O důležitosti veřejného koupaliště pro kvalitu života v obci a o tom, co stane, když se to veřejné zprivatizuje

Foto: Radka Myšková
V dnešním blogu se chci věnovat vlastnictví na příkladu veřejně přístupných vodních ploch. Na třech ukázkách chci popsat, jak významným prvkem jsou koupaliště pro kvalitu místního života a co se stane, když o ně místní přijdou - dnes nejčastěji "zesoukroměním", tj. přeměnou vlastnictví veřejného, společného, obecního... na vlastnictví privátní. 

Všimli jste si, jak moc dovede kvalitu života tam, kde bydlíte, zvednout právě koupaliště? Obzvlášť v horkých letních dnech, když je koupaliště přírodní (rybník, lom, řeka), volně přístupné tak, aby k němu měli přístup všichni nebo když v zimě náhodou zamrzne tak, že se na něm dá bruslit? 

Uvědomoval jsem  si to několik posledních let nejčastěji u přátel v jedné středočeské obci. Hned na kraji vesnice tu mají zatopený lom, kde se od jara do podzimu koupala celá vesnice a kam jste mohli přijít v kterékoli části dne viz fotka v úvodu z jednoho takového koupání (za fotku díky Radce).   

Mimochodem, není to jen koupání. Takhle jsme s kamarády na kraji lomu, vloni v létě, trhali lipový květ:

Kromě zchlazení (nebo v zimě při bruslení - pokud tedy ještě v Česku někdy přirozeně bruslit budeme) se tu potkávají sousedé, vzniká tu "sociální kapitál", důvěra a spolupráce. Sousedi se tak mohou snáž vymanit z dnes epidemických pocitů odcizení, osamělosti a ze sílícího "krysího závodění". Stále rozdělenější společnost se v takových místech zaceluje. Veřejná, volně přístupná koupaliště jsou klíčovými kulisami pro tzv. konviviální aktivity (francouzské slovo convivial, z lat. con vivere - znamená žít spolu a překládá se jako veselý či družný). O konvivialitě si přečtete zde

K tématu si přečtěte i skvělý článek z Alarmu, kde se tématu "demokratizace koupání" věnují v souvislostech. 

Stále rozdělenější společnost se v takových místech zaceluje.

Základem našeho systému je tzv. komodifikace, tj. privatizace a zpoplatnění všeho veřejného a společného - v případě veřejných vodních ploch je to oplocování, přeměna na moderní "biotopy" či "aquaparky" a následný prodej vstupenek, které jsou vždy pro část místních bariérou (a budou pro stále větší počet lidí). Voda je pak pro ně nepřístupná.

Bohužel přesně to se stalo i ve zmiňované obci. Lom, včetně okolních pozemků si nedávno někdo koupil a lom si prý nyní plánuje oplotit. Magnet, který propojoval a sbližoval místní lidi, pomáhal jim doma lépe žít, tak bude nadále sloužit nejspíše jen jednomu člověku, případně jeho rodině a kamarádům. Prodej vstupenek opravňujících ke vstupu se prý neplánuje.  

Příběh z Čenkovic

Podobnou proměnu jsem zažil i v Čenkovicích, v malé obci na rozhraní Orlických hor a Jeseníků. Místní obyvatelé si tu v roce 1930 v jedné části vesnice svépomocí postavili padesátimetrový plavecký bazén. Ten svému účelu následně sloužil až někdy do roku 1965 - viz popis dole na informační ceduli v Čenkovicích:   

Mezi roky 1954 a 1957 byla zahájena stavba koupaliště na druhé straně Čenkovic. Pro veřejnost bylo koupaliště otevřelo v roce 1960. V roce 1976 se pak bazén rekonstruoval - jak bylo tehdy zvykem - svépomocí, tj. sousedi sobě. Bylo to jedno z koupališť, u kterého jsme s bráchou, dalšími obyvateli a chataři, trávili dětství. 

Pak přišel rok 1990 a s ním příběh o tom, že vše veřejné je komunistické a tedy zlé. Jediným řešením byla privatizace. Bazén v té době bez údržby, od oprav v roce 1976, chátral. Étos svépomoci byl už ale dávno pryč. 

V roce 1997 si jedna firma, z nedalekých Králík, u obce zažádala o dlouhodobý pronájem s tím, že v místě vybudují penzion, koupaliště zrekonstruují a (prý) zpřístupní pro veřejnost. Do roku 2001 se ale nic takového nestalo. Majitelé okolních lyžařských vleků v tu chvíli už chápali, že v kolabujícím klimatu jim bez umělého zasněžování škaredě klesnou zisky. Tak jako ve zmiňované středočeské obci, si místní sněhoví podnikatelé koupaliště zprivatizovali pro sebe. Dnes ho v zimě používají jako nádrž na zasněžování. Přes léto ostatním oznamují, že už to není koupaliště, kde by se mohli smočit, ale VSTUP ZAKÁZÁN. SOUKROMÝ POZEMEK.  

Pro mnohé pamětníky to byla dlouho trpá realita dneška (než si na to zvykli a přestali to vnímat). To, u čeho se nadřeli, co vybudovali svépomocí pro sebe,  své sousedy, své a jejich děti dnes v zimě slouží k zisku firmám, které v Čenkovicích provozují svůj SKI byznys a v létě je tam jen tato absurdní cedule. To, kde jsme se v dětství s ostatními setkávali, je dnes místním nepřístupné.  

Do třetice příkladů... podobnou situaci řešíme dnes i u nás v Komořanech. Kdo tuto pražskou čtvrť neznáte, pro kvalitu (společného) života tu toho moc není. Výjimkou je na jedné straně les a na druhé snadný a krásný přístup do Vltavy, včetně unikátních tůní. Do vody sem lezou v průběhu celého roku denně snad stovky otužilců. V létě je to místo setkávání, kde vznká náš "sociální kapitál". Viz fotka z jednoho pikniku s naší KPZ-kou:

Komořany patří k částem Prahy, kde je snahou zastavět každý volný kout. Jednou z vizí dalšího rozvoje je zde to, že těmito místy má vést další z obchvatů, kterými jsou už nyní Komořany ze všech stran obklíčeny. Zatím se neví, zda to bude čtyřproudová nebo jiná dálnice, je ale jisté, že vedle dálnice se moc pikniků už konat nebude. Kdo by chtěl vysdávat vedle tisíců toxických aut a hluku přes který není slyšet vlastního slova? 

Počet zaměstnanců, kteří denně dojíždějí přes Komořany do centra vydělávat na složenky, strmě roste. A prý je třeba se připravit i na záplavy tak, aby měly kudy jezdit sanitky. Proto je třeba obětovat další přístup k vodě a další přírodu, jedno z mála míst, kde se místní mohou setkávat.  

Tolik tři příklady, kdy se to přístupné stalo (nebo má stát) ne-přístupným. 

Shrňme si to. Veřejné, všem volně přístupné koupaliště (nebo v zimě kluziště) je magnet, který spojuje a sbližuje lidi. Z těch cizích dělá blízké. Čím bližší jsme, tím více si věříme. Čím vyšší je dů-věra, tím více je mezi lidmi spolupráce, lidé jsou bohatší, pociťují méně strachu a osamělosti, více radosti, pocitů domova a přináležení. Je to prostě základ dobrého života pro děti, staré a všechny ostatní lidi. (Jak důležité jsou vodní plochy nenarušené zásahem člověka, snad ani psát nemusím). 

Když se koupaliště oplotí, zpoplatní nebo se vedle něho postaví dálnice, části lidí (nebo všem) se znepřístupní. Komerční prostory selektují lidi, časy přístupu a stanovují nové podmínky užívání. A když se koupaliště zesoukromní tak, že ho už místní nemohou používat vůbec, pak je to silný impulz posilující indvidualismus tak, že se z Homo Sapiens stává Homo Economicus. Z lidí blízkých se stávají lidé cizí. Lidé pak doma (= tam, kde mají bydliště) přestávají žít a začínají tu (často jen) přespávat: jsou nuceni si pořizovat auta, omezuje a ruší se veřejná doprava, upadá místní ekonomika, děti už neběhají volně venku. Venku začíná být pusto, je to "Mrtvá země", jak to tu jednou nazvala maminka naší brazilské sousedky Táni. Místo lidí jsou venku jenom auta. Lidé jsou osamělejší, smutnější, závislejší a nemocnější, jak o tom píše pro změnu mistrně Gabor Maté v knize Mýtus normálnosti

(Soukromé) vlastnictví

Téma vlastnictví patří k tomu nejdůležitějšímu, co ovlivňuje naše životy. V knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti mu proto věnuji patřičný prostor. Do tohoto blogu kopíruji malou část věnovanou tomu, co s námi dělá to, že jsme uvěřili nutnosti soukromě mít/vlastnit vs. společně sdílet

Pojednává o tom, co nám mýtus o nutnosti vlastnit (stále víc) dělá se životem. Pro čtenáře, kteří nečetli Fromma nebo zmiňovanou knihu, je třeba připomenout, že existují dva módy existence - být a mít

Zatímco bytí prostě je, s vlastnickým způsobem existence je to složitější. Přílišné zaměření na mít, tedy orientace na majetek a zisk, logicky vyvolává touhu a potřebu moci. Fromm upozorňuje na to, že naše moderní společnost staví na třech základních pilířích existence: na soukromém vlastnictví, zisku a moci. „Vlastnit, dosahovat zisku a usilovat o moc jsou svatá a nezcizitelná práva individua v průmyslové společnosti,“ píše v odkazu na spis R. H. Tawneye The Acquisitive Society z roku 1920 a dodává: „Není důležité, jaké jsou zdroje majetku; vlastnictví neklade na vlastníka majetku žádné závazky. Princip zní takto: Kde a jak jsem získal svůj majetek a jak s ním naložím, to je pouze moje věc a nikoho jiného; dokud neporuším zákon, je toto moje právo neomezené a absolutní.“ Stačí se podívat do žebříčku nejbohatších Čechů a v top desítce najdete – podle mého střízlivého odhadu – deset lidí, jejichž cesta k majetku byla, pokud ne přímo temná, destruktivní a vysoce nemorální, tak přinejmenším velmi diskutabilní. Ten samý vzorec najdete třeba i v justici: Za 5 ks housek, 1,5 roku natvrdo vs. když kradete miliony nebo lépe miliardy, nehrozí vám zpravidla nic. 

Tomuto druhu vlastnictví se říká soukromé. Někdy hovoříme také o vlastnictví privátním. Zajímavý je původ tohoto slova. Pochází z latinského privare (zbavit někoho něčeho). V myšlenkách si můžeme na chvíli odskočit k „monopolům“ nebo „dostihům a sázkám“, neboť právě zbavit ostatní něčeho je podstatou těchto her a připravit ostatní o majetek má být i hlavním potěšením toho, kdo vyhraje. Zásadou soukromého vlastnictví je, že člověk nebo lidé, kteří to či ono vlastní, jsou jeho jedinými pány a mají moc zbavit ostatní jeho užívání a potěšení z něho. 

Slovo privátní (tedy soukromý) pochází z latinského privare (zbavit někoho něčeho).

Většina obyvatel západních zemí dnes považuje soukromé vlastnictví za nejvyšší vývojové stadium vztahu člověka k majetku. Když se však podíváme do naší historie a do kultur mimo Evropu, kde vlastnění nebylo hlavním cílem života, zjistíme, že soukromé vlastnictví bylo ještě donedávna spíše výjimkou než pravidlem. Fromm ve své knize Mít, nebo být? upozorňuje na další druhy vlastnictví, na tzv. samostatně vytvořené vlastnictví, které je výlučně výsledkem vlastní práce; omezené vlastnictví, které je omezeno závazkem pomáhat společníkům; funkční neboli osobní vlastnictví, které sestává buď z nástrojů pro práci nebo předmětů držby, a společné podílové spoluvlastnictví – vlastnictví, na kterém se podílí skupina tak, jako je to například v družstevních a jiných demokratických uskupeních, o nichž bude ještě řeč později. A pak je tu samozřejmě hlavní protipól soukromého vlastnictví, kterým je vlastnictví veřejné.

Všechna velká světová náboženství, stejně jako mnozí velcí učitelé, upozorňovala na to, že víra v maximalizaci majetku odvádí člověka od jeho podstaty a tedy od dobrého života. Vede ke chtivosti a ta zase k chamtivosti. To, že jeden zbavuje majetku druhé, potom způsobuje pocit nespravedlnosti a závist. Stará moudrost přitom praví: „Chceš-li mír, zajisti spravedlnost.“ Buddha považoval chtění za příčinu lidského utrpení, nikoliv za příčinu radosti. Římský spisovatel Tertullianus nazýval chamtivost kořenem všeho zla. To jsou důvody, proč velké světové náboženské tradice považují chamtivost za hřích. Kapitalistická ekonomie je prvním „náboženstvím“, které hrabivost považuje za ctnost. Shrnuto slovy Gordona Gecka z filmu Wall Street: „Chamtivost je dobrá.“ 

"Chamtivost je dobrá." vs. Chceš-li mír, zajisti spravedlnost.

A ještě jedna poznámka na závěr. Abych byl správně pochopen, rozhodně neagituji pro odevzdání majetku nějaké sektě nebo nedejbůh pro návrat k něčemu, jako byl komunismus. Hlasuji pro pochopení souvislostí, nalezení správné míry a pestrost přístupů a modelů uspořádání. Jde mi o dobrý život tak, jak ho definoval Aristoteles. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Všechny moje články: Linktree 
Peoplecomm: Zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
Slušná firma: Zde - Propojte nás s podobně smýšlejícími firmami. Díky.