Skuteční pánové much Aneb jsou lidé, ve své podstatě, zlí nebo dobří?


Valnou většinu tohoto roku nedělám nic moc jiného, než že pracuji na dokončení knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. To je i důvod, proč zanedbávám blogy, do kterých přispívám. Jediný, do kterého píši, je ten na Slušné firmě, kde každé úterý publikuji seriál o firmě - o tom, co to firma je, kde se firma vzala, jak funguje a v čem všem ovlivňuje naše životy. Jedná se o kapitoly z výše jmenované knihy. 
Při práci na knize vzniklo i moře textu, které se do finální verze nevešlo - viz např. Vymazané scény z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti: Čtvero ročních odcizení. Dnes tu mám další část textu, který se věnuje odvěké otázce dobra a zla. Jedná se o dva příběhy. Oba se odehrávají v pacifiku. Jeden je z mé knihovny a na ten druhý mě navedl holandský historik Rutger Bregman. Obojí je fascinující čtení, i když jsou rozdílné jako noc a den. 

Trosečníci v pacifiku

Stalo se to během druhé světové války. Letadlo evakuující britské občany se zřítilo poblíž jednoho z mnoha ostrovů v Pacifiku. Nikdo z dospělých nepřežil. Zachránila se jenom skupina chlapců. Nejmladšímu bylo šest, nejstaršímu dvanáct. 

Jen, co se kluci trochu vzpamatovali, rozhodli se ustavit na ostrově demokracii. Stanovili si pravidla a zvolili náčelníka, kterým se stal sportovně založený sympaťák Ralph. Jeho plán byl jednoduchý: Přežít, udržet oheň a pokud možno si to i užít. Jenomže radost z přežití netrvala dlouho. Přestože jedním z pravidel bylo se spravedlivě dělit o práci a pomáhat si, pro Ralpha začalo být stále obtížnější přimět ostatní, aby se o úkoly dělili. Jack, vedoucí školního sboru, označí Ralpha za zbabělce a žádá novou volbu vůdce. Potom, co nedostane žádný hlas odejde a zakládá novou skupinu, ke kterému se přidává většina starších hochů.

Jackova skupina začíná divočit. Až tak, že v transu zabijí jednoho chlpace z původní Ralphovy skupiny a zanedlouho ještě jednoho. Jack lační po moci, a tak se snaží Ralpha zabít. Ale nedaří se mu. Uspořádá na něj proto hon. Ralph se ukryje v džungli. Jacka napadne ho dostat tak, že založí požár. Dým spatří projíždějící loď a chlapci jsou konečně zachráněni.  

Pokud je vám příběh povědomý, máte pravdu. Jedná se o román Pán much z pera britského spisovatele Williama Goldinga. Tato kniha z roku 1954 byla přeložena do třiceti jazyků, patří mezi klasiku literatury 20. století a po celém světě se jí prodaly milióny výtisků. Je to právě Pán much, který Goldinga proslavil a přispěl k tomu, že obdržel Nobelovu cenu za literaturu a od britské královny dokonce i rytířský řád. Je to zároveň i kniha, kterou si na celém světě přečetli a stále čtou desítky milionů lidí a román tak přispívá k pohledu na lidstvo jako na drsný, nepřátelský, soutěživý druh. 

Příběh je samozřejmě smyšlený a pokud jste ho nečetli, můžete se na něj podívat i jako na film. Např. zde: 

Tato kniha leží v u nás doma v knihovně bezmála už dvacet let bez toho, že bych ji otevřel. Vím, že lidská duše má různá temná zákoutí, že existují psychicky narušení lidé a vím, že se to v lidské společnosti může zvrtnout. Přesto ale existuje obecný lidský naturel, podle kterého vím i to, že lidská společnost, kterou spojuje vyšší smysl a nutnost přežití, funguje v podobné situaci jinak. V takovém kontextu je základem mnohem častěji důvěra a spolupráce, ne strach a souboj. Přestože kniha je po literární stránce mistrovským dílem, nejspíš jsem nechtěl číst něco, co považuji za mylné. 

Výše zmiňovaný nizozemský historik Rutger Bregman na tom byl podobně. I on věděl, že ve skutečnosti to takhle nefunguje a proto začal pátrat po tom, zda se někdy v realitě odehrálo něco obdobného. Jeden takový příběh pro nás ostatní nakonec objevil a mě došlo, že právě Pán much by v roce 2020, tj. v roce koronavirové pandemie, mohl být trefnou metaforou, kterou zakončit pátrání po možnostech dobrého života v moderní konzumní společnosti.

Skuteční pánové much

Bregamnův příběh skutečných trosečníků začíná v červnu 1965 bezmála 17 tisíc kilometrů jihovýchodně od Česka, v jednom malém ostrovním království uprostřed Pacifiku, konkrétně v Nukuʻalofa, hlavním měste Tonga. Šest mladíků - Sione, Stephen, David, Kolo, Mano a Luke, v té době ve věku od patnácti do sedmnácti let, studenti přísné katolické internátní školy, tam tehdy ukradli malou loď (7,3 metrů), s kterou vyrazili na moře s cílem utéct na 800 kilometrů vzdálené Fidži nebo ideálně až na Nový Zéland. Ve škole se to prý už nedalo vydržet. Na cestu si vzali dva pytle banánů, několik kokosů a malý plynový hořák. Vzít mapu nebo kompas je nanapadlo. Nejmladší z nich, David, později vtipkoval, že jeho vzali proto, že jako jediný měl zkušenost s jachtařením. První večer zakotvili asi 5 km severně od Tongatapu, hlavního ostrova Tonga, aby nachytali ryby. Po večeři usnuli, což se záhy ukázalo jako osudová chyba. Během noci se  totiž rozpoutala bouře, lano od kotvy se přetrhlo, plachta a kormidlo byly zničené. Následujících osm dní strávila skupina na moři bez jídla a vody, unášená proudem bůhvíkam. Po osmi dnech, to už byli asi 300 km jihozápadně od Tongatapu, zahlédli v dálce ostrůvek. Seskočili a doplavali k pobřeží.

Jak už jsem naznačil, na rozdíl od Goldingova Pána much, se ale na ostrově (ʻAtā) z lidí nestaly zdivočelé stvůry bojující o moc. Naopak! Spolupracovali, jak nejlépe dokázali s cílem nejenom přežít, ale na místě i co možná nejlépe žít. Dva nejstarší se stali lídry - jeden duchovní, druhý zaměřený na otázky každodenního života. Trosečníkům pomohlo, když na ostrově po třech měsích objevili starou opuštěnou vesnici a tedy i pozůstatky lidského života a infrastruktury. Živili se mořskými ptáky a divokými kuřaty, jedli ptačí vejce, taro, banány, kokosy a další tropické plody. Ve vydlabaných kmenech stromů chytali dešťovou vodu a když nebylo co pít, pili krev ptáků. Podařilo se jim rozdělat oheň a ten více než rok ohlídat. Po dvou se střídali na zahradě, kterou na ostrově znovuobnovili, v kuchyni a při hlídání obydlí. Na ostrově si dokonce postavili badmintonový kurt a tělocvičnu. Kolo si z naplaveného dříví a šesti ocelových drátů z vraku lodi vyrobil kytaru a po večerech si pro povznesení ducha zpívali. Den začínali a končili písní a modlitbou. Když se pohádali, dali si na pár hodin pauzu, po které se vrátili, aby si konflikt vyjasnili. 

Po patnácti měsících, 11.září 1966, je zachránil Australan Peter Warner, který ʻAtā míjel ve své rybářské lodi. Všech šest trosečníků jsou do dneška blízkými přáteli. (Více např. zde: Jako z Pána much. O 50 let starý příběh dětských trosečníků se přetahují filmoví producenti, v Bregamnově nové knize Human Kind nebo v tomto krátkém dokumentu: 

Dozvuky starého příběhu

Jako každé dílo i Goldingův Pán much vznikal v kulisách své doby. Román je tak odrazem dobového dění, hodnot a autorova náhledu na život. Když začala první světová válka, Goldingovy byly tři roky, v osmnácti udeřila hospodářská krize a v devětadvaceti nastoupil během druhé světové války k britskému námořnictvu jako ničitel (angl. destroyer; jeho cílem bylo potápět německé ponorky). Do čtyřiatřiceti let svého věku (kdy skončila druhá světová válka) tak Golding nasbíral na téma lidského zla víc zkušeností, než by kdy dokázal zpracovat. Navíc trpěl v životě depresemi, které léčil alkoholem. Možná právě proto byla jeho schopnost vykreslit ty nejtemnější kouty lidské duše tak mistrná. 

Pán much nám může posloužit jako trefná metafora “starého příběhu”, který už odezněl nebo právě odeznívá. Byl to příběh, kdy jsme věřili tomu, že jsme od všeho živého, tj. od ostatních lidí, zvířat, rostlin, od Země a dokonce i od sebe sama od-dělení. Věřili jsme, že jsme "homo economicus”, tj. chladně vypočítavý, výhradně na své zájmy zaměřený, za všech okolností, svůj vlastní užitek maximalizující jedinec. Věřili jsme, že Země je pro nás bezednou lednicí a bezedným odpadkový košem. Věřili jsme v nutnost nikdy neknčícího ekonomického růstu. Růst byl vnímán jako úspěch a stagnace jako selhání. Mysleli jsme si, že pro všechny není na planetě všeho dost a ostatní jsme tak vnímali jako konkurenci, kterou je třeba trvale porážet. V životě je třeba vyhrát, daleko to dotáhnout, stát se někým. Teprve to zajistí přijetí ostatními. To je považováno za úspěch. Úspěch je tím, co na druhých obdivujeme a za co jeden druhému tleskáme. Společnost postavená na nedostatku, soutěži a konkurenci se dělí na vítěze a poražené. Věili jsme, že být můžeme pouze, když máme, a že čím víc máme, tím víc jsme. Proto jsme začali toužit… a pak ještě víc a zase víc toužit… po více věcech, radovánkách, více letech života, větší “osobní důležitosti”. Mít více a rychleji bylo podle tohoto příběhu smyslem bytí. Hlavním měřítkem úspěchu se staly peníze. Snahou je proto život, co nejvíce zpeněžit, tak aby peněz, slávy a moci, tj. osobní důležitosti a přijetí okolím bylo co nejvíc. Věřili jsme, že potom, bude život věčný a my tak unikneme ze spárů smrti.  

“Pán much”. 

Tomu jsme věřili.