O přešlapování na křižovatce, třech cestách dál a důležitosti okraje

Byl jsem požádán, abych napsal úvod k českému vydání další velmi důležité knihy na téma záchrany našeho druhu a nové post-kapitalistické společnosti s názvem: Cesty ke zdravé společnosti. V tom úvodu/eseji se zamýšlím nad třemi vizemi naší budoucnosti a nad tím, co pro nás která znamená. Draft této eseje/úvodu kopíruji i sem do blogu. 

Z médií zní hity, Stardance střídá Superstar a nabídka Netlfixu je zdánlivě nekonečná. Pravidelně jsme informování o všem “důležitém”…, ať už to jsou zprávy o zácpách na D1, nabídkách supermarketů, politických šarádách, různých žabomyších sporech, o tom, kdo kde něco zpronevěřil a v covidové době non-stop i o postupu pandemie. 

Mladší jsou přilepení ke svým mobilům, starší k televizním obrazovkám.
Je tak snadné odvést naší pozornost…

Všemu tomu rozptylování navzdory ale většina z nás kdesi uvnitř cítí, že se světem je něco v ne-pořádku. Většina si přijde stále více uhoněná, vyčepaná, osamělá a frustrovaná. Poruchy chování, závislosti, psychické nemoci, autoimunní onemocnění, rakovina,… se v našem světě staly normou. Kromě toho, zvyšujícímu se tempu navzdory, se ve stále větším počtu případů zdá, že vydělat na složenky je rok od roku složitější. 

Část z nás z toho ještě viní sebe - přijdeme si neschopní, pomalí, podráždění a nedostatečně koncentrovaní (jako jednotlivci, ale třeba i jako drobní podnikatelé). Velká část populace se v této situaci nechává snadno strhnout k extremismu: náboženský fundamentalismus, populistické a fašistické strany jsou globálně na vzestupu. 

Přešlapujeme na křižovatce, z které dál vedou tři cesty. 

Je zřejmé, že starý příběh, ve kterém byl smyslem života závod o to, kdo nahrabe nejvíc, kde člověk nahlíží na přírodu jako na bezednou lednici a stejně bezedný odpadkový koš, a kde všemu šéfuje bílý muž, je lež jak ta věž. Navíc lež, kvůli které zrychlujeme do záhuby. 

Přešlapujeme na křižovatce, z které dál vedou tři cesty. 

Ta první je “business as usual”. Na této cestě ignorujeme kolabování planetárních systémů i strmý nárůst sociálních konfliktů. Je to pokračování způsobů, které se objevily s evropskou kolonizací před 500 lety a které následně nabraly na tempu v 80. letech 20.století. Je to vize trvalého ekonomického růstu, ekonomické globalizace, kdy jsme vedeni k tomu, abychom věřili, že veškeré lidské potřeby vyřeší trh pod taktovkou nadnárodních korporací. Věří se, že podporou stále rychlejšího bohatnutí těch nejbohatších zbohatneme nakonec všichni. Země a veškerý život na ní je pro člověka zdrojem, který se má vytěžit. Chudé země se podřizují bohatým, žena se podřizuje muži, hnědí, rudí a černí lidé se podřizují bílým mužům z řad elit.

Druhá vize už aktuální kolabování planetárních systémů i demokracie bere v potaz. Základním principem zde ale i nadále zůstává ekonomický růst, tentokrát je však “zelený”. Podstatou je tzv. techno-optimismus, tj. přesvědčení, že veškeré naše neduhy vyřeší technologie a trh: množství CO2 v atmosféře snížíme geonženýrinkem, vodu si vyrobíme, potraviny vypěstujeme v interiérech, nakupovat budeme v eshopech, život přesuneme komplet do online světa a časem (až Zemi vytěžíme a vybydlíme), tak se ti, kteří přežjií, přestěhují do nových kolonií na Marsu - vše pod taktovkou nadnárodních korporací a miliardářů. 

S pomocí multimiliardových rozpočtů korporací, miliardářů a států je většinová společnost manipulována k tomu, aby se upnula k vizi stavící na "zeleném" ekonomickém růstu, který staví na tzv. techno-optimismu, tj. přesvědčení, že veškeré naše neduhy vyřeší technologie a trh pod taktovkou nadnárodních korporací a miliardářů. 

Poslední vize se snaží převyprávět příběh naší společnosti. V tomto příběhu už nejsme od přírody, od ostaních druhů a jeden od druhého oddělení, naopak jsme vzájemně propojení a jeden druhého potřebujeme. Smyslem života už není souboj v tom, kdo nahrabe nejvíc, ale uspokojení potřeb všech obyvatel planety (nejenom Homo Sapiens) za podmínky respektu k limitům planety. Už nejde o růst a soutěž, ale o symbiózu a dobrý život pro všechny. Tato vize říká, že je třeba znovu lokalizovat naše životy, tj. opět si zajišťovat obživu, žít, pracovat, vzdělávat se i trávit volný čas na prvním místě tam, kde bydlíme. To znamená, že budeme znovu schopní si za vším podstatným dojít pěšky bez nutnosti všude dojíždět autem, že budeme jíst zase skutečné místní jídlo, ne ho přetahovat přes půl planety, energii si vyrobíme komunitně, ne že budeme těžit a pak složitě dopravovat ropu a plyn z Ruska a “elektřinu rubat” v Mostě nebo na Ostravsku. V této vizi se lidé propojují na principech skutečné  demokracie, bez závislosti na koproracích a státu. 

První dvě vize jsou dystopické. Dnes máme vědecky potvrzeno, že obě vedou ke zkáze. Tu první začíná lidstvo pomalu opouštět, ale vzhledem k multimiliardovým rozpočtům korporací, miliardářů a států je většinová společnost buď udržována v té první či manipulována k tomu, aby se upnula k té druhé. 

Lokalizační, či tzv. nerůstovou vizi najdete už dlouho na okrajích společnosti, kde vzniká odspodu, často na koleně, po večerech, o víkendech. Jsou to všechny ty drobné místní podniky, sousedské trhy, blešáky, KPZ-ky (komunitou podporované zemědělství), sociální, etické nebo družstevní firmy, bezobalové obchody, alternativní školy, lesní školky, skupiny komunitního domácího vzdělávání, sousedské komunity, permakulturní, komunitní a další jedlé zahrady, veřejné sady, celostní lékaři, centra komunitní výroby energie, ekovesnice, města přechodu, místní měny, časové nebo etické banky a záložny,… Stačí vypnout televizi a internet, vydat se na okraj a člověk může snadno nabýt dojmu, že “svět je v pořádku”. 

Jediná vize budoucnosti, která není dystopická je vize nerůstová a lokalizační. Od modly ekonomického růstu se vracíme k principům dobrého života, od ekonomické globalizace k lokalizaci. Lidé znovu začínají žít, kde dnes pouze bydlí, propojují se na principech skutečné  demokracie, bez závislosti na koproracích a státu. 

Jenomže tak snadné to bohužel není. Na té lokalizační vizi totiž korporace, miliardáři a další mocní moc nevydělají. Postavit se moci jejich peněz není snadné. V době, kdy vzniká tato kniha proto nevíme, která vize převáží. Od vědců slyšíme, že na to, abychom zabránili zkáze a zajistili žitelnou budoucnost i našim dětem, ještě zbývá čas. V dnešním světě je ale stále komplikovanější se vyznat v tom, co se opravdu děje a co bychom měli pro záchranu (nejenom) našeho druhu dělat. Mezi hlavní příčiny patří to, že většina médií je dnes ve vlastnictví elit, jejichž zájmy jsou především mocenské a komerční. Obrovskou hrozbou je ale nastavení internetových platforem, na bázi technik tzv. šmírovacího kapitalismu, kdy se nám na internetu nezobrazují informace o tom, co se okolo nás skutečně děje, ale informace, které nás přimějí k tomu, že budeme konzumovat víc toho, co je nám předkládáno, tj. včetně životního stylu a ideologie těch prvních dvou vizí.

O to důležitější jsou dnes knihy jako je ta, kterou držíte ve svých rukách. Osobně jsem přesvědčený, že právě knihy jsou stále ještě tím, co dokáže změnit svět. Především ty, které vysvětlují principy té třetí, žitelné vize, jsou našimi průvodci k pochopení toho, jak pře-uspořádat společnost, aby v ní bylo místo pro všechny a vysvětlením toho, jak v dnešní společnosti žít život, který je k žití. 

Okraj je mojí nadějí. Je to místo, kde už dlouho bují nový život. O co víc se nám ho bude dařit podporovat, propojovat a zakládat další, o to větší je šance, že se nám na Zemi podaří udržet život bez válek a velkých společenských konfliktů, kde bude vzduch k dýchání, voda k pití a jídlo k jídlu. Je to naděje i k tomu, že “matka země, otec nebe a naši živočišní a rostlinní příbuzní” - jak na naší planetu a život na ní nahlíží její původní obyvatelé - naberou dech a časem se uzdraví. Jedině tak máme nějakou šanci. A aby mi nebylo špatně rozumět, neříkám, že technologie jsou špatně. Naopak, bez technologií to dál nepůjde. Zcestné je se na technologie upnout tak, že ignorujeme zjevnou všudypřítmnou destrukci. 

P.S.1: Vedle bezobalů, alternativních škol a dalších alter-nativních ekonomik je mým hlavním okrajem Slušná firma. Budete-li hledat naději, mrkněte tam. A kdybyste si hledali smyslu-plné zaměstnání, tak zde

P.S. O okraji a jeho důelžitosti mluvím v této přednášce: 

____________

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Když byste chtěli a mohli, prosím o podporu dvou našich hlavních neziskových projektů: Zpátky k jídlu můžete podpořit ZDE, Slušnou firmu ZDE.

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje poslední kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.