Hostina jako způsob, jak změnit svět

14. 03. 2022, TOMÁŠ HAJZLER

Hostina je kniha o tom, jak jídlo svádí lidi dohromady. Máme vše nafocené, napsané, texty prošly korekturou. V tomto blogu si přečtěte předmluvu, kterou jsem ke knize napsal. Došlo mi na tom, že hostina může být velmi praktickou technikou k tomu, jak měnit svět. Kdo byste chtěli informaci o tom, až bude kniha k dispozici, nechte na sebe kontakt zde. 

Hostina je pro mě sen, který si přehrávám, když je mi těžko. Jsou to moje nejhřejivější vzpomínky, s nimiž mám, navždy spojen pelmel těch nejsilnějších emocí. Na prvním místě to bývaly hostiny rodinné, pořádané u příležitosti svateb, narozenin nebo i pohřbů, a pak každoroční pouť (jak této hostině říkala moje prateta ze Stříteže u Poličky), na kterou jsme se vždy sjížděli celá široká rodina. Všechny tyto zážitky jsou dnes pro mne symbolem světa, v němž je všechno tak, jak má být. Společné stolování byl magnet, který vždy dokázal spolehlivě svést celou rodinu dohromady. Nikdo nikam nepospíchal, všichni společně hodovali, spory byly na chvíli zapomenuty. Lidé prostě byli a všichni jsme cítili onu moc, jakou funkční široká rodina má. Této magické síly jídla dávat lidi dohromady, sbližovat je a na chvíli zastavit čas jsem si všiml už jako dítě. Tohle všechno však dovedu plně docenit teprve dnes, kdy je značná část mé široké rodiny rozbitá a nefunkční a kdy navíc žijeme v době narůstající nedůvěry a nepřátelství. O to vděčnější jsem za všechny ty vzpomínky, v nichž jako ve filmu figurují lidé, kteří jsou pro mě stále živou vizí toho, jak vypadá dobrý život. 

Vedle těch rodinných hostin mi ve vzpomínkách vždy naskočí i stolování s přáteli v zemích, kde ještě rodinné a sousedské komunity drží pohromadě. Dobře si pamatuji na svoji první italskou hostinu. Bylo to kousíček od Janova, kam jsme přijeli s mými americkými přáteli k jejich původní italské rodině. Myslím, že tam jsem si poprvé v mém dospělém životě uvědomil, že jsou na světě stále místa, kde jídlo zůstalo středobodem života a tím, co drží rodinu a sousedy pohromadě. Nemusíte čekat na svatby, křtiny nebo pohřby, abyste na pár hodin zasedli ke stolu a u dobrého jídla se těšili z přítomnosti svých nejbližších. Přední místo v mých vzpomínkách mají ruské hostiny s mým kamarádem Petrovičem a jeho rodinou. S ním se stoly vždycky doslova prohýbaly, pronášely se hluboké přípitky a zpívalo se. Tak trochu „jiné“ byly hostiny africké, konkrétně ty v Mali a v Senegalu, kdy se „stolovalo“ na zemi, v kruhu celé početné rodiny mých tamních přátel, a z velkých mís se společně jedlo rukama. S obzvláštní nostalgií vzpomínám i na hostiny na farmách, kde jsme s rodinou pracovali jako dobrovolníci. Nejvíc na ty na Okinawě, kde se „stolovalo“ ve stylu seiza či v tureckém sedu u ultra-nízkého japonského stolu společně s farmáři a všemi ostatními pomocníky, kteří tam tehdy pracovali. Nebo pak v jižní Austrálii, kde jsme se stravovali zcela soběstačně z toho, co se vychovalo a vypěstovalo na farmě, plus ze „zachráněného“ jídla (v supermarketech sice vyhozeného, avšak 100% vyhovujícího). Tam jsme u velkého stolu, ve stínu obřího stromu uprostřed permakulturní zahrady, jedli všichni, kdo jsme na farmě tehdy společně pracovali. Ta kombinace společného smysluplného úsilí a pravidelné odměny ve formě fantastické hostiny byla skutečně magická. Všechny tyhle vzpomínky mají jedno společné: zrodily se v zemích, kde hostina – to znamená stolování ve větším počtu lidí nad skutečným jídlem – je přirozenou součástí života. 

Vedle hostin rodinných a pak těch u jiných kultur se mi pokaždé vybaví i všechny ty sousedské, které jsme začali před lety pořádat u nás doma v Komořanech. Ty jsou pro mě fascinující tím, že dávají dohromady lidi, kteří by se možná jinak ani nepotkali nebo nesblížili. Přijdou mi cenné hlavně proto, že jediným pojítkem – kromě dobrého jídla – je často společná adresa. Nejsme ani rodina, ani kolegové, často ani přátelé, mnohdy ani nesdílíme názory na svět. Pouze bydlíme ve stejném místě a víme, že doma se žije líp společně, než když je každý sám za sebe. Mezi těmi sousedskými hostinami pro mě byla zatím nepřekonaným vrcholem ta, kterou jsme svolali v naší temné ne-hostinné panelákové chodbě, kde se nikdo nezdrží déle, než je nutné, protože co by tam dělal. Najednou tam ale každý soused vynesl stůl, sezení, lampičky a to, co dobrého uvařil. A nehostinný anonymní panelákový tunel se rázem proměnil v příjemný „hostinec“ plný hlaholu a radosti. Nikdo ten večer nejedl sám. Pro mě toto byl hotový zázrak a důkaz, co všechno hostina dokáže. Raduji se, že se nám tuto hostinu podařilo zopakovat i pro účely této knihy.

Peťce a Pavlovi, autorům této unikátní knihy, jsem obrovsky vděčný za to, že jsem mohl být tak blízko u jejího vzniku, neboť jsem tak zažil, co bych jinak nezažil, a mohl si tím obohatit galerii svých radostných hostinských vzpomínek o další důležité exponáty. Musím říct, že teprve projekt této knihy mi pomohl pochopit významnou roli jídla a společného stolování. Kromě toho, k mým velkým životním potěšením patří možnost „být s mistry“, tedy s lidmi, kteří jsou výjimečně dobří v tom, co dělají. V tomto ohledu jsem si Hostinu opravdu užil, neboť Peťka s Pavlem mistry jsou. Každá hostina byla pro mě v jejich podání „koncertem“, který byla radost sledovat. Bylo mi ctí smět jim při každé hostině asistovat, především odmýváním nádobí.

Co se týče společenského klimatu, nikdy v historii jsme nežili ve více atomizované a rozdělené společnosti. Dokonce se znovu rozhořely velké války, o kterých jsme si mysleli, že jsou v Evropě už minulostí. Jako by stále přibývalo témat, o kterých se vlastně ani nemůžeme bavit, pokud se ovšem nechceme zhádat (politika, uprchlíci, covid, klima…). Já dnes díky této knize vím, že hostina je dobrou medicínou i na tuto narůstající bolest. Též je fenomenálním nástrojem pro návrat ke skutečnému jídlu. Pokud totiž už chceme někoho pohostit, většina chce, aby to bylo na jedničku. Taková je lidská psychika. Pro své blízké si přejeme to nejlepší, toužíme jimi být přijímáni. Na skutečné hostině tak prostě nechcete rohlíky s párkem, nic z rozmrazeného polotovaru nebo z instantního prášku. 

Jsem přesvědčený, že čím víc se nám povede fenomén hostiny do moderní společnosti vrátit, tím větší máme šanci postavit se závažným neduhům moderní doby – od hrozby válek, osamělosti, rozdělené společnosti, chudoby smyslu, vztahů i té ekonomické přes průmyslové zemědělství ničící půdu, vodu, krajinu, ekosystémy a zdraví až po kolaps planetárních ekosystémů. Hostina je prostě velmi přirozený a tisíci let ověřený recept, jak získat zpátky to, co jsme si nechali vzít – totiž život.

Naší rodině hostiny život změnily. Pomohly nám zakořenit v novém domově, pomáhají nám žít, jsou magnetem, který nás přitahuje s dalšími lidmi. Na hostiny se vždy dlouho dopředu těšíme a pak z nich – ve vzpomínkách – dlouho žijeme. 

Přeji si, aby se hostina vrátila i do našich zeměpisných šířek a délek, aby bylo opět normální jíst skutečné jídlo společně s lidmi, s kterými jsme si blízcí. Každá hostina se počítá. 

Díky!

Tomáš Hajzler
PeopleComm
Březen 2022

Zde několik fotek z hostin, které v knize vystupují: