"Škola-Neškola" 3. díl seriálu "Příběhy z okraje aneb naše budoucnost je lokální"

V dnešním blogu si přečtěte další díl seriálu Příběhů z okraje, který vychází v Pravém domácím časopise. Tento díl je reportáží z Jeruzalémské Sudbury, což je dobrovolná, demokratické škola. Je stále zřejmější, že transformace vzdělávacího systému je jedna z hlavních věcí, která se musí stát, chceme-li se postavit krizím, které se na nás valí, ne pouze zastavit válku. Škola, jak ji dnes známe, ta povinná, vznikla před cca 250 lety jako výcvikový tábor poslušných, poddajných a snadno manipulovatelných vojáků a dělníků. V dobách jako je tato, kdy se nám za humny rozhořela další krutá válka, nám potřeba změny školního systému bude snad mnohem zřejmější než kdy předtím. Nebýt těch minimálně devíti let otrockého docházení na jedno místo, non-stop nucení a manipulace, tréninku v soupeření s ostatními, v dělání nesmyslných věcí výměnou za známky a vidinu povýšení, v podněcování strachu z autority, v oddělování od ostatních, přírody, práce a sebe sama... myslíte si, že by šel někdo dobrovolně zabíjet druhé lidi? Myslíte si, že by se miliony ostatních nechali do zabíjená zatáhnout tak jako by to bylo nějaké sportovní klání nebo počítačová hra? Ne, to by se nestalo. Až se posuneme za výcvik vojáků a poslušných zaměstnanců k lidskému rozvoji, teprve potom máme šanci. Máte-li sílu a energii, zapojte se do reformy školství. Možností je nespočet.  

Sudbury je nejdemokratičtější škola-neškola na světě. Sudbury Valley School existuje od roku 1968 a já občas přemýšlím, proč trvalo tolik let, než jsem se o ní doslechl, a ještě déle, než jsem se do jedné Sudbury školy vydal. Školy, které se hlásí k demokratickému vzdělávání, si dávají Sudbury často do názvu, aby bylo ihned jasné, z jakého pojetí vycházejí. Do té jeruzalémské jsme přijeli v zimě 2016 a byla to jedna z těch zkušeností, které vám už nedovolí vidět svět tak, jak jste ho viděli do té doby.  Možná víte, že v Sudbury nejsou ani předměty, ani učitelé a děti si tam mohou dělat doslova, co chtějí (a co nenarušuje práva ostatních). Jinými slovy, neexistuje tam jiné vzdělávání než to, které iniciují samy děti. 

Je důležité říct, že Sudbury není žádný krátkodobý vzdělávací experiment, jeho kořeny sahají až do roku 1921, kdy byla ve Velké Británii založena průkopnická demokratická škola Summerhill.  Jerusalem Sudbury Democratic School, kterou založila v roce 2002 skupina rodičů, se nachází v jednom z dvoupodlažních domů v jeruzalémské čtvrti German Colony. Ve školním roce 2016/17 bylo ve škole sto padesát dětí od 5 do 18 let plus 10 dospělých (kterým tu říkají staff, tj. personál). Škola je financována z různých zdrojů: zčásti z veřejných peněz, zčásti rodiči a zčásti z darů. 

V jeruzalémském Sudbury by se třeba takový Harry Potter cítil jako doma. Uvnitř totiž najdete kouzelný labyrint všelijakých místností, pokojů, pokojíčků a zákoutí. Mají tu několik knihoven, hudební zkušebnu, výtvarný ateliér, hernu s legem, dílnu na šití, několik místností s počítači, jídelnu a napočítal jsem i tři tzv. tiché místnosti, kam si může zalézt každý, kdo zrovna potřebuje ticho. Venku na zahradě jsou pak lavičky, prolézačky a hřiště pro menší děti, dokonce i gauče a velký kotec školní ZOO s několika králíky. 

Skutečně jedinou „povinností“ dětí/žáků je přijít pětkrát za týden do školy a pobýt tam minimálně pět hodin. Příchody a odchody si děti monitorují samy a nad dodržováním tohoto pravidla dlouhodobě bdí attendance committee, docházková komise, kterou ustavila komunita školy a kterou tvoří děti i dospělí z řad personálu. Každé dítě má za úkol se při příchodu zapsat a při odchodu odškrtnout. Děti nad dvanáct let mají navíc možnost na maximálně polovinu dne opustit areál školy (říkají mu po anglicku campus) a jít si kamkoliv, kam uznají za vhodné. Nutný je jen jednorázový souhlas rodičů. Toto pravidlo si stanovily opět samy děti. Škola funguje výhradně na důvěře, na respektu k právům druhých a na zodpovědnosti za dodržování smluvených pravidel. Důvěra, respekt a zodpovědnost jsou mimo jiné tři hlavní hodnoty, které má škola ve své DNA. 

Hlavní motto Sudbury a obecně všech demokratických škol zní: „Nech se vést svými zájmy. Máš naprostou svobodu, věříme ti. Cokoliv děláš, je v pořádku – do té míry, dokud to nezasahuje do práv druhých lidí – a cokoliv děláš, je učení.“ Svým způsobem tak děti do Sudbury chodí tvořit a bavit se – jakkoliv nemyslitelné to možná připadá většině dnešních českých rodičů a učitelů. 

Když se dětí ráno zeptáte, co budou ten který den dělat, mnohé netuší, ovšem když se zeptáte, co je (ve škole či v životě) zajímá, většina má úplně jasno. Jak jsme si tu jeruzalémskou školu procházeli, děti byly všude. Pár jich debatovalo na zahradě, dva kluci hráli ping-pong, čtyři děti si stavěly z lega, všechny počítačové místnosti byly plné a taky hlavní stůl v kantýně byl v obležení. V hale i všemožně jinde jsme naráželi na hloučky bavících se dětí. Zaujalo mě, že po ránu byly vcelku zaplněné už také zmiňované tiché místnosti. Ve dvou si děti četly, v jedné se jeden kluk právě modlil. Pokud se v Sudbury někdo vůbec rozhodne studovat formálně – v lavici, na hodiny se dobrovolně zapisuje, a to na vyučování, které je iniciované zpravidla dětmi. Překvapilo mě, že učitelem v tomto případě nemusí být ani zdaleka dospělý člověk a už vůbec ne profesionální učitel. 

Největší dojem na mě v Sudbury udělalo, jak tu byli všichni lidi – od 5 do 60 let – spolu pohromadě. K nejhorším nešvarům tradičního školství patří právě segregace dětí podle věku, která velmi limituje učení. Bylo dojemné pozorovat, jak přirozeně se tu mladší učí od starších a jak starší na druhou stranu pečují o mladší. 

A kdo a jak školu řídí? Ve škole je 150 studentů a 10 zaměstnanců – to už je jako středně velká firma. A přitom uvnitř nenajdete žádnou formální mocenskou hierarchii postavenou na moci. Spíše tu objevíte řadu drobných, chcete-li též „hierachií“, postavených ale na přirozené, neformální autoritě. Dalo by se to nazvat meritokracií (organizací postavenou na zásluhách). Základním nástrojem řízení chodu školy je tzv. school meeting, jakási školní rada či parlament, který se schází jednou za týden – v Jeruzalémě v době naší návštěvy každou středu od 10.30. Čas konce určuje program. Schůzku svolává, organizuje, řídí a debatu moderuje tzv. chair neboli předseda. Během naší návštěvy to byla šestnáctiletá černovláska Maya. Stejně jako všechny ostatní funkce ve škole, je i ta Mayina volená. Podle Eudice, jedné ze zakladatelek, je Maya v té době „nejmocnějším“ člověkem ve škole, tzn. s největšími pravomocemi. 

Školní rady se může zúčastnit každý a program vzniká demokraticky tak, že děti i personál celý týden dávají návrhy, co se bude probírat. Podle konkrétního programu, za který zodpovídají Maya a její sekretář (rada má pouze tyto dvě volené funkce), se pak účastní ten, kdo chce, podle zájmu. Stane se, že přijde deset lidí, anebo klidně také 155, pokud se rozhoduje o něčem, co pálí každého. Na radě má potom každý jeden hlas (ať je vám 5 nebo 60, ať máte ve škole jakoukoliv pozici).

Některá rozhodnutí nejsou přijata hned a většinou mají pak iniciátoři daného návrhu za úkol připravit na příští jednání podrobnější návrh nebo jeho zdůvodnění. Kvůli některým návrhům tak vznikají ad hoc pracovní týmy. Komunita školy takto společně rozhoduje o všech záležitostech ohledně řízení školy, od plánování akcí školy přes schvalování návštěv a výběr personálu po rozdělení financí nebo pořízení vybavení školy. Pokud je přijatým rozhodnutím nové pravidlo školy, zaznamená se do knihy pravidel. Jednou z nevýhod tohoto systému je postupný nárůst počtu pravidel do stovek ustanovení a byrokracie spojená s jejich zaznamenáváním, a především pak s vymáháním. Takto demokratické rozhodování je rovněž komplexnější a zdlouhavější než rozhodo- vání v tradiční hierarchické škole, je ovšem skvělou školou samo o sobě. Každý také může kdykoliv navrhnout zrušení existujícího pravidla. 

Kromě školní rady je základem fungování v Sudbury i tzv. školní soud. V Jeruzalémě hovoří o soudu (Court), jinde používají termín právní výbor (Judicial Comittee, zkráceně JC). I ten má voleného předsedu a sekretáře či administrátora (říkají mu zde clerk neboli úředník). I soud zasedá jednou týdně, případně i častěji, podle potřeby. Úlohou soudu je totéž, co soud dělá i jinde v dospělé demokratické společnosti, jeho členové navíc podle potřeby zajišťují i vyšetřovací funkce a zjišťují okolnosti daného porušení pravidel. Pokud někomu vadí, jak se někdo druhý chová, může se obrátit na soud, aby zjednal nápravu. Soud pak všechny zainteresované předvolá k soudnímu procesu, jehož výsledkem může být dokonce až vyloučení žáka ze školy. V Jeruzalémě je běžné dočasné vyloučení na jeden den až několik týdnů. K úplnému vyloučení ze školy dochází zcela výjimečně a musí o něm rozhodnout celá rada školy. Děti nesou i to dočasné vyloučení těžce, protože škola představuje velký díl jejich života a mají tu zpravidla silné vazby. Soud má každopádně opravdovou moc a pro děti je fascinujícím nástrojem, jak se domoct svých práv (pokud se nedokážou domluvit) a jak se naučit respektu a zodpovědnosti (jako vedlejší produkt toho všeho). Společně se školní radou je školní soud důležitým nástrojem pro demokratické rozdělení moci a pro vytváření důvěry dětí v jejich školu. 

Dalším zajímavým prvkem organizace a řízení školy rozvíjejícím demokracii jsou tzv. corporations, firms, start-ups, committees či prostě skupiny lidí, které se ve škole věnují tomu, čemu se věnovat chtějí. Tyto skupiny, říkejme jim zájmové výbory, potom ve finále řídí jednotlivé detailní oblasti školy. Každý, kdo má zájem se něčemu věnovat, může popsat svoji vizi na tabuli a vyzvat ostatní, aby se zapojili. Dnes tak například ve škole existuje výbor pro sport, kulturu, hudbu, zvířata a desítky menších organizací... vlastně pro cokoliv, co vás napadne. Výbor pak funguje o to líp, o co magnetičtější má ideu a schopnějšího lídra. Jinými slovy, přežije takový, který má pro ostatní přitažlivé téma a lídra, kterého ostatní respektují. Když se podíváte dovnitř každého takového zájmového výboru, zjistíte, že fungují naprosto autonomně. Jako stát ve státě. Skupinka dětí, která se tu rozhodla, že se chce učit hudbě, dokázala ostatní tak strhnout, že společně vybrali 25 000 šekelů (přes 7 000 USD). Výsledkem je dnes špičkově vybavená hudební zkušebna. Stejně tak skupina dívek, kterým se zachtělo otevřít ve škole malou zoologickou zahradu. Když jsme se loučili, holky právě na zahradě pořádaly jednu ze svých pravidelných fundraisingových akcí – prodávaly doma napečené koláčky s cílem získat peníze na krmivo a rozšíření ZOO. 

Školou nás prováděla už zmiňovaná Eudice Ben Orová, jedna ze zakladatelek, která nás představila snad každému, kdo byl v tu dobu ve škole. Naštěstí to bylo ještě před covidem a já tak mám pocit, že jsem si tam potřásl snad se stovkou dětských pravic. Jednu chvíli jsem nestíhal reagovat na jejich otázky. „Nacisti u vás vyvraždili během 2. světové války většinu Židů, že jo?“ zeptal se mě třeba zhruba sedmiletý kluk, navíc perfektní angličtinou. „Druhá světová válka je totiž moje velké hobby!“ dodal na vysvětlenou. Připadal jsem si jako návštěva z Marsu. Děti se kolem nás shlukly a zasypávaly nás těmi nejroztodivnějšími otázkami, jako by je v tu chvíli nezajímalo nic jiného než zrovna my a náš svět. Perfektní angličtina byla i u těch malých naprostou samozřejmostí. Aby nedošlo k mýlce – dorozumívacím jazykem ve škole je hebrejština, nikoliv angličtina. 

A to nejdůležitější: necítil jsem ani náznak uťáplosti, shrbenosti. Nezahlédl jsem ani jedny vyhaslé oči, které tak často potkávám v našich vzdělávacích institucích. Viděl jsem jenom zářící. 

Možná se ptáte, zda takové školy existují i v Česku. Existují. Jejich seznam najdete na www.asociacesds.cz a já chci v některém z dalších dílů o některé napsat. 

____________

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Nebo, moc prosím, podpořte Slušnou firmu na misi za svobodné, zodpovědné a místní podnikání proti dnešní hegemonii green a dobrowashingu ZDE. Díky!

Tomáš Hajzler: AkceLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje knihy: zde