č.1, proč potřebuji cestovat. Kromě četby a debat s moudrými lidmi (ideálně z jiných světů) není nic, co by mi otevíralo oči tolik jako je právě návštěva jiných kultur. Každá kultura je totiž svým způsobem omezená (tj. kultura etnika, národa, kraje, podniku i rodiny). O co uzavřenější o to omezenější. 

Společenské normy jsou tím, čím je voda pro ryby. Jsou neviditelným prostředím, umožňujícím naše spolu-žití. Normy je možné zviditelnit tak, že z nich poodstoupíte a zahlédnete je v zrcadle, prostě v kontrastu. Bílou na bílé neuvidíte. Potřebujete přidat černou.

My žijeme ve vnitrozemské, východoevropské, post-komunistické zemi. Je to země, která byla a stále je de facto kolonií (… Rakouska-Uherska, Německa, Sovětského svazu, po roce 1990 bohatších zemí globálního severu) a která je navíc součástí globálního neoliberálního ekonomického experimentu, k jehož cílům patří maximální komercializace života, demontáž a privatizace veřejného prostoru, rozmach konzumu a maximální deregulace velkého byznysu (nadnárodních korporací, ale i toho vlastněného místními oligarchy). To je náš národní kontext, který spolu-určuje naše hodnoty a chování - to, co je tak časté, že se to stalo neviditelným. 

Jedním z mikro-symbolů vyspělosti národní kultury jsou dnes veřejné toalety. Na jejich fungování se můžete o dané kultuře dozvědět pozoruhodné věci. Procento lidí, kteří žijí ve městech strmě roste a vykonat potřebu je pro stále větší počet lidí, jen tak někde za keřem, stále složitější. Vyměšování je přitom pro člověka podobně důležitá a neodkladná potřeba jako dýchání či pití vody. Člověk bez možnosti vyměšovat, zemře. Mimochodem tak rozeznáte potřeby od tužeb - bez jejich naplnění nemůžete být zdraví a v dlouhodobějším horizontu živí. Potřeby naplníte - na žízeň se napijete, na hlad se najíte, na potřebu vyměšovat, si ulevíte. Tužby se naplněním násobí - s každou chcete víc a častěji. 

Vyměšování je pro člověka podobně důležitá a neodkladná potřeba jako dýchání či pití vody. Člověk bez možnosti vyměšovat zemře. 

Kromě toho, že vyměšujeme všichni, existují mezi námi lidé, pro které je možnost zastavit se na záchod nutnou podmínkou toho, že vůbec můžou opustit byt a jít mezi lidi. Jsou to těhotné a menstruující ženy, rodiče s malými dětmi, staří a nemocní lidé, lidé s dráždivím tračníkem, Crohnovou chorobou, s potížemi s prostatou,… a všichni ti, kdo jenom chtějí žít zdravě a proto dostatečně pijí, neboť dostatek vody je základ základů zdravého života. Ve Velké Británii spadají 2 z 5 lidí do kategorie těch, kteří potřebují častější použití toalet (zdroj). 

Pro 2 z 5 lidí je možnost zastavit se na záchod nutnou podmínkou toho, že vůbec můžou opustit byt a jít mezi lidi.

2 je méně než 3, a tak na pří/do-stupnosti veřejných toalet poznáte i přístup k potřebám menšin. Zdraví lidé v produktivním věku to prostě bez možnosti vyměšovat nějak vydrží, staví se do křoví, ti movitější si mimo nouzový stav zapolatí za použití toaltey nákupem kafe. Ale představte si, jak si v křoví dřepne osmdesátileá babička nebo nastávající maminka v 9. měsící těhotenství, které stěží vystačí ze své penze/příjmů. Je to jako nyní během covidu. Buď se o své znevýhodněné občany postaráme nebo je necháme být. Tak se pozná vyspělost kultury, od které se odvíjí kvalita života v té které zemi. 

Pokud žijete v Česku a patříte mezi ty dva ze tří, možná u sebe ve městě moc nevycházíte nebo máte přesný přehled míst, kam v případě potřeby zajít a potřebu vykonat. A to je právě to. Podle britské zprávy Taking the p*** je nedostupnost veřejných toalet důvodem, proč více než polovina lidí praktikuje cílenou dehydrataci a jeden z pěti lidí nechodí ven tak často jak by chodil, kdyby bylo možné venku vykonat potřebu.

V důsledku nedostatku veřejných toalet a jejich nákladnosti praktikuje více než polovina lidí cílenou dehydrataci a jeden z pěti lidí nechodí ven tak často jak by chodil.

Česko patří k zemím, kde je síť veřejných toalet velmi řídká, kolísavá, v restauracích je použití WC podmíněno nákupem a pokud už nějaké toalety jsou, možnost jejich návštěvy se u nás prodává a často je potřeba překonat řadu ponižujících překážek proto, aby se člověk na toaletu nakonec dostal.  Je to to indické smetiště z úvodu. My starší jsme se sice narodili do kontextu toalet nezpoplatněných, za to zpravidla náležitě zeneřáděných. Ti kdo se narodili po roce 1990 se však už narodili do kontextu - za toalety se platí (ať už přímo nebo srytě formou nákupu) a pokud necestují a nad životem se nazamýšlí, nevidí, že by to mohlo a mělo být jinak. 

Nejčastější formou toalety v českých městech jsou (mimo covid) restaurace. Valná většina ale použití WC zpoplatňuje formou povinného nákupu (ať už vyřčenou nebo skrytou). Pokud byste si dali jen kávu, použití toalety vás v Praze vyjde v průměru na 40 Kč. 

Jak jsem už opakovaně psal, já veřejné toalety, stejně třeba jako dostupnost pitné vody v přírodě a v městském veřejném prostoru nebo čistého vzduchu (tj. vytlačení kouření, automobilové dopravy nebo toxického průmyslu z veřejného prostoru) stejně jako prostupnost krajiny, považuji za znak vyspělosti kultury, která pochopila, že kvalita života, zdraví a míra radosti jsou v takové kultuře násobně vyšší než, když není, co pít, kde se nadechnout nebo kam se stavit na záchod. Taková kultura postavila zájmy lidí nad zájmy korporací a finančních skupin. 

Dostupnost veřejných toalet, stejně třeba jako dostupnost pitné vody v přírodě a v městském veřejném prostoru nebo dostupnost čistého vzduchu (tj. vytlačení kouření, automobilové dopravy nebo toxického průmyslu z veřejného prostoru) považuji za znak vyspělosti kultury.

Mé oči se v tématu přístupu k potřebě vyměšování otevřely oči ve dvou klíčových kontrastech. Poprvé to bylo v roce 1996 v Mali a o čtyři roky později v Togu a Beninu. V těchto chudých zemích nebyly ve městech (prakticky) žádné veřejné toalety. Naopak všude na ulicích a zdech byly nápisy Defense d’uriner 1000 - 1500 CFA (Zákaz močit pod pokutou). V temných zákoutích pak byl normou pach moči a stolice, stejně tak třeba na plážích člověk v mnoha místech brkal o páchnoucí hromady a hejna hmyzu. 

Foto: Mali, 2007

Druhý kontrast bylo Japonsko. To byl úplně jiný svět - síť veřejných, vždy stroprocentně čistých, zpravidla high-tech, architektonicky vždy něčím zajímavých, 24 hodin denně, bezplatně otevřených toalet byla hustší než je v Praze síť McDonalds, Starbucks, DM, Rossman, Dr.Max dohromady. Bamako a Praha vs. Kyoto bylo jako den a noc. Zatímco v Bamaku, Cotonou, Lomé a v Praze raději nepijete, neboť se bojíte, kde to na vás zase přijde (nebo do města raději nejdete), v japonských městech si debužírujete a pijete tak, jak vaše tělo potřebuje a nemusíte se ničeho bát. Dlouho jsem si myslel, že je to Japonskem, neboť Japonci jsou prostě Japonci. Pak jsme ale přijeli do Austrálie a na Nový Zéland a já žasl znovu. Další úžasná síť veřejných, čistých, bezplatných toalet na každém kroku, do toho stejně hustá síť veřejných pítek, pitná voda zdarma samozřejmostí v každé restauraci.  

V japonských městech je síť veřejných, vždy stroprocentně čistých, zpravidla high-tech, architektonicky vždy něčím zajímavých, 24 hodin denně, bezplatně, non-stop otevřených toalet hustší než je v Praze síť McDonalds, Starbucks, DM, Rossman, Dr.Max a dalších řetězců dohromady.

Já si při cestách po světě toalety fotím. Tak jako někteří lidé sbírají známky nebo nerosty, já sbírám fotografie toalet (a mnoha dalších projevů té či oné kultury). Toalety fotím i doma. Dělám to proto, abych lidem, kteří nemají můj kontrast zviditelnil, jaký je aktuální stav v naději, že se ve vztahu k lidským potřebám posuneme o kousek směrem k Novému Zélandu, Austrálii, Japonsku a dalším zemím, které jsou ve vývoji dál než jsme my, prostě že urychlíme evoluci. 

Musím říct, že mi z toho kontrastu není nijak veselo. Naopak, je mi smutno z té naší malosti, omezenosti, chamtivosti, které z těch zamčených, zpoplatněných, nevzhledných toalet nezřídka s absurdní pracovní dobou. Říkám si, kdy a zda vůbec se tohle změní, kdy se posuneme do fáze, že pochopíme, jaká je ta správná odpověď na otázku Peníze, nebo život? - z pohledu lidí, ne z pohledu korporací a jejich spřátelených politiků. Pochopíme, co je to dobrý život a jak to ve společnosti nastavit tak, aby byla alespoň tak inkluzivní jako je v současnosti náš školní vzdělávací systém?

V tomto textu z Británie: "Nikdo by neměl platit za potřebu se vyčurat: Měli bychom si vzít veřejné záchodky zpětukazuje autor na příkladu mizení veřejných toalet jeden z nejviditelnějších dopadů života v neoliberální volnotržní společnosti, kterou je trvalé snižování veřejných rozpočtů a tedy všem dostupných služeb a privatizace, tj. zesoukromění a zpoplatnění toho, co dříve bývalo přístupné všem. U nás je to v bledě-modrém to samé - ve všech dalších ohledech - nejenom v případě veřejných toalet. 

Níže už jenom fotky.
Nejprve ty mapující situaci v naší zemi, následně ukázky toalet (a též zdrojů veřejně dostupné vody) z Japonska, Austrálie a Nového Zélandu.

Jedna z nejčastějších možností v Česku. Už zmiňované privátní WC v soukromém prostoru používané jako manipulativní nástroj k prodeji nějakého zboží či služeb. Mezi "moderní" variace patří toaleta v restauracích, kavárnách a obchodech na kód, který získáte pouze od personálu při nákupu jídla, nápojů či zboží (viz fotka v úvodu z restaurace Starbucks). Zajímalo by mě, jaké procento hostů jde do restaurací a kaváren primárně proto, že potřebují na záchod. Na žádnou studii jsem nenarazil. Myslím ale, že se jedná o vychytralý podnikatelský model, neboť nedostatek toalet zajišťuje kavárnám trvalý přísun zákazníků: 

Další možnost: Stavit se do nějakého zdravotnického, kulturního zařízení či jiné veřejné instituce. Tam je ale stále oblíbenější model "klíč je u sestry". Tento způsob podmiňuje užití toalety ponižujícím klepáním a vyčleňuje kohokoli jiného než pacienty či klienty.

Populární je "otevírací doba" jako by se vyměšování, menstruace nebo výměna plínek dala svázat nějakým časem. Další podmínky: Nutnost vyzvednutí klíčů, zaplacení zálohy na klíč, zaplacení poplatku za vykonání potřeby, nutnost hmatání na špinavý klíč,...

Model otevírací doby někdy nabere absurdních rozměrů - Klíčky od WC je nutné si vyzvednout někde, kde je většinu času zavřeno. O zkušenosti z Králík jsem psal v textu: "O další cestě bez auta Aneb tragédie české veřejné dopravy (1. díl seriálu o car-free životě)"

Stále populárnější je též podnikatelská investice do turniketů. Pod mnohými podobnými stroji vidíte haldu papírových účtenek - jeden z nejabsurdnějších fenoménů z dílny Andreje Babiše který se objevil v souvislosti se zákonem o EET - povinné tištění účtenek na toxický termopapír, které nikdo nechce a které okamžitě po vytištění končí v koši nebo na nějaké hromadě odpadu. Vyrobit, vytisknout a zlikvidovat termopapír je toxické, tj. lidské zdraví a přírodu zatěžující. 

V covidu nacházím ale i naděje na změnu. Strach z viru mnohé toalety otevřel. Zde jsou tři příklady veřejných, otevřených, bezplatných a čistých toalet v Česku. První na autobusovém nádraží Stachy: 

Vlakové nádraží Česká Třebová. Zde sice mají otevírací dobu, ale i tak je to takový malý covidový zázrak:

Autobusové nádraží Lanškroun: 

Na závěr - na příkladu vody - ukázka dvou přístupů. První: 

Druhý: 

Následuje několik ukázek veřejných toalet (bezplatných, non-stop otevřených, čistých) a též pítek z Austrálie a Nového Zélandu:

A nakonec několik veřejných toalet z Japonska. V této zemi je zajímavé i to, že je tu hustá síť obchodů se smíšeným zbožím, kde jsou vždy též veřejné, bezplatné, čisté, non-stop otevřené toalety dostupné všem.

V Japonsku berou základní potřeby jako vzduch, voda, možnost se vyprázdnit tak vážně, že jsou na každém kroku ukazatale často s přesnými mírami vzdáleností k nejbližšímu místu uspokojení potřeby. V případě toalet zde:  

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti