Mluvení před lidmi

Mluvení před lidmi

Jako malé dítě jsem prý neměl problém stoupnout si před lidi a vyprávět jim jakýkoli příběh. Pak jsem prošel českým vzdělávacím systémem a moje sebevědomí se z horních pater přestěhovalo do sklepa a z mluvení před lidmi se stala velká noční můra. Už prezentace na vysoké škole znamenaly dopředu zpravidla bezesnou noc a následně výčitky svědomí. V prvním zaměstnání mě párkrát vystrčili před asi stovku obchodních zástupců a pokaždé to byla katastrofa. Ani nevím, jak jsem do tenkrát dokoktal.

Něco mě na tom ale vždy přitahovalo. A tak jsem se rozhodl prozkoumat, zda jsem opravdu takový nemehlo, nebo jestli se to někdy vůbec dokážu naučit. Přečetl jsem snad všechno, co na téma veřejný projev a sebevědomí vyšlo. V roce 2002 jsem se pustil do PeopleCommu a začal prezentovat víc než kdykoliv předtím. Před prvním seminářem jsem dvě noci nespal, a když mě náhodou pozvali na konferenci nebo do rádia, dopředu to zpravidla znamenalo nejenom mizerný spánek ale i spoustu času na toaletě :-). Po vystoupení potom klasicky hromadu výčitek. Po počátečním klopýtání se to ale začalo zlepšovat. Docházelo mi na čem přirozený a sebevědomý projev stojí. Přestával jsem „dělat dojem“ a začal jsem to být víc já. Došlo mi také, že člověk se nejlépe naučí, když učí, a tak jsme v PeopleCommu vyvinuli kurz s názvem Nervy, tréma & adrenalin, který zúročuje moje zkušenosti s nervama a sebevědomím před lidmi.

Buď jak buď moje sebevědomí se začalo stěhovat tam, kde bývalo předtím než jsem zasedl do školních lavic. Malé skupiny (do dvaceti, třiceti lidí) jsem začal zvládat „levou zadní“.

Vloni mě po dlouhé době pozvali na manažerskou konferenci do Bratislavy pro cca 250 lidí. Navíc v oblecích a kostýmcích. Připomenul jsem si, že právě podobné formality mě v minulosti znervózňovaly ze všeho nejvíc. A tak to bylo takové malé déjà vu. Mizerný spánek, spousta času na toaletě, prostě nervy. Jenže se mi to nakonec povedlo, lidem se to líbilo a já zjistil, že mě to obrovsky baví. Že za to ten adrenalin prostě stojí. A že toho mám ve svém životě zatraceně málo. A tak jsem se vloni na podzim rozhodl udělat v životě menší odbočku. Napsal jsem pár lidem, že mě baví mluvit o svobodě v práci a letos se s pozvánkami na veřejná vystoupení roztrhl pytel. Zkouším tak vysoké školy, mimo jiné UJAK, VŠE, ČVUT a kývu na všechny letošní nabídky z byznysu i odjinud. Následkem toho mám letos tak dvakrát víc přednášek a veřejných vystoupení než kurzů. Třeba minulý týden…

V neděli jsem se vrátil z Itálie a hned v pondělí pokračoval do Žiliny. V úterý jsem na setkání manažerů a podnikatelů mluvil o tom proč si myslím, že dělat, co člověka baví, je moudřejší cesta, než se to snažit daleko dotáhnout. Potkal jsem tam fascinující lidi z firem, o kterých jsem dosud neslyšel. A to moje vyprávění je prý bavilo. Odpoledne jsem se pak přesunul do Bratislavy a ve středu před obědem mluvil o Pygmalionově jevu v práci. Bavilo mě to i tam. A mnohé lidi to údajně nadchlo. Soudě třeba i podle interview do Slovenského rozhlasu, hromady mailů s nabídkou na spolupráci a dokonce dvou dalších pozvánek na veřejná vystoupení. Potkal jsem tak také pár starých přátel a navíc konečně i Traci Fenton z Worldblue, velkou propagátorku svobody v práci v USA. Ve čtvrtek jsem se vrátil do Prahy. Naší malé Valentýně momentálně rostou zuby, a tak následovaly dvě bezesné noci, po kterých jsem v sobotu ráno vyrazil na Suchdol, kde vrcholilo setkání milovníků webu s názvem Webexpo. Vystupoval jsem jako předposlední člověk, v sobotu v 17.00. Místo plánovaných čtyřiceti minut času jsem domů odjížděl až v 18.30. Vyčerpaný (všechno to cestování a Valentýniny zuby), ale úplně nadšený. Tak prima publikum jsem dlouho nezažil. A těch následných reakcí… :-). Mám skoro dojem, že jsem na stopě nějakýmu svýmu novýmu talentu.

Dlouhou dobu jsem žil v přesvědčení, že neumím mluvit (alespoň to tvrdily mnohé moje učitelky). Vloni jsem si střihl jednu větší řeč za rok. Letos tři za týden :-) a za rok desítky. Bezesné noci, stejně jako pobyt na toaletě jsou ty tam. Navíc, čím víc to dělám, tím víc mě to baví. Hlavně si ale myslím, že schopnost vylézt před lidi a říct, co má člověk na srdci, je naprosto základní dovedností pro svobodné fungování v práci. Škoda, že nás to česko–slovenský vzdělávací systém stále spíše odnaučuje, než že by nás tomu učil. Ať je to tak či jinak, dokonce si myslím, že pokud nenajdeme odvahu mluvit před lidmi, je většina z nás odsouzená nesvobodnému zaměstnání a k tzv. chození do práce.

Vloni jsem rozhlašoval, že rád vystoupím všude v Čechách a na Slovensku, kde budou stát o mé názory na to, jak pracovat v 21. století. Letos hlásím, že rád vystoupím kdekoli na týhle planetě, kde by chtěli tohle téma poslouchat v angličtině. Zjišťuju totiž, že angličtina je pro byznys a svět práce výrazně vhodnější a tak nějak ladnější. Letos jsem si dal v angličtině pouze pár kurzů a bavilo mě to nesmírně. Pustil jsem se do anglickýho blogu a začínám navazovat vztahy s lidma, kteří kopou na světovým hřišti za stejnou ideu, kterou tlačím já v naší mini–zemičce. Chci příští rok zkusit stejnou věc, kterou jsem letos zkusil v Čechách a na Slovensku. Baví mě to tak, že to jsem ochotný to dělat zadarmo. A proto, pokud budete o nějaký příležitosti vědět, sem s ní.

P. S.: V neděli jsem se přesunul na dva týdny do Španělska. Jsme tu na studijním výměnným pobytu, abychom sesbírali inspiraci pro náš projekt Kde domov můj? A představte si, jsme kousek pod Valencií a oni tu mají ještě léto :-). Tenhle kus textu píšu v tričku a kraťasech, pod olivovníkem na zahradě.