Smrt jistá, hodina nejistá aneb pět let od chvíle, co odešel Lukáš


Dnes by měl narozeniny Lukáš. Letos je to pět let, co nám ze dne na den zmizel ze života (zde). Mnohým z nás od té doby chybí. Já s ním vedu pravidelné vnitřní monology (nejenom o zhoršujícím se stavu světa). Věnoval jsem mu svojí novou knihu, kde na konci popisuji "zážitek" jeho smrti, našeho truchlení a loučení. Rozhodl jsem se  ten kus textu překopírovat do blogu jako vzpomínku a také jako výzvu, abychom se (pokud covid dovolí) my, kteří jsme ho měli rádi, po pěti letech opět sešli a zavzpomínali na něj - na výročí jeho odchodu, V PÁTEK 18.6.'21 V 16.00 V KARLACHOVÝCH SADECH. Kdo přijdete, napište mi prosím na tomas@peoplecomm.cz, ať víme na koho se těšit. Všiml jsem si, že máloco dovede spojit tak, jako smrt. A v naší stále rozdělenější společnosti potřebujeme máloco tolik jako spojení. Lukáš by nás tak mohl znovu spojit. To byla jedna z věcí, v kterých vynikal - otevírat srdce a spojovat. 

Byla červnová neděle, slunečný teplý den, jak je to na Jadranu v tomto období pravidlem. Byli jsme právě s rodinou poslední den ve slovinském Piranu, kam jezdíme každý rok před začátkem prázdnin. Ráno tam většinou vstávám jako první a chodívám někam do kavárny, kde píšu, než pro mě holky přijdou, abychom šli na snídani.

Tuhle neděli za mnou však dlouho nikdo nešel, a tak jsem se nakonec zvedl, zaplatil a šel domů. Otevřu dveře a Péťa s holkama sedí před obrazovkou počítače, zapnutý Skype, na obrazovce naše kamarádka Sylvia a všechny čtyři mají oči jako tenisáky.

„Lukáš umřel,“ vysoukala ze sebe Péťa.
„Cože?“ zakoktal jsem já. Nechápal jsem, co se děje, a protože jsem cítil v místnosti tu tíhu, začal jsem se nevědomky usmívat.
„Lukáš umřel,“ zopakovala ještě vážněji Péťa ta dvě absurdní slova.

Vůbec jsem nechápal, co mi to říká. Lukáš byl náš blízký kamarád, bylo mu čtyřiatřicet a nikdo v našem okolí nežil zdravěji než on. Takže mi bylo jasné, že je to nějaký žertík, kterými byl Lukáš pověstný. Jednou nám třeba s naším dalším společným kamarádem Adamem tvrdili, že se do sebe zamilovali a že nám takhle oznamují svůj „coming out“. My jsme jim na to tenkrát skočili. Řekl jsem si, že podruhé už se nachytat nenechám.

Podíval jsem se na monitor počítače na Sylvii, Lukášovu přítelkyni. Měla zarudlé oči. „Jeli jsme k rodičům do Děčína, Lukáš chtěl jít od vlaku pěšky, já jela busem, byla bouřka, našli ho po čtyřech hodinách, už nedýchal, nejspíš blesk,“ vzlykala.

V té chvíli jsem poprvé zapochyboval: tohle asi nebude žádný fór. Začalo mi docházet, že těch třináct tisíc dní, které měl mít Lukáš před sebou ve chvíli, kdy jsme se před naším odjezdem do Piranu loučili, se smrsklo na devět. Na d-e-v-ě-t!

Latinské rčení praví: „Mors certa, hora incerta.“ Smrt jistá, hodina nejistá. Smrt je jedinou jistou budoucností.
Lukášovi také věnuji tuto knihu.

Zabité ego a ukradená smrt

Lukášův pohřeb se konal týden poté v děčínském krematoriu. Sešlo se nás tam něco přes dvě stovky – rodina a kamarádi snad odevšad. Na to, jaký byl Lukáš rebel a narušovač společenských zvyklostí, to bylo loučení – na první dojem – jak to říct slušně... institucionální. Základ dekorace tvořily umělohmotné květiny „Made in China“ a „plápolající“ svíčky na elektřinu. Najatá řečnice, která Lukáše nikdy nepotkala, na něj měla zavzpomínat. Uprostřed místnosti pak uzavřená rakev, která na začátku demonstrativně vyjede a na konci za zvuků dramatické hudby zajede. Hrůza.

Naštěstí se to však podařilo hned ze začátku rozbít tak, jak by se to Lukášovi nejspíš líbilo. Řada lidí přišla v pestrobarevném oblečení, mnozí v žabkách, pro Lukáše tolik typických. Chodil v nich od jara do podzimu. Domluvili jsme se také, že jeden ze společných kamarádů – Marek Prchal – za nás za všechny promluví, což nakonec taky udělal, a udělal to dobře.

S Markem přišla moje další velká lekce. Ano, je to ten Marek Prchal, který tvoří mediální obraz oligarchy Andreje Babiše a který tak přispívá značným dílem k ničení demokracie a krajiny v naší zemi. Pro mnoho lidí okolo mě je proto Marek bezpáteřní, psychicky narušený člověk, kterým opovrhují. Tady, na pozadí smrti našeho kamaráda, se to najednou zdálo naprosto nepodstatné. V tu chvíli mezi námi neexistovaly žádné rozdíly, protože nás spojoval smutek ze společné ztráty.

Spojilo nás i to, že jsme Lukášově smrti dlouho nedokázali uvěřit. Doufali jsme, že až přijde ta správná chvíle, někde tam na nás vykoukne. Anebo nevykoukne, protože mezitím už někde v Brazílii kouká do vln. Tomuto scénáři nahrávalo to, že od chvíle, kdy se Silvia s Lukášem v onu sobotu u děčínského vlakového nádraží rozloučila, už ho nikdo z jeho blízkých neviděl. Nedošlo k žádné identifikaci, jak to známe z amerických filmů. Prostě nic.

„Systém“ si vystačil s občankou, kterou měl Lukáš u sebe. Proto jsme se se Sylvií, s naším společným kamarádem Adamem a s Lukášovou babičkou rozhodli, že musíme Lukáše ještě před kremací vidět. Dost lidí mu chtělo do rakve na cestu ještě i něco přidat, a tak jsme to od nich sesbírali, že mu to tam všechno položíme.

Když ta chvíle nastala, přišli jsme v krematoriu za úřednicí, která měla pohřeb na povel. Byla to mohutná, vysoká dáma s vlnitými, trochu mastnými vlasy a v rozevlátých květovaných šatech z nějakého umělého materiálu. Požádali jsme ji o otevření rakve, ale záhy začalo být zřejmé, že něco není, jak má být. Dáma nás totiž ani nenechala domluvit, zavrtěla hlavou a skočila nám do řeči: „Důrazně vám nedoporučuji, abyste se do rakve dívali. Pánovi byla nařízena soudní pitva a nevypadá to vůbec dobře!“

Zalapali jsme po dechu, podívali se jeden po druhém a chvíli si připadali jako opaření. Zmohli jsme se jen na koktavé: „Ale, když my...,“ které úřednice opět razantně ukončila svým: „Velice vám nedoporučuji...“

Zkusili jsme to ještě několikrát. Nedokázali jsme uvěřit tomu, že Lukáš už není, chtěli jsme si to ověřit, rozloučit se s ním tváří v tvář a do rakve mu dát všechny ty dárky na rozloučenou. Jak Lukáš vypadá, nám v tu chvíli nepřipadalo důležité. Úřednice si trvala na svém: „Důrazně vám nedoporučuji...“ Používala „techniku ohrané gramofonové desky“, kterou jsem znal dobře z korporátních školení na téma vyjednávacích dovedností. Stáli jsme před úřednicí, šéfkou celého toho loučení, která nad námi měla převahu vyjednávací i fyzickou a která trvala na svém. A přitom šlo o našeho kamaráda. Pro ni byl Lukáš pouze položkou ve výsledovce jejich firmy.

Když už nám své důrazné upozornění zopakovala snad popáté, obrátila se na Lukášovu maminku a komisním hlasem prohlásila: „Tady na mne naléhají, abych jim otevřela rakev. Já jim ale opakuji, že jim to zásadně nedoporučuji, neboť pánovi byla nařízena soudní pitva a nevypadá to hezky. Vy jste zadavatel. Pokud vy řeknete, že jim to mám otevřít, já to udělám, ale jak říkám...“ a svou ohranou desku nám pustila ještě jednou.

Všichni jsme z toho byli na dně a jaké to bylo pro Jitku, Lukášovu maminku, to ani neumím domyslet. Ta se na nás přes své slzy podívala a řekla: „Tak si nechme Lukáše ve vzpomínkách takového, jakého ho tam máme. Nechme to být, jo?“ Na to se samozřejmě nedalo nic říct, a tak jsme všichni jen posmutněle kývli. Když jsem se předtím díval na tu cizí řečnici, která měla hovořit o člověku, kterého nikdy neviděla, vzpomněl jsem si na IČO, bankovní spojení a DPH na faktuře za pohřeb mé babičky a na ten tehdejší pocit nepatřičnosti, kde jsou na jedné straně ranění, rozbití lidé, kteří mají co dělat, aby se udrželi na nohou, a na straně druhé firmy předhánějící se s reklamou, akčními nabídkami, slevami a standardními procesy. Bylo to dokonalé dejà vu. Došlo mi, že je to prakticky tatáž interakce, jakou dnes a denně zažíváme třeba v bankách nebo u mobilních operátorů. Všude tam se scházejí lidé z masa a kostí, kteří se chtějí (na něčem) domluvit. Jeden něco potřebuje, druhý nabízí pomoc/řešení. Jenomže se potkávají v rolích, které popsal někdo třetí, a tak potřeby, emoce a to, co nás dělá lidmi, jde stranou. Žlutá fáze vědomí, žlutá firma.

Naskočil mi dort Hazel Hendersonové. To, že v prvním patře volného, anonymního trhu nejsou lidé tím, kým jsou. Stávají se zisk maximalizujícími dodavateli a klienty či zákazníky, kolečky v obří byrokratické mašinérii, která jim předepisuje hovořit jazykem procesů, směrnic a zisku.

Loučení s našimi drahými je příkladem, na kterém si můžeme absurditu prvního patra dortu Hendersonové uvědomit snad nejzřetelněji (o tom více zde: O tom, jak se z hrobníka a faráře stal obří byznys aneb, jak vzniká závislost na nakupování a vydělávání). Je to příležitost všimnout si, jak jsme dopustili, aby se z většiny oblastí lidského života stal odlidštěný, na zisk zaměřený byznys.

Příprava na smrt

Všechny ty umělé květiny, blikající napodobeniny svíček a najatá řečnice byly logickým důsledkem toho, že jsme na Lukášovu smrt nebyli připravení. Koho by napadlo se na něco takového připravovat? Rozhodovat za druhé lidi, co budou mít na sobě nebo jaká hudba je vyprovodí, to není jen tak. My jsme byli zničehonic v situaci, kdy jsme měli Lukášovi vybrat poslední kalhoty, triko, boty, a dokonce trenýrky. A to není nic v porovnání s rušením jeho účtu v bance, u mobilního operátora a se vším, co souvisí s naší digitální stopou, jako jsou sociální sítě a hesla.

Vzpomněl jsem si přitom na Ingvara Kamprada, zakladatele IKEA, který ve svých osmdesáti letech napsal dokument s názvem „Příprava na smrt“. Jeho obsahem bylo všechno důležité pro to, aby IKEA mohla fungovat i potom, až zemře. Text popisoval hodnoty, způsoby fungování i důmyslný vlastnický systém nadací. Tenkrát mi to připadalo úsměvné. Pak mi umřela babička a po jejím odchodu zavládl v naší rodině chaos. A tak dnes díky své babičce, Lukášovi a také Ingvaru Kampradovi chápu, jak moc důležitá je příprava na odchod.

Díky Lukášovi jsem narazil na web mojesmrt.cz, o který se můžete při těchto úvahách opřít. V podtitulku má: „Neumíráme tak, jak bychom si přáli. A je to hlavně proto, že o tom s nikým nemluvíme.“ Web funguje jako online aplikace, do které můžete zapsat svá přání v sedmi kategoriích:

1) Moje hudba – co chcete, aby zaznělo na vašem posledním rozloučení.
2) Moje šaty – co si chcete na poslední cestu obléct.
3) Můj pohřeb – jak si představujete, že bude vypadat váš poslední den a dny po něm. 
4) Moje věci – co se stane s tím, co vlastníte.
5) Moje parte – co na něm bude napsáno a jak bude vypadat.
6) Moje strachy – čeho se bojíte.
7) Moje poslední přání – aneb jestli chceš ještě něco sdělit, máš poslední příležitost.

Sepsat si své představy o vlastním odchodu a o tom, co se s námi má dít po naší smrti, může patřit mezi nejdůležitější texty našeho života. Mnozí z nás napíšeme v životě kvanta e-mailů, esemesek a zpráv do chatu. Málokdo má ovšem napsáno, co by chtěl na svou poslední cestu a jak mají pozůstalí urovnat záležitosti po jeho odchodu.

Nemusí jít jen o online aplikaci. V knize Třináct tisíc dní jsem psal o tom, jak nám jednoho dne přišel dopis v obálce nadepsané rukou pana Míly, přítele mé babičky. Dopis jsme otevřeli a uvnitř bylo parte oznamující Mílovo úmrtí. Později jsme se dozvěděli, že i parte si Míla navrhl sám stylem: „Miloslav Doležal zemřel v 9.. letech.“

Jedna naše známá, které v té době nebylo ještě ani třicet, se též rozhodla nenechat po sobě chaos a nepřehodit zodpovědnost za urovnání posmrtných záležitostí na jiné lidi. Nebyla vážně nemocná ani jí nikdo právě nezemřel. Jen si všimla, že připomínka smrti v ní probouzí život. A tak se rozhodla si založit krabičku, ve které jsou její aktuální hesla a nachystané parte. Vše pravidelně aktualizuje, „logisticky“ je připravená a má díky tomu pocit, že dělá maximum pro to, aby svůj odchod svým nejbližším jednou alespoň po praktické stránce co nejvíc usnadnila. A hlavně, jak sama říká, pravidelné aktualizace jsou pro ni mementem, které jí pomáhá uvědomit si křehkost a vzácnost života a pří- tomného okamžiku.

Důležitost společného truchlení

Když odešel Lukáš, napadlo nás s Peťkou sezvat všechny jeho kamarády k nám domů, abychom se ještě před pohřbem sešli my, kdo jsme v Praze, a nějak se tu absurdní zprávu pokusili společně zpracovat. Organizace to byla velmi jednoduchá: přes Facebook jsme vyhlásili datum a čas, něco navařili a řekli, ať se staví, kdo chce, kdy chce.

Přátel a známých měl Lukáš opravdu hodně a snad pro každého to byla stejná rána jako pro nás. S většinou jsme se znali jen z vyprávění, a tak to bylo, jako by nás Lukáš dal takhle dohromady. Viz pár fotek: 

Byl to jeden z těch dnů, na které se nezapomíná. Lidé přicházeli a odcházeli, jak kdo mohl. Někdo přišel jen pozdravit, někdo s námi byl od začátku do konce. Celkem se nás sešlo několik desítek. Až po čase jsem si uvědomil, že mi nikdy nic tak nepomohlo vyrovnat se se ztrátou člověka jako právě takováto možnost pobýt spolu s lidmi, kteří byli jeho součástí. Celým tělem mi došlo, jak člověku pomáhá celou situaci unést, když není na bolest sám.

Kamarádi z Nizozemska nám vyprávěli, že u nich mají v těchto situacích k dispozici tzv. truchlící byty, což jsou místnosti se sníženou teplotou, kde je možné i v průběhu několika dní s nebožtíkem pobýt a rozloučit se, je tam soukromí, sezení, dokonce se tam dá prý i spát, člověk si tam může udělat kafe, nikdo a nic ho netlačí. Na slovenském Skýcově, odkud pochází rodina mé babičky, je ještě dnes zvykem, že nebožtík leží několik dní v místnosti na hřbitově ve velké chlazené prosklené rakvi, která je přístupná každému, kdo se chce se zesnulým přijít rozloučit.

Česká gastronomická novinářka Hanka Michopulu je jedna z lidí, kteří se rozhodli rozloučit se s nebožtíkem doma. Svému zemřelému otci uspořádala smuteční obřad doma na zahradě. Vlastně to bylo dost podobné jako to naše domácí loučení s Lukášem, s tím rozdílem, že tatínek byl v rakvi u toho. Cítím, že takhle nějak by to mělo být (zde).

Veronika Hurdová, blogerka a autorka několika knih, známá pod pseudonymem „Krkavčí matka“, ovdověla, když s manželem čekali třetí dítě. Smuteční rozloučení uspořádala v tzv. Lese vzpomínek, na přírodním hřbitově, kde se popel zemřelých ukládá ke kořenům památečních stromů. Celé to proběhlo spíše jako jakýsi vzpomínkový piknik s barvami, a dokonce i s radostí a vším dalším, co k životu patří.

Cest, jak vzít smrt zpět do života a jak zase polidštit loučení, se zdá být víc a víc. Člověk, který vyrostl v unylé uniformitě našich šedivých anonymních krematorií, kde se pohřební služby přetahují o nebožtíky s konkurencí, jejichž reklama nabízí „produkty“ jako „ekonomický pohřeb“ nebo „pohřeb bez obřadu“, (zde)  žasne, co všechno je možné, a dokonce (už i) legální.

P.S.: Pár fotek na závěr. Za několik díky Adamovi Marčanovi. 

V pátek 18.6.'21 v 16.00 v Karlachových sadech na viděnou!

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Tento blog vznikl úpravou textu z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti (str. 601 - 605).