Montessori cesta na Beránku

03. 10. 2013, TOMÁŠ HAJZLER

Už jsem tu párkrát zmiňoval, že jsem se zapojil do dění školy, kam chodí naše Valérie. Školy, která v podmínkách státního systému (je tedy dostupná všem) a funguje na principech Montessori (děti tedy rozvíjí místo, aby je ubíjela) - viz "Proč existujeme?". Mně nedávno došlo, že je to nejspíš jeden z těch několika málo příkladů, které tak zoufale potřebujeme proto, abychom viděli, že to i ve státním molochu jde jinak - lidštěji, tvořivěji a svobodněji. V tomto blogu vás chci o tomto projektu informovat. Chci trochu popsat, jak jsem se k tomu dost

S kým se trochu známe, nejspíš víte o mé dlouhodobé potřebě zakořenit, o mých pět let trvajících snahách nalézt domov, který bude stát především na blízkých vztazích (se sousedy - viz Kde domov můj?). Mé (z dnešního pohledu poněkud nereálné “cohousingové”) snahy stopla před dvěma lety naše Valérie, které začalo táhnout na šest a bylo nutno se rozhodnout, jak přistoupit k jejímu vzdělávání. Po letech zkoumání (nejenom pracovní) svobody jsem ale věděl už příliš o tom, jak dnešní běžný školský systém dovedete člověka zmasakrovat. Nedovedl jsem si proto představit, že by naše děti (a my s nimi dvakrát denně a pětkrát týdně) chodili do obvyklého povinnostního, ochočovacího systému.

Po úvahách o založení školy, domácím či komunitním vzdělávání jsme se rozhodli porozhlédnout se po svobodomyslnných školách v okrajových částech Prahy (moje Péťa je Pražák jako poleno, já jsem založením spíše venkovan/maloměšťák - proto jsme se rozhodli pro řešení, které snad uspokojí nás oba - okraj Prahy) a následně tam si nalézt i bydlení a obecně domov. Mezi školami jsme narazili i na Montessori na Beránku. Musím říct, že to byla to láska na první pohled. Kousek od školy (abychom mohli chodit pěšky - pro mě naprosto klíčový parametr) jsme si koupili byt.

Ten však byl v té době ještě jen na papíře. Developer, který stavěl dům a v něm náš byt je ale bohužel klasickým developerem kraje 21.století (peníze na 1., 2. i 3. místě, nulový zájem o cokoli jiného a různé kratochvíle s tímto přístupem spojené). Byt tak místo října 2012 máme až v říjnu 2013. Rok života jsme z toho důvodu strávili dojížděním z Holešovic do Modřan. Čtyřikrát denně cca hodinu, a to pětkrát týdně. Celkem peklíčko, z kterého se já osobně ještě teď vzpamatovávám. Moje potřeba přispět ke změně toho, jak funguje byznys a společnost jako celek nebyla, po zkušenosti s touto firmou, nikdy větší. I díky nim momentálně krapet měním rétoriku, důraz a apel. Došlo mi, že je to u nás mnohem horší než jsem si myslel - viz třeba dnešní novinky z Pardubic.

Především ve škole se rozhoduje o tom, zda člověk stráví svůj život jako závislý, nešťastný robot-nik nebo jako svobodný člověk. Většina dnešních škol děti stále (dle mého názoru trestuhodně) debilizuje a ničí. Místo toho, aby připravovaly “podnikatele”, stále produkují “zaměstnance”.

Ale zpět ke škole. Rok jsem se tu rozkoukával, sbližoval a snažil se být všelijak užitečný. Pod vlivem té zkušenosti jsme o našem hledání školy natočili film a 1/3 loňské Svobody NaŽivo zasvětili vzdělávání. Vydali jsme Summerhill. Rozhovory s Ondřejem Štefflem, Ondřejem Hausenblasem, Janou Nováčkovou, Tomášem Feřtkem a dalšími lidmi kolem EDUin, EDUfóra a dalších organizací mi pomohly pochopit, že “dobrá škola” je především ta, která funguje jako vzájemně spolupracující komunita rodičů, učitelů, dětí a přátel.

Naše škola se vloni jako jedna ze dvou v ČR pustila do druhého stupně a tím se ale také dostala do bodu, kdy bylo potřeba začít některé věci dělat jinak. A některé dokonce dost jinak. Začalo být nutností uvolnit učitelům ruce v tom, aby se mohli stoprocentně věnovat výuce a začít se cíleně vylaďovat podle sdíleného smyslu a hodnot. Potíž fungování montessori (či jakéhokoliv jiného svobodnějšího přístupu ke vzdělávání) v podmínkách státní školy samozřejmě přináší zajímavé výzvy. Z mého pohledu především to, že spousta rodičů nemá příliš pojem o principech a cílech školy. Často tak očekává to, co by čekali v jiných státních školách - jednotřídnost, známkování, drilování znalostí, pevnou ruku učitele, každodenní domácí úkoly, přípravu na víceletá gymnázia,... což ale Na Beránku nepotkají.

Přijde mi, že mnozí rodiče nemají pojem o principech a cílech podobné školy. Často tak očekávají to, co by čekali v jiných státních školách - jednotřídnost, známkování, drilování znalostí, pevnou ruku učitele, každodenní domácí úkoly, přípravu na víceletá gymnázia,... což ale Na Beránku nepotkají.

Založili jsme proto sdružení rodičů a pouštíme se tím do projektu, kdy rodiče přebírají zodpovědnost za financování školy, rozvoj a správu prostor, kulturní a obecně mimoškolní činnost a projekty či komunikaci s veřejností. Já jsem do našeho spolku nabídl svou schopnost vyladit organizaci podle sdíleného smyslu, cíle a hodnot. Též se snažím rozjet dialog s komunitou s vizí (věnuji se blogu školy), že tuto oblast někomu předám - tak jako u nás - i zde hledám "manažera komunity".

To, že snaše škola děti rozvíjí (spíše než ubíjí) už dnes nikoho neudiví. Funguje však ve státním systému (je tedy dostupná všem) a navíc jako jedna z prvních spustila i druhý stupeň tak, abychom se dětem mohli věnovat až do patnácti let věku, kdy už budou stát pevněji na vlastních nohách.

A proč o tom píšu na blogu s tématikou svobodnější práce? Jak jsem zmiňoval už v úvodu. Především ve škole se rozhoduje o tom, zda člověk stráví svůj život jako závislý, nešťastný robot-nik nebo jako svobodný člověk. Většina dnešních škol děti stále (dle mého názoru trestuhodně) debilizuje a ničí. Místo toho, aby připravovaly “podnikatele”, stále produkují “zaměstnance”. A mně minulý týden, při přednáškách v Bratislavě došlo, že tahle škola je vcelku neobyčejná a snad by mohla být i přelomová. To, že staví na Montessori a děti rozvíjí (spíše než ubíjí) už dnes nikoho neudiví. Jedinečná je ale tím, že funguje ve státním systému (je tedy dostupná všem) a navíc jako jedna z prvních spustila i druhý stupeň tak, aby se dětem mohli věnovat až do patnácti let věku, kdy už budou stát pevněji na vlastních nohách a budou mít snad lepší rozhled do dalšího života. Došlo mi, že je to jeden z těch příkladů, které ten náš - po dechu lapající - školní systém tak zoufale potřebuje. Ukázka toho, že to jde. Že je možné děti vést k zodpovědnosti a ne poslušnosti, ke spolupráci a ne soutěži, k radosti a ne tupé honbě za jakýmsi pomýleným ideálem úspěchu. Myslím si prostě, že příklady jsou to hlavní, co potřebujeme.

A já bych chtěl o životě a vývoji naší školy psát a mluvit tak, jak budeme procházet zmiňovanými změnani. Pokud vás to zajímá, sledujte školní blog nebo facebook a prosím - pokud vám to dává smysl - pomozte nám - viz "Jak nám můžete pomoci?" (třeba nám darujte nějaké ojeté počítače pro školní filmové studio nebo aku šroubováky pro kroužek kutilů). Díky!

P.S.: Kdybyste se s námi chtěli přijít seznámit osobně - 19.10. pořádáme pilotní podzimní jarmark - viz plakát níže nebo FB událost. Užívejte!