Proč jsou městské zahrádkářské kolonie doslova ne-zastupitelné - 8. díl seriálu "Příběhy z okraje aneb naše budoucnost je lokální"

V dnešním blogu si přečtěte 8. díl seriálu Příběhy z okraje, který vychází každý měsíc v Pravém domácím časopise (předplatné zde, minulá čísla zde). V srpnovém čísle se věnuji tématu městských zahrádkářských kolonií. Článek si přečtěte v časopise, stáhněte v PDF (výše) nebo v nezeditované verzi (s chybami) zde v blogu (níže).   

Pokud máte zahradu a knihovnu, máte vše, co potřebujete

… pravil svého času římský filozof Cicero. V 8. Příbězích z okraje se chci zaměřit právě na zahradničení, a to na zahradničení komunitní. Konkrétně se chci zaměřit na fenomén městských zahrádkářských osad. Sám jsem se letos stal členem Českého zahrádkářského svazu a v jedné kolonii začal hospodařit. Netušil jsem, že zahrádkářů je v Česku víc než myslivců (156 000 členů ve 3000 organizacích), a že jsou tak největším nepolitickým uskupením v zemi. Většina členů má ale své rodiny, a tak skutečný počet komunitních zahradníků je u nás mnohonásobně vyšší. Musím říct, že mě potenciální dopad takové haldy lidí ohromil. Zahrádkaření je přeci jenom nejpřímější cesta k jídlu a ekonomické, sociální, zdravotní i ekologické dopady pěstování si jídla jsou obrovské. Překvapilo mě, že o městských koloniích to platí dvojnásob.

Je třeba říct, že já na zahradách vyrostl, do mých osmnácti let jsme byli v rámci rodiny v zelenině, ovoci a dokonce i v mase soběstační. Pak ale přišly supermarkety a my, podobně jako mnozí ostatní, naletěli vábení jejich re-klam-y. Naše zahrady jsme nechaly zarůst trávou a místo vlastních rajčat a okurek začali kupovat ty pesticidové v igelitu z velkopěstíren ve Španělsku, Holandsku a Itálii. V naší rodině jsme odjakživa hospodařili na vlastních zahradách, a tak jsem o zahrádkářských koloniích dlouho věděl jen to, že existují.

Pak se mi narodily děti, a těm jsem pesticidy v igelitu dávat nechtěl. Tak jsem se k  zahradničení pomalu začal vracet. Tak jako dřív, soukromě na zahradách v rámci naší rodiny. Před deseti lety jsme v Dánsku navštívili velkou osadu. Tehdy jsem pochopil, že městské komunitní zahradničení, které má i v Česku předlouhou tradici, je ještě o level, výš než soukromé rodinné zahrádky. Kromě toho, v dnešní době jsou i řešením nejednoho neduhu moderního života.  

Ta zkušenost z Dánska pro mě byla vskutku oči-otevírající. Proto vám ji, s dovolením, převyprávím. Naše návštěva začala na webu www.homeforexchange.com, přes který jsme si tehdy vyměňovali byty. Tak jsme se seznámili s Lollo a Kim. Jim se líbil náš vyšehradský byt a nám zase ten jejich. Oni přijeli jako první, na tři dny. My se do Kodaně vydali až rok na to, na týden, navíc společně s kamarády z Holandska. Přestože Kim s Lolloi u nás byli ve dvou na tři dny a my u nich chtěli být v osmi na týden, nebyl to žádný problém. Homeforexchange byl komunitní, ne komerční projekt (dnes už neexistuje). Lollo mi napsala, že mají dva byty, tj. dost místa pro osm lidí, a že se po dobu, co budeme v Kodani, přestěhují na chatu. 

Byl jsem zvědavý, jak taková chata v Kodani vypadá. Až na místě jsme zjistlili, že to není chata, ale spíš zahradní domeček právě uprostřed velké městské zahrádkářské kolonie. Osada byla za bránou, i když otevřenou otevřenou. Chvíli jsme tam na ně čekali, až si nás tam přijdou vyzvednout, neboť v tom bludišti zahrádek a chatiček bychom je nenašli. Hned za branou byla společenská místnost, či klubovna, kde se skupina lidí všeho věku bavila nad společnou večeří. Hned vedle velké dětské hřiště. Po dvanácti hodinách cesty z Prahy, tehdy vítaná vzpruha pro naše dvě dcery. 

Když dorazí Kim s Lollo a vydáváme se všichni k chatičce, jdeme několikrát doleva a přibližně tolikrát doprava, po úhledné cestičce z obou stran lemované malebnými chatičkami, zahrádkami se zeleninou a skleníky. Zevnitř se nám ta jejich chata jeví jako takový lehký dvoupokojový letní dům. Uvnitř mají vše, co člověk potřebuje k životu — kuchyňku, koupelnu, záchod, obývák se sedačkou a ložnici s postelí. Na zahrádce jahody, maliny, salát, nějakou další zeleninu a ve stínu za chatičkou i pár rostlinek marihuany. 

Kim říká, že v Kodani je podobných zahrádkářských kolonií plno. Městské zahradničení je tu taková jejich tradice, součást životního stylu. Pro mnohé lidi je to možnost vypěstovat si vlastní zeleninu a ovoce a též skandinávský způsob, jak žít v kontaktu s přírodou. A tradice je to vskutku dlouhá, sahá - podobně jako u nás - až do středověku. 

Zjištění, že v blahobytném moderním Dánsku je normou si pěstovat vlastní ředkvičky, mě tehdy trochu překvapilo. Lidé si tu “neničí záda” a kolena na záhonku, aby si vypěstovali pár mrkví a ušetřili za nákup v supermarketu. Tohle jsem totiž u nás slyšíval jako nejčastější argument, proč si lidé namísto pěstování zeleniny pěstují trávník a tůje a proč místo zahradničení na zahradě vysedávají u bazénu, trampolíny a u grilu. Proč se „plahočit“ se zeleninou, když si ji můžu koupit? Proč se tedy se zeleninou „plahočí“ Dánové? 

Kim vysvětluje, že zatímco ve městě jsou až příliš často uzavření doma, na zahrádce mohou být venku. Děti mají možnost pozorovat, jak roste jejich jídlo. Pro mnohé je to nezanedbatelný zdroj potravin bez příměsí pesticidů, tj. skutečného jídla, ne průmyslově zpracovaných (p)otravin. Pro mnohé je zahradničení v osadách ale především protilékem na epidemickou osamělost, v moderním konzumním světě tolik rozšířenou. V místních osadách se tenhle prvek projevuje právě sdílenými prostorami a společnými aktivitami. Hodně lidí tu mluví i o „skutečné práci“. Zatímco v zaměstnání ťukají cosi abstraktního do počítače nebo mačkají tlačítko nějakého stroje, na zahradě si sáhnou na něco skutečného. Mohou tu tvořit. Uvědomují si, že tvořivá práce je vedle potřeby sounáležitosti, komunity, další základní lidská potřeba, v moderní společnosti tolik nenaplněná. Pro mnohé je ahradničení přirozenou formou meditace a možnost „dotýkat se života“, který v/na půdě funguje na stejných principech jako ten lidský a my se tak můžeme o sobě mnohému naučit. Studiem dlouhověkosti se zjistilo, že komunitní zahradničení je jedním z důvodů toho, proč se lidé ve zdraví dožívají tak vysokého věku. 

V době klimatické krize začíná být zřejmé, že městské zahrádky jsou důležitou součástí městské zeleně, jakési “zelené plíce” měst. Z pohledu veřejné správy jsou městské kolonie přínosné v tom, že se o ně městské úřady nemusí starat, a že je jejich provoz nic nestojí. Města získávají v koloniích zeleň a stromy, které působí jako klimatizace. Stromy odpařují stovky litrů vody denně a v parných letních dnech tak ochlazují své okolí o několik stupňů. Půda v zahrádkách zachytává dešťovou vodu, slouží jako prevence proti záplavám. Půda, která je dobře organicky vyhnojená, pojme větší množství vody, než utužená nevyhnojená půda a to nemluvím o vybetonových, vydlážděných či vyasfaltovaných plochách, které města ohřívají a po kterých voda steče do kanalizace a do řek a odteče pryč.

V případě konfliktů nebo přírodních katastrof, které si dnes už v souvislostí s konfliktem na Ukrajině dovedeme všichni živě představit, slouží zemědělská půda jako rezerva pro pěstování potravin ve městech. Zahrádky a zahrádkářské kolonie prostě zvyšují naší potravinovou suverenitu, bezpečnost, soběstačnost a nezávislost na stále nejistějších globálních dodavatelských řetězcích. V době rostucích cen, může být pěstování si jídla i znatelným příspěvkem k rodinnému rozpočtu. V neposlední řadě je třeba říct, že cibule, která vyrostla na zahrádce do 15 minut od domu má na planetární klima úplně jiný dopad než ta, která do evropského supermarketu přiletěla z 18 tisíc km dalekého Nového Zélandu.

Popíjíme kafe a já našim hostitelům nadšeně líčím, že u nás v Praze je to vlastně podobné. Že je to též takové zahrádkářské město, a že za první republiky jsme byli zahrádkářská velmoc. Jen na území Prahy existuje těžko uvěřitelných 135 zahrádkářských osad o dvanácti až pěti stech členech. 

Co se týče tradičních městských osad, tak ty se od těch dánských přeci jenom v něčem liší. 

Zaprvé jsou v mnoha případech stále méně komunitní a o to více anonymní. To, že by si naši zahrádkáři ve společné místnosti pravidelně uvařili společně večeři tak, jak jsem to zažil v Kodani, je pro většinu spíše jakousi zasunutou vzpomínkou na osmdesátá léta. Kolonie, kde nyní hospodařím já, prý ve svých počátcích neměla ani ploty. Dnes jsou tu standardem plůtky něco přes metr vysoké, ale s příchodem nových členů se objevují i ploty dvoumetré potažené plastovou, neprůhlednou fólií. 

Dalším rozdílem je to, že stále větší počet původně zelinářských a ovocnářských zahrádek u nás pěstuje na prvním místě dvě plodiny: trávu a tůje. Na mnoha zahrádkách už není skleník, ale bazén, gril a trampolína.

Naše zahrádky stárnou. Zatímco v Kodani vidíte zahradničit lidi v jakémkoli věku, u nás v koloniích převažují starší. I když se možná i to mění. Zjistil jsem, že na každou volnou zahradu existuje čekací listina, a to ve většině případů mladých rodin s dětmi. A ceny, minimálně v Praze, rozhodně nejsou nízké. Miniaturní chatička a právo hospodařit v zahrádkáířské osadě na 300 metrové pronajaté zahrádce vyjde nezřídka i na milion korun. To ale bohužel činí hospodaření v osadách pro velkou část lidí nedostupným. 

Dánské zahrádkářské kolonie jsou chráněny legislativou proti tomu, aby je nějaký úředník v nestřežené chvíli proměnil na bytový nebo kancelářský developerský projekt nebo aby jim za humny nevyrostlo nákupní centrum či dálnice — jako tomu bývá u nás. V České republice nevnímáme zahrádkářské kolonie jako důležitý prvek místní ekonomiky, zdroj jídla, plíce pro město, pojistku proti povodním a terapeutickou součást životního stylu obyvatele města v 21. století. Pro našince je to relikvie minulé doby. Pro developery a spřátelené úředníky jsou pak zahrádkářské kolonie potenciální stavební pozemky a lukrativní investice. Místo toho, aby se plochy zahr. koloní ve městěch rozšiřovali, tak osady mizí. 

Naštěstí se objevují iniciativy, které toto dnešní vnímání mění. Roste počet lidí, kteří se k zahradničení, sadaření, včelaření, k chovu slepic, králíků nebo ovcí, vrací. Tak jako Kim, i oni touží po skutečné práci, po spojení se zemí, po pobytu venku, po skutečném jídle, po komunitě, pro mnohé jsou důvody ekonomické. Vznikají tak nové formy městského zahradničení, od truhlíku na balkoně, přes záhon za domem až po komunitní městské zahradničení, které v menším na tradici městských osad navazuje. 

Tolik ke (komunitnímu) zahradničení jako k cestě k jídlu, k lidem, ke štěstí a ke zdravé planetě. Pojďme si to shrnout: Zahradničení je způsob, jak se dostat k dostupnému jídlu bez pesticidů. Zahrádkářské kolonie a komunitní zahrady jsou unikátním lékem na osamělost a způsobem, jak se propojit s lidmi. Zahrádkaření je obrovským zdrojem tvořivé, smysluplné práce, která léčí. Zahrady jsou databankou půdy (nejenom) pro doby krizí a katastrof jako pojistka potravinové suverenity, soběstačnosti a nezávislosti na nadnárodních řetězcích a cizích diktátorech. Půda na zahradách pomáhá zadržovat vodu v krajině a funguje jako prevence záplav. Stromy na zahradách zlepšují mikroklima ve městě. Půda a stromy ukládají CO2. A v době rostoucí inflace a ekonomické nejistoty bonbónek na závěr: Jídlo se dá vypěstovat prakticky zadarmo. 

Představte si, co by 156 tisíc zahrádkářů krát čtyři až osm (běžná velikost rodiny, té nukleární plus prarodiče) mohli dokázat. Kolik jídla by mohli vyprodukovat, jak moc bychom se mohli přes tak rozsáhlou síť propojit a pomoci si žít tam, kde dnes většina z nás pouze bydlí. Kolika rodinám byl mohlo (komunitní) zahradničení pomoci ozdravit jídelníček a snížit stres z toho, jak poplatit vše, co je každý měsíc třeba. 

Aby to tak bylo, je třeba udělat několik věcí. Ze všeho nejvíc tyto tři:  

Začít měnit vnímání toho, že zahradničení není pozůstatek minulosti a protivná otročina. Je to důležitá součást života moderního člověka.  

Je třeba adresovat nevstřícnost ze strany státní správy, často spřátelené s developerskou lobby. Ve volbách je třeba volit zastupitele, kteří preferují lokalizaci před globalizací a dobrý život před byznysem. Je třeba volit ty, kteří chtějí zahrádkářské kolonie rozšiřovat, ne omezovat. 

Je nutné začít v osadách probouzet komunitu - ať už přes klasické společné brigády, sousedské oslavy, společné hostiny, sdílení semen, sazenic, výpěstků nebo nářadí, výstav, trhů,… či jakýchkoli znovuobnovených tradic, kterých bylo v zemědělství nespočet.

Komunitnímu (zahrádkaření) zdar! 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.