Ego & sociální sítě

Snimek obrazovky 2014-04-11 v 21.52.21

Před dvěma týdny jsem se snažil poinformovat o tom, čemu se nyní věnuji a jak se mám - zde. Po čtyřech měsících mimo net mi to přišlo fér. Psal jsem to pro lidi, s kterými sdílím snahu o změnu toho, jak se u nás žije (směrem od zmanipulované, zkorumpované a churavějící společnosti k místu, kde je možné žít a nechat žít). Na sociálních sítích jsem nebyl 4,5 měsíce. V rámci příprav na sobotní TEDx Hradec Králové jsem se tam podíval. Nejprve na twitter a pak na facebook. Zjistil jsem, že na první pohled je vše při starém - přehršle informací, zkratkovité mačkání čudlíků, komentování čehokoli, co se šustne. Dokonce i starého dobrého Prokrustova lože”, na které nás naše okolí ukládá momentem narození (možná už ale mnohem dřív).

V naší tradiční kultuře je třeba "poslouchat" (= chovat se tak, jak si přejí nadřízení, tj. rodiče, učitelé a ostatní formální autority) a nezlobit (nechovat se podle svého, ale podle obecně přijímaných pravidel). Prostě je třeba být "hodný", aby nás ostatní brali. O přijetí stojíme jako o nic a proto si většina z nás na ono Prokrustovo lůžko dobrovolně lehá a postupem času se nechává někde osekat a jinde zase natáhnout, zarovnat, obrousit, ochočit či prostě vychovat tak, aby se člověk stal dalším ozubeným kolečkem moderní lidské společnosti.

Lidská bytost tak už najednou není ani zdaleka celá a často ani poloviční. Velkou část svého přirozeného já vymění za to, že ho ostatní občas poplácají po ramenou a jakž takž ho berou. Protože tohle “prokrustovské osekávání” a natahování začalo dávno předtím než by si to kdokoli z nás dokázal uvědomit, většina z nás nemáme ponětí o tom, kdo jsme kdysi byli a kdo tedy stále skutečně jsme. Někdo víc, někdo míň, ale většina lidí dávno zapomněla a navrch ještě zapomněla, že zapomněla.

Protože tohle “prokrustovské osekávání” a natahování začalo dávno předtím než by si to kdokoli z nás dokázal uvědomit, většina z nás nemáme ponětí kdo jsme (většina z nás ale neví, že neví).

Místo toho, abychom tak byli tím, kým jsme, snažíme se být někým o kom si myslíme, že bude přijímaný, milovaný, komu se bude tleskat nebo koho minimálně nebudou druzí kritizovat. Náš život začne řídit to, čemu mnozí říkají “ego” - ona falešná, společností vybudovaná představa o tom, kdo jsme. Dokonalá iluze, které propadla celá naše civilizace. Ego v sobě nese parametr jakéhosi pomyslného ideálu - snad čehokoli. Za léta "natahování u Prokrustových" jsme se naučili, jak se chová “správný muž”, “správná žena”, co je “hezké”, co je “nevzhledné” nebo co to znamená “dobře malovat”, “tančit”, “zpívat” či “psát”. Tyto představy “zakódované v egu” jsou jakási malá prokrustova lůžka v našich hlavách. Přesně určují ideál. Jakýsi náš vnitřní soudce či rodič nás následně neustále nutí k tomu, abychom naše i cizí chování pokládali na prokrutova lůžka v našich hlavách a poměřovali je s naším ideálem. Stejný soudce pak non-stop vykřikuje své soudy: “Dobře!, Špatně!, Falešně!;... nebo i “Business first!”; “Smutné počtení!”,... Tyto soudy mají milión podob. Zaposlouchejte se do svého vnitřního hlasu a pochopíte o čem mluvím.

Čím “pečlivější” a důslednější byla naše výchova ve smyslu posilování ideálu “správného” chování a trestající, kritizující, odmítající chování “nesprávné”, tím spíše máme dnes potřebu sebe i ostatní na prokrustovo lůžko pokládat. Já za přirozené a zdravé považuji okolí pozorovat a vnímat, inspirovat se od těch, kteří mě oslovují a vyhnout se tomu s čím nesouzním. Jenomže nás, kteří jsme prošli ego-budující výchovou a nemáme tedy moc ponětí kdo (skutečně) jsme, cosi uvnitř neustále nutí k tomu, abychom se vymezovali a poukazovali na to, "jak nesprávně se druzí chovají". Nemůžeme si pomoct. Je to hluboko v nás. Bohužel o tom ale nevíme. Je to past, do které nás už dávno zakopali naši rodiče, učitelé a ostatní ochočovatelé. Jung té pasti říkal “stín” a potřebu soudit druhé nazval "projekcí stínu". Tento mechanismus pochopíte nejlépe tak, když se při dalším soudu podíváte na to kolika prsty ukazujete na toho, koho soudíte a kolik prstů v ten samý moment (nevědomě) míří na vás. “Kdo první křičí, tomu z díry fičí.”... tak jsme tomu říkali v dětství. O "prokrustizaci" jsem psal vydatně v první části Peníze, nebo život? - pokud vás tohle téma baví, mrkněte na to.

Náš život začne řídit to, čemu mnozí říkají “ego” - ona falešná, společností vybudovaná představa o tom, kdo jsme. Dokonalá iluze, které propadla celá naše civilizace.

Jeden z důvodů proč jsem vloni vypnul internet byl ten, že jsem na českém internetu potkával až příliš mnoho malých Prokrustů s jasnou představou o tom, jak bych se já měl chovat. Vždy mi to jejich pokřikování na internetu připomnělo moje dětství, kdy jsem jako malý kluk u babičky v České Třebové chodil ze Starého náměstí na Nové a odtud ke strejdovi. Cestou bylo nutné projít boční uličkou, ve které svého času bydlely dvě romské rodiny. Nebylo tehdy cesty, kdy by na mě ti malí romští kluci nezačali pokřikovat zpoza plotu svoje sprosťárničky. Já je neznal, oni neznali mě. Z nějakého svého důvodu ale měli potřebu si na mě (i na jiné lidi) zahulákat. Podobně na mě na internetu občas pokřikují Robert Vlach, Michal Kašpárek, Jarda Homolka, Ján Simkanič a další a další pánové (dámy většinou ne). Já je neznám. Oni neznají mě. Viditelně ctíme zcela jiné hodnoty. Podle toho, co vykřikují, soudím že uctívají mnohé pořádky 20. století - hierarchii, formu, zisk na prvním místě, "naleštěnost" místo upřímnosti a další. To, co dělám já se logicky nevejde na jejich prokrustova lůžka. Hádám (podle jejich komunikace), že o svých stínech nemají příliš ponětí (i když jak říkám, neznám je a všechno to jsou jen mé domněnky).

Já za přirozené a zdravé považuji okolí pozorovat a vnímat, inspirovat se od těch, kteří nás oslovují a vyhnout se tomu s čím nesouzníme.

První z jmenovaných dokonce před časem nelenil, zalistoval pár knihami a napsal “první nezávislou studii o svobodě v práci”. Tak to tehdy sám nazval. Nejdřív jsem si myslel, že si dělá srandu. V tom textíku chybělo - dle mého - tolik souvislostí! Já do té doby četl hromádku bakálářských, diplomových nebo doktorandských prací na stejné téma neporovnatelně vyšší kvality. Na první přečtení bylo vidět, jak moc se ten člověk na podnikání dívá ze své zúžené podnikatelsté škatulky, jak moc je chycený v dnešním konvenčním podnikatelském uvažování (zisk-růst-efektivita), neřkuli že nejspíš nemá příliš ponětí o historii managementu, o historii demokracie a svobody (obecně), nevyzná se v sociologii a nedohlídne ani za hranice naší “vyspělé” civilizace. Jedinou jeho optikou je “efektivita” a “zisk”. Ten text mi tenkrát přišel natolik slabý, že jsem mu nevěnoval pozornost. O to víc mě překvapilo kolik lidí mu časem zatleskalo. V pátek to na facebooku znovu připomněl a mě došlo, že si asi srandu vážně nedělá. Že to myslí vážně:

Snimek obrazovky 2014-04-13 v 06.27.30

Nemám ponětí, kdo je součástí té aplaudující skupiny, jaké jsou jejich hodnoty, co četli, kudy cestovali, co studovali, co zažili a hlavně jak při tom všem měli otevřené oči. Nevím. Netuším. Každopadně mě to přimělo k přemýšlení. Došlo mi, jak snadné je ve světě dnešního českého internetu vytvořit alternativní sdílenou realitu, jak snadno se člověk může začít prezentovat jako guru, vlastně téměř čehokoli. Vezměte si jen kolik máme dnes dvaceti, třiceti nebo i čtyřicetiletých guruů a jak nepřirozené to vlastně celé je! Představte si tradiční asijskou či africkou společnost, která si chodí pro radu za dvacátníkem. Úsměvná představa.

Jeden z důvodů proč jsem vloni vypnul internet byl ten, že jsem na českém internetu potkával až příliš mnoho malých Prokrustů s jasnou představou o tom, jak bych se já měl chovat.

Nevím, zda jste si všimli, jak rozšířené je u nás “chytráctví” - takové to předhánění se v tom, kdo má vlastně pravdu. V tom tradičně excelují politici, ale i na malém českém internetu je to velmi populární sport. Paradoxem je, že minimálně co se týče filozofie práce a možností její organizace nebo svobody či demokracie, obecné znalosti jsou na českém internetu (soudě podle toho, co tam člověk zahlédne) stále spíše slabší. Myslím, že za to můžeme poděkovat mimo jiné i dnes tolik rozšířenému "ADHD chování", kdy průměrný uživatel internetu udrží pozornost max. 3 sekundy, nepřečte nic delšího než dva řádky a neshlédne nic delšího než 2 minuty (a to to musí být dobře sestříhaný a dobře podzvučený). Takový člověk mačká knoflíky sociálních médií a non-stop "čekuje", co se kde děje (vlastně mu ani nedochází, že se neděje nic, co za řeč stálo). Mám obavu, že velké části takového publika je proto možné předložit jakoukoli slátaninu a dokonce ji i prohlásit za “první nezávislou studii čehokoli” a buďme si jistí, že tomu mnozí zatleskají.

"Raději bych byl celý, než hodný."  C.G.Jung

Abyste mi rozuměli!! Jsem přesvědčený, že každý máme svou slepou skvrnu - jako když se v autě díváte do zpětného zrcátka. Slepá skvrna znamená jedno - trable. Proto je v mém zájmu dostat od lidí, co možná nejupřímnější kritiku. Jenomže s tou máme my v Čechách trable. V zemi Miloše Zemana a Václava Klause, dvou velkých “králů opovržení” a ponižování všeho druhu tu konstruktivní málokdo umí. Psal jsem o tom v "Aktivita & nenávist". Pokřikování lidí s porouchaným egem, s hlavou podobající se noclehárně u Prokrustových se tomu po čem já volám nepodobá ani náhodou. To, že jsem “mimo realitu”, že jsem “chudák”, že "prodávám herbalife řízlý svědky jehovovými", ...idealista a snílek, který se zbláznil, prodavač vzduchu či sektář,... k čemu mi tohle má být? Pokud má v sobě někdo tyhle věci, měl by je jít vykřikovat na psychologa, případně psychiatra. Tihle dva jim mohou s jejich komplexy pomoci lépe než já. Já tohle neumím. Pokud můžete a chcete, já chci slyšet, co jsem - podle vás - přehlédl, nedomyslel, co by se dalo dělat líp, jinak. Nebo jak spojíme síly, aby u nás bylo líp. Cokoliv. Jen prosím s cílem pomoci mi/nám vidět, co nevidím. A že toho jsou hromady už za svůj život celkem vím.

Přístup na sociální sítě - už vůli těmto pokřikoválkům - jsem si do 1.6. zakázal. Jenomže zjišťuji, jak obtížené je pro mě se bez těchto nástrojů propojit s podobně smýšlejícími lidmi. Proto se budu vracet dřív - nejspíš někdy příští týden. Budu se ale snažit mít na paměti ty malé Romy z České třebové. Ty jsem tehdy dostal ze života tak, že jsem začal chodit jinou uličkou. "Kluky z twitteru, facebooku" a odjinud zkusím ze svého života dostat podobně. Ať si pokřikují. Třeba je časem někdo na jejich prokrustova lůžka upozorní a oni začnou využívat své dary - nadání, schopnosti a energii, stejně tak jako své "fanouškovské základny" mnohem častěji k něčemu, co celou naši společnost posune k místu, kde je možné zdravěji a šťastněji žít a nechat žít. Možná se ale nic takového nestane a my si jednoduše budeme muset zvyknout, že za volantem a na internetu bude člověk vždy potkávat mnohem víc lidí s nemocným egem než kdekoli jinde. Uvidíme. Co myslíte?