Lukáši, díky a sbohem!

IMG_8309

Třináct tisíc dní. Tolik zbývá průměrnému českému třicátníkovi do smrti. “Třináct tisíc dní” je zároveň i moje memento mori. Moje metafora, která mi má připomínat, abych žil dokud žiju.
Vím, průměr je umělá veličina. Někoho čeká dvacet tisíc, jiného o poznání míň. To je vlastně na smrti to nejtajemnější. Nevíme, kdy a za kým přijde. Čteme a slyšíme o ní, vidíme ji ve filmu a máme pocit, že ji známe. Jenomže jsme vedle, jak ta jedle. Žádná lidská společnost ji nedokázala vytěsnit ze života tak dokonale jako ta naše. A tak, když nakonec přijde - a ona přijde! - zasáhne nás o to víc.
Mě o víkendu zasáhla. Umřel mi kamarád a kolega Lukáš. “Třináct tisíc dní” (a jiná tajemství života) byly naším velkým společným tématem. Zaboha by mě

V Mali, odkud je náš společný kamarád Papa se vás při setkání neptají na to, co děláte, jak je tomu u nás. Ptají se vás na vaše lidi - na rodinu, na přátele a na známé. V Mali tak nejste tím, co děláte. Jste svými lidmi. A protože já jsem do určité míry též z Mali, Lukáš byl mnou. V sobotu proto umřel i kus mě.

Mám v životě blízké lidi, u kterých bych v případě jejich odchodu měl výčitky. Lukáš mezi ně nepatří. Alespoň mám ten dojem. Měl jsem ho rád, byl jsem mu za mnohé vděčný a myslím, že to věděl. Říkal jsem mu to.

Lukáš byl pro mě na prvním místě “dospělé dítě”. Vlastně jediné "dospělé dítě", které jsem měl. "Dospělé dítě" ve smyslu toho, jak moc si dokázal z dětství uchovat to, co jsme my ostatní výchovou poztráceli. Nikdy jsem třeba nechápal jeho schopnost oslovit kohokoli a říci jim cokoli - jeho někdy až brutální upřímnost. Fascinovala a inspirovala mě jeho schopnost pozorovat život, všímat si toho, co jiní nevidí a to zpravidla velmi trefně a hyper-vtipně pojmenovávat. Lukáš byl můj lakmusový papírek toho, jak se která sešlost povedla. Když zářil, kulil oči a máchal rukama, věděl jsem, že se párty, konference nebo workshop povedla. Když se vytratil, bylo skoro jistý, že je to průser. To byla vlastně jeho další vzácná dětská vlastnost - velmi zřídka zůstaval někde, kdy být nechtěl. Přemýšlím, zda mám vůbec ve svém okolí někoho, kdo by dokázal - tak jako Lukáš - ignorovat konvence a žít si prostě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí? Mám. Ale moc jich není.

Jsem člověk, který se mnoha věcmi moc nepáře. Šup, šup a je to. O to víc mě fascinovalo Lukášovo "túnění", jak tomu s oblibou říkal. Totální opak mého přístupu. Ať už to byla jeho pověstná smažená vajíčka či špagety Aglio olio, jeho osobní web nebo třeba jenom profily na sociálních sitích - např.: “Ozdoba každého kreativního týmu – teď @webexpo” nebo “vyprávěč a omlazovač”. Kolik času jenom dokázal věnovat každému slovu, každé kudrlince bylo k nepochopení…

“Mít, nebo být?”: moje oblíbená otázka. Lukáš byl v tomto ohledu učitelem. Nepotřeboval mít, aby mohl být. Prostě uměl být. A kde to neuměl, tam se to uměl doučit. Chtěl bych umět žít s takovým málem jako on!

Ač se to někomu může zdát nepodstatný, já osobně v Lukášovi ztrácím i hlavního spojence v hledání čistého a čerstvého vzduchu. Kromě toho nemám nikoho, kdo by tak rád chodil. Jak psal dnes na fejsbuku jeho kamarád Adam Hrubý (zde), i mě bude chybět klapání jeho - pro něj tolik tipických - žabek.

Co se práce týče, uvědomil jsem si, že bez Lukáše by možná nebyla "svoboda v práci" - to, čemu jsem se věnoval posledních pět, šest let. Společně s Kubou Bartáskem vymysleli Podivína nebo Štěstí doručeno - naše první dvě knihy, jejichž úspěch rozhodl o tom, že budeme v knihách pokračovat. Lukáš stál i za prvními Svobodami naživo, vymyslel peoplecomm jako nakladatelství i to, jak prezentovat moji práci... Ano, pracovně to někdy bylo i dost naprd, ale s nadhledem času smekám. Mimochodem, najdete ho v obou mých knihách - ve Třinácti tisících dnech např. str. 45 - příběh: "Protože to tak dělají ostatní!"

Ani moc nevím, zda je tomu co píšu rozumnět. Je mi tak jako je člověku, který někoho ztratí: Nic moc. Hlava jakoby pořád nechtěla pochopit, co se stalo. Furt nějak doufám, že je to fór nebo co... Lukášovi nebylo 89 ani neumíral na rakovinu. Bylo mu 34 a málokdo v mém životě žil zdravěji. Chtěl bych se z toho vyspat a zkouším se z toho vypsat. Naštěstí je nás na ten smutek víc. A jsme spolu. Dnes večer přijíždí náš společný kamarád Adam a zítra se dokonce u nás doma scházíme s většinou Lukášových kamarádů.

Kdo jste ho znali a chcete se s ním také rozloučit - pohřeb je tento pátek v pravé poledne v Děčíně.

Já mu děkuju za jeho život - ten můj by byl bez něho jiný.

P.S.: Na závěr několik našich společných rozhovorů, kdy jsme zmačkli i kameru. Dobře jsme udělali. Jsem za tu vzpomínku rád, i když si ji zatím neumím pustit.

Tenkrát v Barceloně - nadchl mě Lukášův postřeh o horách pomerančů s tím, že v restauracích okolo jen přeprodávají lahvičky umělých nápojů:

Zkoušeli jsme se zamyslet i nad tím, proč má (především na netu) někdo ustavičnou potřebu někoho kritizovat:

První přímou prezidentskou volbu jsme si oba vzali osobně. Tohle byly dva naše pokusy přispět málem k lepšímu celku. Tenhle z Karlových Varů:

Tady II.:

A tohle je poslední - v návaznosti na Lukášův postřeh z Barcelony o přeprodejcích nápojů a restauracích, které tvoří něco svého, originálního.