Homo Consumericus: Anatomie

V dnešním blogu se seznamte sami se sebou. Život v konzumní společnosti nás totiž přetvořil v člověka konzumního. Samozřejmě, že někoho víc, někoho míň, ale jedeme v tom všichni.  

Homo consumericus, případně homo consumens čili člověk spotřební je ten, kdo k životu potřebuje mnohem, mnohem víc než potřebuje. Na rozdíl od svých předků už primárně neprodukuje, aby byl užitečný ostatním členům rodiny či kmene a přispíval ke společnému cíli, ale spotřebovává, konzumuje. Hlavním cílem jeho života je vlastnictví a spotřeba co největšího množství věcí a zážitků v maximálním pohodlí.

Práce jako zdroj příjmů a zvyšovač společenského postavení

Americká společnost Gallup zjišťuje v pravidelných intervalech v bezmála 150 státech světa, jak místní zaměstnance těší to, čím tráví většinu svého bdělého života, tj. jejich zaměstnání. Z jejího výzkumu provedeného mezi 250 tisíci zaměstnanci ze 141 zemí v roce 2013 vyplývá, že práce opravdu těší jen 13 % z nich. V rozvinutých zemích považuje 30–50 % zaměstnanců svoji práci dokonce za zbytečnou. Jinými slovy, kdyby ji přestali vykonávat, nikdo si toho nevšimne (nebo ještě hůř: všimne, a potěší je to). Antropolog David Graeber nazval tento druh práce bullshit jobs, česky práce na hovno

Moderní člověk dělí čas na dvě základní části – práci (sloužící primárně k zajištění živobytí) a volný čas (který se využívá k rekreaci, tedy ke znovunabytí sil potřebných pro práci). Neuvěřitelných osm až devět lidí z deseti tak tráví většinu svého bdělého času činností, jejímž smyslem je zajišťovat obživu, tedy „vydělávat na život“, a samotný prostor pro život se jim zatím smrskl na víkendy, prázdniny, dovolenou a svátky.

Homo consumericus, případně homo consumens čili člověk spotřební je ten, kdo k životu potřebuje mnohem, mnohem víc než potřebuje.

Faktem je, že dnes převažující zaměstnanecká forma vydělávání na život člověka často tak unaví, že se ani během víkendu nebo krátké dovolené nedokáže zregenerovat. A to platí samozřejmě tím víc, čím je člověk starší. Kromě toho, pocit promarněného života, který většina lidí kdesi uvnitř sebe logicky cítí, způsobuje, že se ve volném čase snaží život všelijak „dohnat“, a to nejčastěji právě honičkou za různými radovánkami.

Aktivita a pasivita

V čase, který považuje "homo c." za volný, jsou dnes hlavními předměty konzumování televize a jiné obrazovky (Netflix, sociální sítě, online hry), následované časem stráveným v shopping-, aqua-, ski-, fun-, fit-, geo-, farma-, golf-, science- a dalších parcích, dále pak turismus (oblíbené jsou eurovíkendy a jiné formy dovolené) a sex. Typické je sezónní, takřka povinné nakupování např. vánočních dárků a stromků, ohňostrojů na přivítání roku anebo výbavy na dovolenou. Říká se tomu aktivity volného času, ale mnohem přesnější název by byl pasivity.

Nad aktivitami/pasivitami se na moment zastavíme. Většina spotřeby totiž plodí právě pasivitu. Moderní význam slova aktivity navíc nerozlišuje mezi aktivitou ve smyslu tvořivosti, učení se a užitku pro druhé a zaneprázdněním se, tj. pouhým vyplněním času. Typickým příkladem zaneprázdnění se, tj. prázdné vycpávky času, z mého života je to, že si občas doma pustíme „nějaký film“ (oproti zhlédnutí konkrétního filmu, který chceme vidět z konkrétního důvodu). Je vlastně úplně jedno, na co se díváme, hlavně že je tam zápletka, akce, romantika, podle toho, na co se momentálně cítíme. Dialog nebo společ- né tvoření je energeticky mnohem náročnější. Po „zkonzumovaném filmu“ přichází často další prázdnota. Po dialogu nebo společné tvorbě se naopak dostavují pocity naplnění, sblížení a radosti. Jistěže nic není černobílé, a tak samozřejmě platí, že správná míra těchto časo-vycpávek může být moderní formou důležitého lelkování a spolu-bytí.

Rovnice života člověka konzumního je tato: život = (víkendy + dovolená) − práce.

Hlad, nebo chuť?

Naše dcera Valérie říká, že jsme si spletli chuť s hladem. Myslím, že tím trefně vystihla podstatu problému. Každý z nás má totiž své potřeby a také tužby. Oboje má svůj význam, ale splést si je může člověku udělat ze života pořádný hokej. Problém s mícháním těchto dvou kvalit je v tom, že zatímco potřeby jsou naplnitelné, tj. na hlad se najíte, na žízeň napijete, na zimu zahřejete, na nebezpečí zalezete do bezpečí, chutě jsou ze své podstaty nenaplnitelné. Ba dokonce se násobí, jako když bájné Hydře useknete hlavu a dalších několik se jich objeví: jsou závislostní – čím víc sexu máte, tím víc ho chcete, stejně tak s kávou, nakupováním, Facebookem... Dobře je to vidět na jídle: čím větší porce si servírujete, tím víc se vám roztáhne žaludek a tím víc potřebujete jíst. 

Potřeby jsou objektivní, vyplývají z dynamiky života nebo dobrého života. Tužby jsou subjektivní psychologický fenomén, jsou v mysli toho, kdo touží. Potřeby a tužby jsou na sobě nezávislé. Malé dítě zprvu pouze potřebuje. Stejně tak opravdu chudí lidé hovoří o potřebách, zřídkakdy o tužbách. Člověk, který si kupuje každý rok nový iPhone, ho ve skutečnosti nepotřebuje, ale touží po něm. Potřeba vytváří morální nárok, zatímco tužba nic takového nevytváří.

Kromě rozlišování potřeb a tužeb je třeba ještě rozlišovat mezi nezbytností luxusem. Nezbytnosti jsou to, co potřebujeme k životu nebo k dobrému životu. Luxus je to, co člověk chce, ale nepotřebuje.

Další z důležitých životních otázek tedy je: co potřebujeme pro dobrý život? Myslím si, že s tím, jak jsme ztratili pojem o tom, co to dobrý život vlastně je, jsme přišli také o schopnost rozlišovat potřeby od tužeb, a proto se jako smyslů zbavení ženeme za něčím, co velmi často vůbec nepotřebujeme. Tomáš Sedláček mluvil v roce 2009 o tom, že tehdejší krize vzešla z deseti dvaceti let obřího přejídání, přehnané nadspotřeby a vtipně říkal: „... pátý steak je už prostě moc. ... Jak pohostíte sytého? Vymýšlíte drahá jídla z nudy, kančí na dančím a tak... Prostě hlouposti. Přitom sytého už stejně nepotěšíte, dokonce ho zvýšením spotřeby můžete ještě víc rozladit. Chceme-li obnovit chuť jídla, můžeme si buď dávat šíleně drahé delikatesy, nebo si dát půst a pak nám bude chutnat chleba s máslem. A budeme z toho mít úplně stejný užitek.“

Aristoteles považoval touhu za hlavní zdroj pohybu. Toužit je lidské. U tužeb ovšem více než u čehokoliv jiného platí: všeho s mírou.


Koupíme novej!

Způsobů, jak si zajistit, co potřebujeme, je nespočet. Od udělat si to či ono sám, půjčit, sdílet, opravit, pronajmout, získat darem či za odvoz až po nákup z druhé ruky. Spotřební člověk všechny tyto způsoby buď přehlíží nebo je považuje za nemoderní, podřadné či nepohodlné: „Přeci se nebudu plahočit na zahradě, když si můžu zeleninu koupit v krámě!“ Podobnou větu jsem slyšel ve svém okolí nespočetněkrát.

Je to fenomén, který můžete velmi dobře pozorovat třeba u rodičů dětí: „Rozbila se ti hračka? Nebreč, koupíme novou. Nechceš se dělit s bráchou? Nemusíš. Koupíme ti vlastní. Sousedovic Davídek už to má? Jdeme ti to koupit taky.“ Protože už tzv. každý všechno má, objevuje se výše zmiňovaný fenomén „kančího na dančím“, kdy už nevíme, čím jeden druhého (či sebe) obdarovat, a tak kupujeme padesátý kus něčeho, co už máme, výrobky, u kterých žasnete nad tím, jak mohl někdo něco tak zbytečného vůbec vyrobit (např. různé pomůcky do domácnosti, na zahradu, dekorativní předměty...), případně absurdní zážitky od tzv. zážitkových agentur (např. bagrování bagrem).

„... pátý steak je už prostě moc. ... Jak pohostíte sytého? Vymýšlíte drahá jídla z nudy, kančí na dančím a tak... Prostě hlouposti. Přitom sytého už stejně nepotěšíte, dokonce ho zvýšením spotřeby můžete ještě víc rozladit. Chceme-li obnovit chuť jídla, můžeme si buď dávat šíleně drahé delikatesy, nebo si dát půst a pak nám bude chutnat chleba s máslem. A budeme z toho mít úplně stejný užitek.“ T. Sedláček

Školou konzumu jsou pro mě často i návštěvy zemí na západ od Aše. Zatímco já jsem vyrostl v době, kdy na malém městě měl skoro každý za domem zahrádku se zeleninou, choval králíky a slepice, naši kamarádi v Holandsku nebo v USA to znají jen z vyprávění svých babiček. Když jsme našim holandským přátelům darovali prací prostředek, který si už léta sami vyrábíme, maminka naší kamarádky Joyce si vzpomněla, že takhle prádlo vonělo za jejího dětství, v 50. letech. Když jsme jim posledně přivezli naše zavařeniny, sušené houby a byliny na čaj, dlouho nad tím vším kroutili nevěřícně hlavou. Je samotné by to nenapadlo – nevěděli by jak, „nemají čas“ a jídlo se prostě kupuje (i tam dnes nejčastěji v supermarketu).

Není to tak dlouho, kdy o to, co člověk vlastnil, pečoval, staral se a užíval to až po samu mez funkčnosti. Z dětství si vybavuji babiččiny zašité zástěry nebo záplatované povlečení a taky nože, srpy nebo kosy, které už se nedaly nabrousit, protože ostří se prostě opotřebovalo. U babičky byly otlučené hrnky normou, u prababičky dokonce zadrátované, slepené mísy. Za mého dětství byly běžné opravny silonek. Dnes až příliš často vítězí jednorázovost. Zvykli jsme se na koloběh tužby = potřeby > nutnost vydělat (nebo si peníze půjčit) > koupit > vyhodit > tužby > nutnost vydělat (nebo si peníze půjčit) > koupit znovu > vyhodit... Dokonce ani domy nebo nábytek se už dnes nedědí tak, jak tomu bylo ještě před čtvrtstoletím. Stejným způsobem přistupujeme stále častěji i k lidem. Jak už bylo řečeno výše, podobně jako se vymění obnošený svetr, mění se stále častěji i „okoukaní“ partneři.

Abych byl dobře pochopen, znovu chci upozornit, že ani co se týká nakupování, nechci se „vrátit na stromy“, i zde hovořím jen o správné míře. Podobně jako automobil, je i nakupování parádní vynález. Potíž jako se vším je v tom, že člověk spotřební to s nakupováním přepálil. Splést si tužby s potřebami a to vše uspokojovat výhradně nákupem, je nejjistější recept na krysí závod, zničenou planetu a neštěstí. Potřeby jsou jedna věc, tužby druhá. Potřeby je třeba naplnit (všimněte si kořene slova potřeby), tužby jsou volitelné. Nákup je zpravidla pohodlný a rychlý. Kromě nákupu však existuje nespočet dalších způsobů, jak si potřeby nebo tužby obstarat, a to často i zajímavějším způsobem. K tématu se podrobněji vrátíme v kapitole věnované společenskému systému.

Koloběh života člověka spotřebního: tužby = potřeby > nutnost vydělat (nebo si peníze půjčit) > koupit > vyhodit > tužby > nutnost vydělat (nebo si peníze půjčit) > koupit znovu > vyhodit...

Bydlet, nebo žít

U nakupování je třeba připomenout, že čím více člověk potřebuje/touží, tím více musí zpravidla vydělat. S vyššími finančními nároky vzrůstá pravděpodobnost, že bude v dnešním světě dělat něco pro druhé neužitečného a pro sebe nesmysluplného, co ho bude nikoliv těšit, ale spíše vyšťavovat. Taková práce se dnes stále ještě kumuluje především ve velkých centralizovaných firmách, do kterých je třeba ve většině případů dojíždět. Tam, kde člověk dřív bydlel a žil, tedy doma, dnes povětšinou jenom přespává, protože ve všední dny pracuje od rána do večera úplně jinde a o víkendech také často jezdí jinam, ve snaze „dohnat“ zameškaný život tím, že „někde něco zažije“. Mimochodem toto „přespávání“ tam, kde člověk dřív bydlel, začíná už u předškolních dětí, jak odjíždějí nebo odcházejí do školky, později do školy a na kroužky.

Tento způsob života, kdy tam, kde bydlíme, pouze přespáváme, ale z velké části vlastně vůbec nežijeme, s sebou nese zásadní důsledky. Sousedé jsou pro nás cizími lidmi a cizí lidi o vajíčko nebo pohlídání dítěte většinou nepožádáte. S cizími lidmi nebudete mít chuť být a něco společně tvořit. To je jeden z důležitých důvodů, proč nám vlastně často ani nezbývá nic jiného než nakupovat namísto sdílet, půjčovat si a vyměňovat. Být obklopen cizími lidmi znamená i další věci: na prvním místě pocit nebezpečí, v důsledku čehož jste častěji zavření vevnitř a dítě nepouštíte samotné ven. Pocit nebezpečí znamená stres a o důsledcích stresu – například na fungování imunitního systému – jsem už psal. O ekologických dopadech nutnosti udržování dvou prostor (domov a práce) a nutnosti každodenního dojíždění ani psát nemusím.

Značky, televize, Facebook a pejsci

Pokud si „hledíme svého“ a doma víceméně jen přespáváme, logickým důsledkem bude, že cizí lidé budou všude, kam se podíváme, a že kdesi hluboko uvnitř si budeme připadat jako kůl v plotě. Statisíce let utvářenou potřebu pouta, sounáležitosti, blízkosti, tedy potřebu někam patřit, z nás nikdo nevymaže. Zůstává v nás, a pokud se nechceme zbláznit nebo onemocnět, musíme se k ní nějak postavit. „Naštěstí“ jsou tu korporace, celebrity, profesionální sportovní kluby a celý dnešní zábavní průmysl s jejich marketingem, pro které je právě naše osamělost zlatým dolem. Nevědomky se tak stáváme součástí jejich fanouškovských kmenů. Rodina se buď rozpadá nebo funguje maximálně o víkendu, kama- rádi jsou daleko a podobně zaneprázdnění jako my a sousedi jsou cizí lidé. Jejich místo tak zabraly značky – Apple, Nike, Volvo, Harley-Davidson a další. Mít/vlastnit jejich výrobky či konzumovat jejich služby znamená být součástí velké rodiny.

Tento fenomén lze pozorovat v koncentrované podobě například na davové hysterii při každém představení nového iPhonu, na koncertu oblíbené kapely nebo akci sportovního klubu – viz třeba reklamní slogan pražské Sparty: „My všichni jsme Sparta!“ nebo České spořitelny: „Jsme Spořka.“

Osamělost řešíme i tím, že si sedáme k televizi, mobilu a k sociálním sítím daleko častěji, než by bylo zdrávo. Obrazovka či displej dovedou totiž dokonale obelstít mozek a vytvořit iluzi, že nejsme sami – alespoň po dobu, co jsme online. Průměrný moderní člověk se svého chytrého telefonu dotkne za den více než 2 600krát, zatímco blízkých lidí se nedotkne dny, týdny, v některých případech i měsíce nebo roky. Deset procent nejnáruživějších uživatelů pohladí svůj smartphone dokonce 5 400krát denně.98 Člověk přitom patří mezi druhy, pro které je fyzický dotek s druhými příslušníky svého druhu potřebný podobně jako kyslík.

O epidemii osamělosti v moderním světě tady už byla řeč. Zmiňoval jsem i hikikomori, což je termín, jímž v Japonsku označují lidi, kteří se rozhodli neopouštět svůj příbytek a žít zcela mimo společnost. Odhaduje se, že v této zemi žije tímto způsobem momentálně okolo milionu lidí, především mladých mužů. V Japonsku existuje i kodokuši, což znamená „osamělá smrt“ a popisuje fenomén umírání o samotě, kdy se po mrtvém těle nikdo neshání a objeví se až po čase. V roce 2006 spadalo do této kategorie odhadem 4,6 % úmrtí v této zemi.

O fenoménu novodobého pejskaření a kočičkaření jako o náplasti na osamělost jsem psal v textu: "Odvrácená strana pejskaření a kočičkaření".

Osamělost nelze bagatelizovat. Pro lidské tělo je v průměru stejně toxická jako 15 vykouřených cigaret denně. U lidí se silnějšími sociálními vazbami, kteří nepociťují osamělost, se pravděpodobnost předčasného úmrtí snižuje až o 50 %.

Zábava a výkon

Naše současná většinová společnost stojí na nutnosti růstu, a tím pádem i na soutěži a výkonu. Všimli jste si, že u obzvláště soutěživých jedinců se s úprkem za úspěchem začíná opravdu brzy? Mnohdy se startuje už v těhotenství, kdy rodiče vystavují svůj plod stimulující hudbě či konverzaci v cizích jazycích. Potkávám rodiče, kteří se rozhodli hovořit se svou ratolestí už od jejího narození jiným než svým mateřským jazykem. V movitějších rodinách zásobí dítě rozvojovými a cizojazyčnými knihami a pomůckami, pouštějí mu rozvojová videa a hned zkraje najímají soukromého lektora či cizojazyčnou chůvu. Školka a později škola musejí být ty nejlepší, to znamená s co nejvíce aktivitami, trénující děti od malička ve všem možném, ideálně v privátním prostředí co nejnadanějších dětí. Je jedno, že je na druhé straně města, nebo dokonce v jiném městě. Na druhou stranu je třeba říct, že kdy jindy než v období blahobytu zajistit dítěti to nejlepší – což většina z nás rodičů touží svým ratolestem zajistit. Já k tomu ale přidávám tři otázky: co je nejlepší vzdělání, jak ho zajistit a kde je ta správná míra?

Život jde ale dál a nejpozději od školky se rozjedou kroužky. Typický model eko- nomicky zabezpečené konzumní rodiny s dětmi pak může vypadat třeba takto: pondělí golf, úterý balet, středa angličtina, čtvrtek keramika, pátek koně, a pokud dítě dělá nějaký sport závodně (jak jinak?!), tak většina víkendů i zápasy nebo soustředění. Jinak výlety. Taková rodina s dětmi ve školním a předškolním věku tak v dnešní společnosti od pondělí do pátku rozváží své ratolesti do školy, ze školy, na kroužek, z kroužku. Pokud na to má finanční prostředky, zaměstnává další pomocníky (paní na hlídání a úklid, řidi- če, kuchařku, soukromé učitele apod.), kteří s náročnou logistikou pomáhají.

Že dítě vyrůstá na závodišti a vlastně nezažije dětství s tolik potřebnou volnou hrou, po níž dětští psychologové léta volají, tito ambiciózní rodiče zpravidla vůbec nevidí. Uvěřili mýtu, že čím větší je organizovaná stimulace dítěte, tím pravděpodobnější bude jeho ekonomický úspěch, a tedy dobrý život (podle jejich představ). Věří také tomu, že dítě je nutné zabavit, není správné ho jen tak nechat být, aby se nedej bůh nenudilo a nemuselo se bavit samo.

Aby byla rovnice úplná, opět platí, že na to všechno je třeba vydělat. Většina dětí proto tátu vidí jenom o víkendu, kdy otec buď dospává nebo „relaxuje“ na sociálních sítích či u nějaké online hry, aby se aspoň trochu vzpamatoval z vyčerpávajícího pracovního nasazení. Máma pak dělá všechno ostatní – taxikářku, nákupčí, stará se o domácnost nebo se taky po nocích třeba snaží doplnit si vzdělání.

Lékárna v kuchyni

Tempo je povětšinou zběsilé, a tak není žádný čas se zastavit a zamyslet se, jestli je tohle vůbec ještě život. Není prostor zamýšlet se nad tím, co opravdu chceme jíst, do čeho se oblékat, kde a jak bydlet nebo jak se dopravovat. Zmiňované tempo, ignorování potřeb vlastního těla i duše, osamělost, obklopení „cizími“ lidmi a vzrůstající úzkost z toho, jak všechno poplatit, způsobuje stres, který pak společně s celkovou nerovnováhou přispívá k tomu, že člověk churaví víc, než by bylo obvyklé. Stejně jako u většiny ostatních polo- žek, také u zdraví odevzdal homo c. zodpovědnost svým „dodavatelům“, pro něž je každá nemoc vítanou obchodní příležitostí. Ve společnosti, která poměřuje kvalitu života přes HDP a usiluje tedy o zisk, je nemoc důležitou „rozpočtovou“ položkou.

Homo c. uvěřil, že na každý zdravotní problém existuje lék, podobně jako ke každé matice existuje šroub. V jeho domácnosti, nejenom pokud jsou v ní děti nebo v ní žijí starší lidé, najdete (často ať už viditelně nebo v šuplících) doslovné skladiště léků, které jsou stále k dispozici pro případ, že se objeví nějaký neduh. V těch novátorských se „skladují“ i homeopatika a přírodní preparáty. Míra pochopení příčin nemocí a rychlejšího chátrání je však nízká, nebo žádná a iluze léčení (symptomů) zvenku vysoká.

Tolik k základním pilířům anatomie spotřebního člověka. Uvěřil, že musí mít, aby mohl být. Tužby jsou pro něj rovny potřebám. Čím víc, tím líp. Vše, co potřebuje, si musí koupit. Čím víc potřebuje nakupovat, tím víc musí vydělávat. Čím víc vydělává, tím spíše doma pouze přespává. Oceňuje jednorázovost. Nové je lepší než staré. A tak i partner nebo domov se obnosí podobně jako tričko. Proto je stále osamělejší a nemocnější.

P.S.: Podívejte se na mojí poslední přednášku, která toto téma osvětluje z pohledu toho, "kam patříme"/kde je náš domov: 

____________

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Když byste chtěli a mohli, prosím o podporu dvou našich hlavních neziskových projektů: Zpátky k jídlu můžete podpořit ZDE, Slušnou firmu ZDE.

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Zdroj: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.