Třetina všeho jídla se vyhodí. A věděli jste, že se vyhodí i více než třetina nových, nepoužitých knih?


Dostali jsme za úkol vyhodit 1200 nových knih, a to konkrétně Sedmidenní víkendu.
Ne, není to Apríl a já si nevzpomínám, kdy naposledy jsem psal podobně absurdní blog jako je ten dnešní.
Takže jako vážně. Na knihu, kterou jsem v roce 2010 zařadil mezi Dvanáct titulů, které nejvíc ovlivnily můj život, nám skončily práva a agent nám ji nyní uložil zlikvidovat.
Já tento blog píšu proto, abychom dali hlavy dohromady nad tím, jak ty zbylé knihy zužitkovat (rozuměj - darovat někomu, komu opravdu poslouží). A protože jsem se díky tomu dozvěděl, že se pravděpodobně nikdy v historii lidstva neničilo tolik knih jako dnes, chci informovat i o tom. Dostalo mě zjištění, že v likvidaci knih jsme dnes s největší pravděpodobností překonali i nacisty, kteří byli v likvidaci knih přeborníky (viz např. zde).

Když jsem se dozvěděl, že máme vyhodit nové knihy, myslel jsem si, že dostanu infarkt. Vyrostl jsem totiž v době, kdy se nic nevyhazovalo. A už vůbec ne knihy a navíc knihy netknuté. Knihy byly a jsou posvátné. Německý básník Heinrich Heine napsal v roce 1821: "Kde se pálí knihy, nakonec shoří i lidé."

"Kde se pálí knihy, nakonec shoří i lidé." Heinrich Heine, 1821

Abych vysvětlil, co mě na tom tak dostalo, vezmu to zeširoka, a to přes jídlo.

Jídlo se totiž taky vyhazuje. A to ve velkém. 1/3 veškerého jídla, které se vypěstuje, vychová a zpracuje se vyhodí. Na rozdíl od knih, je to dnes už ale známý fakt. Měl jsem s tím v lednu intimní zkušenost v Dobrém Pastierovi, který se až z šedesáti procent živí z Potravinové banky (organizace, která distribuuje jídlo vyhozené ze supermarketů). Díval jsem se tam na ty haldy vyhozených potravin a chtělo se mi brečet. Obzvlášť při vědomí toho, kolik zvířat vyrůstá v á la koncentrácích, abychom je zabili a nakonec z nich každé třetí vyhodili. V Česku je to organizace Zachraň jídlo, která na tuto obří absurditu upozorňuje snad nejhlasitěji. Zde jsou pohromadě ta nejzákladnější fakta:

Tolik k vyhazování jídla. Poslední léta se začíná mluvit o stejném fenoménu i v oblasti oděvů. Na problematiku "rychlé módy" upozorňuje např. Fashion revolution. Stejně tak sílí odpor vůči stále běžnější neopravitelnosti, cílenému zastarávání a tedy vyhazování elektroniky (o tom např. zde). Ale co další obory? Víme třeba, kolik se vyhodí nepoužité kosmetiky, drogerie nebo léků? A co takhle nábytku nebo automobilů? Ať už nových nebo (prakticky) nepoužitých? Eviduje to někdo?

Mě osobně by ani ve snu nenapadlo, že se fenomém velkoplošné likvidace nepoužitých věcí vztahuje dnes i na knihy, tj. na něco, co od Eposu o Gilgamešovi, tj. už 4000 let kultivuje lidi, posouvá naše vědomí, osvobozuje nás a mění náš svět k lepšímu i horšímu.

Knihy se likvidovaly od dob Eposu o Gilgamešovi. Do konce 20.století byli rekordmany v ničení knih nacisté. Dnešní knižní trh (nakladatelé, distributoři) však nazisty se vší pravděpodobností strčí do kapsy. V životě se nikdy tolik knih neničilo.

Knihy rozvíjejí myšlení a myšlení ohrožuje mocné. Proto se pálily se velkém od dob, co se přestalo psát do kamene/hlíny. Důvodem byl vždy strach z toho, co knihy dokáží. Rekordmanem bylo dvacáté století. Ničení knih patřilo k oblíbeným kratochvílím nejprve nacistů a posléze i komunistů. Vím samozřejmě, že knihy se ze strachu běžně likvidují i dnes. Naposledy v roce 2012 jsem s hrůzou sledoval ničení vzácných rukopisů příslušníky Al-Qaedy v malijském Timbuktu (viz Timbuktu's 'Badass Librarians': Checking Out Books Under Al-Qaida's Nose).
O historii likvidace knih si přečtěte třeba zde: A Brief History of Book Burning, From the Printing Press to Internet Archives.

Zjištění, že se dnes zlikviduje pravděpodobně násobně víc knih než za nacistů, pasuji zatím na AHA roku. Důvodem už není strach, ale zisk. V průměru 30 - 55% nových vytištěných knih, které nikdo nikdy neotevřel se z obchodů vrací nakladatelům a z toho je 65-95% zničeno (zdroj zde, zde), tj. v extrémním případě až každá druhá kniha, kterou někdo vyrobil skončí v koši, na skládce či ve spalovně.

V průměru 30 - 55% nových vytištěných knih, které nikdo nikdy neotevřel se z obchodů vrací nakladatelům a z toho je 65-95% zničeno.

Jak je něco takhle absurdního možné? Jednoduše. Knižní trh funguje jako jakýkoli jiný dnešní trh. Cílem je maximalizovat zisk, škody na životním prostředí a lidském zdraví se tzv. externalizují = přenášejí na druhé. Je důležité říci, že knihy jsou samozřejmě branží, v které najdete nadstandardní procento fajnšmekrů a obecně lidí, kteří se se knižnímu řemeslu věnují ze svého nejhlubšího přesvědčení, ne pro zisk. Tito lidé se psaním, vydáváním nebo distribucí knih buď ztěží uživí nebo se musí živit něčím jiným (zde si přečtěte, jak jsme na tom byli vloni korunově my).

Obecně je však faktem to, že trh s knihami se od jiných dnešních trhů příliš neliší. Dominují mu velcí vydavatelé i velcí distributoři (fenoménem je Amazon, ale to je jiné téma). Ti fungují jako továrny. Není podstatné, co vydávají nebo prodávají, důležité je, aby to vydělávalo. Kniha má delší záruční lhůtu než mléko, ale jinak je na ní nahlíženo stejně. Když se neprodá do určitého data, musí z regálu. To vysvětluje i fenomenální úspěch firmy s názvem Levné knihy, která na této absurditě postavila svou existenci (V Česku mají už 50 poboček). Normou branže jsou slevy a slevy ze slev. Zcela normálním jevem je to, že vydavatel vydá knihu, určí si cenu, a tu okamžitě přeškrtne. To dělá například i Melvil, Maitrea, Dharmagaia a další nakladatelé, kteří jsou mimo řadu a knihy vydávají ze svého přesvědčení, ne primárně pro zisk. Sleva je přitom základní manipulativní, psychologický trik, který má za cíl vyvolat iluzi vyšší hodnoty a ojedinělosti. Útočí na limbický systém, obchází neookortex, tj. vypíná přemýšlení. Není to fér, není to etické ani slušné, dnes však běžné.

Kniha má delší záruční lhůtu než mléko, ale jinak je na ní nahlíženo stejně. Když se neprodá do určitého data, musí zkola ven.

Peoplecomm staví na jiných ideálech. Založili jsme ho proto, abychom přispěli ke změně toho, jak se u nás pracuje a podniká. Na začátku mi přišlo absurdní, že pouhých 13% dnešních zaměstnanců těší to, čemu věnují většinu svého života. Nešlo mi na rozum, že většina lidí dnes od pondělí do pátku "prodává svůj život za peníze" a žijí tak jenom o víkendu, o svátcích a o dovolené. Věděl jsem o knihách, které vysvětlují, jak to změnit. A protože jsem od malička knihomol, rozhodli jsme se některé vydat. Na koleně a bez zkušeností. Od začátku existujeme, abychom přispěli ke změně a navíc se snažíme to dělat tak, abychom tím škodili co nejméně (o tom více zde).

Tolik ke kontextu. Nyní je třeba vysvělit, jak jsme se dostali do situace, kdy máme vyhodit hromadu nové, skvělé literatury.

Vydáváme čtyři základní druhy knih:

1) překladové přes hodnotově spřízněné agenty (Štěstí doručeno, Svoboda v práci, Na čem dnes záleží)
2) překladové přímo s autory (Budoucnost organizací, Summerhill)
3) původní (např. Vlastní cestou, Kapitoly z dospělé ekonomie, Svoboda učení, Třináct tisíc dní),
4) překladové přes agenta s názvem Nurnberg (Podivín, Sedmidenní víkend, Zodpovědná firma, Domácnost bez odpadu).

U překladových knih podepisujeme smlouvy zpravidla na pět let. Smlouva stanovuje mimo jiné i procento z prodeje každé knihy, které platíme autorovi či jeho agentovi. To se pohybuje od 7 do 15% z každé papírové knihy. U ebooků je to až 40% z každého stažení. U každé knihy se platí dopředu nevratná záloha, z které se pak poplatky odečítají.

Když nám pět let uběhne a my chceme knihu dál prodávat (buď jen doprodat první náklad nebo knihu dotisknout), tak se jednoduše domluvíme. S většinou agentů/autorů vůbec nepapírujeme, s někým podepíšeme dodatek ke smlouvě podle toho, jak je kdo zvyklý. Naším společným zájmem (nás jako nakladatele a agentů či autorů) je představit knihu, co nejlépe lidem, kterým může otevřít oči. Víme, že knihy není možné hrnout buldozerem. Naším způsobem (mimo většinovou distribuci, bez slev a reklamy) jich prodáme tolik, kolik jich kdo potřebuje a/nebo, kolika lidem o nich dokážeme říct.

U prvních třech druhů knih (1-3 výše) je spolupráce milá a prospěšná. Sdílíme cíle i hodnoty, a vzájemně výhodná dohoda je proto vždy jedinou možnou variantou. Vše stojí na důvěře. Nurnberg (4) to má ale jinak. Jejich hodnotou je zisk. Staví na síle. Jejich typický postoj je: "Podmínky jsou tyto. Berte nebo nechte být". Když nám uběhne pět let, pravidlem je, že Nurnberg navyšuje poplatky na zbylé kusy a požaduje novou zálohu, a to často v situaci, kdy knihy horko těžko dorpodáváme.

Stejně tak se nám to stalo i se Sedmidenním víkendem. Toto byla odpověď, která nám z Nurnbergu přišla: "Pokud nejste ochotni nabídnout nějaký prodlužovací doplatek, navrhuji výrazně navýšit „royalty“ na zůstatkové výtisky. cca 9% do 2,000 copies sold a 10% poté. Nebo možná rovnou 10%, ale upřesněte také, za jak dlouho jste schopni zůstatet prodat. Majitel práv neprodlouží dodatek na doprodej více než na 2-3 roky."

Pro kontext je nutné říct, že tomuto agentovi posíláme pravidelně nemalé částky peněz z prodeje ostatních titulů - například nyní platíme 3 600 dolarů jako poplatek za loňské prodeje Domácnosti bez odpadu, a to je jen jediná kniha za jediný rok. To jako by nehrálo žádnou roli. Roli nehraje už vůbec to, o čem knihy pojednávají. Většina je o podnikání a životě postaveném na hodnotách jiných než je množení peněz. Zdá se, že jde o to vysát ze všeho maximum. Mému nastavení tento styl hrubě nesedí, a tak jsem požádal svou kolegyni/manželku Petru, aby komunikaci převzala. Když jsem si teď vzájemnou emailovou komunikaci zpětně pročítal, napadlo mě, že se snad musely stát předlohou k natočení filmu "Ztraceno k překladu". Je totiž očividné, že celé jednání o prodloužení práv na prodej Sedmidenního víkendu s Petrou Tobiškovou, která Nurnberg v Česku zastupuje, je jedno velké nedorozumění ukončené z její strany větou: ...dle předchozí na základě smlouvy prosím zůstatkové výtisky stáhnout z prodeje a zlikvidovat."

Takhle vypadá hromada Sedmidenních víkendů, které máme na skladě k vyhození:

Otázkou je tedy, co s tím. Jak těch 1200 knih dostat k lidem, kterým otevřou oči a případně osvobodí jejich práci.
Máme dvě omezení: 1) Nejsme zařízení na individuální vydávání. Sklad (na pražském Barandově) je v místě, kam je možné přijet, knihy naložit a někam odvézt. Nejsme zařízení na to, aby si tam chodili jednotlivci. 2) Stejně tak nemáme prostředky na to, abychom knihy rozesílali poštou nebo kurýrama. Ideální by bylo, kdyby si pro ně někdo přijel a postaral se o to, že se ta kniha dostane k lidem, kterým pomůže - ať už do firem, do škol, do knihoven... Kdo jste ji četli a znáte příběh Semca, víte, jak vzácná je to kniha. Tady jsem jí představoval:

Tolik k Sedmidennímu víkendu. Máte-li napád, napište ho do komentáře.

Mimochodem, Nurnberg a jemu podobní jsou důvodem proč věnuji tolik energie projektu Slušná firma. Souzníte-li, pomozte nám s ním. Díky!

P.S.: A na úplný závěr ještě jedna důležitá zpráva k peoplecommu: Hledáme parťáka na marketing a další činnosti
Víte-li o někom, propojte nás prosím. Chcete-li zůstat v kontaktu, objednejte si naše zhruba měsíční Zprávy. Díky za vše!