Dvacet tisíc příležitostí
27. 11. 2013, TOMÁŠ HAJZLER
Zde je poslední ze tří textů z našeho školního blogu (předešlé dva jsou zde: Instituce vs. komunita a Proč je důležité mluvit o hodnotách?) V tomhle textu chci připomenout několik známých konceptů/myšlenek na téma mezilidské komunikace/zpětné vazby a spojit je do jedné idei a též upozornit, že na jaro připravuji na toto téma stejnojmenný workshop - ZDE.
“Konto důvěry”. Tento příměr stopro znáte!? Většina z nás máme účet v bance. Stejně tak je v každém mezilidském vztahu pomyslné konto, na které ukládáme a z kterého vybíráme. V bance jsou to peníze. Ve vztazích potom chování, které posiluje či ničí důvěru. Plné konto znamená maximální důvěru, tedy možnost stoprocentního spolehnutí se jeden na druhého, radost ze společného bytí, harmonii a klid. Prázdné konto přináší potom spíše strach, ostražitost, stres, potřebu jištění se, konflikty a mnohdy i značné finanční ztráty.
Film Srdcová sedma (v originále "Sliding doors") jste viděli? Hlavní hrdinka běží do metra, které se jí před nosem zavře. Střih. Tato scéna jede ještě jednou. Hlavní hrdinka běží do metra a na poslední chvíli proklouzne do zavírajících se dveří. V tu chvíli se začínají rozvíjet dva příběhy zcela jiného života. Geniální metafora, která nutí člověka k úvaze nad tím, jak jiný život by mohl žít, KDYBY... A že těch životních KDYBY většina z nás má! Nebo ne?
Kdosi odhadl, že v průměrném mezilidském vztahu je těchto “kdyby” denně zhruba dvacet tisíc. Dvacet tisíckrát denně se zavírají či otevírají dveře pomyslnného metra. Jinými slovy, denně máme cca 20 tisíc příležitostí "vložit na" či "vybrat z" konta důvěry.
Většině z nás nedochází, že na ono vztahové konto ukládáme či z něho naopak vybíráme KAŽDOU společnou interakcí s druhými. A že máme v zásadě tři možnosti, jak na druhého reagovat. Člověk je tvor společenský a příroda ho vybavila potřebou ujištění, přijetí, lásky či potvrzení,... (ať už pozitivní reakci okolí na naše chování nazveme jakkoli). Většina z nás tedy (ať už vědomě nebo spíše mnohem častěji nevědomě) tzv. “poptává pozornost”. To, co tedy děláme, děláme do velké míry proto, že od ostatních čekáme “poplácání po ramenou" nebo třeba obětí (či jinou formu doteku), často i pouhý úsměv. Na tuto "konstantní poptávku po pozornosti" je možné zareagovat trojím způsobem: 1. "vyjít jí vstříc" (tj. poděkovat, pochválit, poplácat, vyjádřit vděk, souhlas či přijetí). 2. "vyjít proti" (seknout, zkritizovat, nahněvat se, ponížit či jakkoli jinak dát najevo nesouhlas , rozpor a obecně nepřijetí). 3. "neudělat nic". Být ticho. Udělat (v Čechách tolik populárního) "mrtvého brouka" nebo si hledět svého a druhého si nevšímat (vědomě či mnohem častěji nevědomě).
A víte, co pro mě bylo jedno z největšich životních AHA? Uvědomit si, že “vyjít vstříc" je “plus, plus vklad” na konto důvěry, “vyjít proti” je “ mínus, mínus, mínus výběr" z konta a "ticho" či mrtvý brouk není nic (jak si obvykle myslíme), ale “ mínus, mínus výběr". Tohle poznání mi změnilo život. Nezkonale. Zároveň se tím ze mě stal v naší "kultuře české" tak trochu podivín. Pokud totiž v Čechách něco funguje, zvykem je, že se o tom nemluví. Pouze pokud je průser, tak se kritizuje, ponižuje a seká. V tom patříme my Češi ke světové špičce. V tom vynikáme a jednou za čtyři roky si dokonce z našich řad volíme (v této disciplíně) nejlepší z nejlepších. Stačí se zaposlouchat do jakékoli politické debaty a rázem jste na přehlídce ponižování a kritiky toho nejhrubšího zrna (viz např. Čtyři jezdci Václava Klause). Konto důvěry? Hluboko v mínusu. Možná kontokorent!
Můj oblíbený John Gottman (člověk, který pouze z toho, jak spolu dva komunikují dovede do několika minut určit, zda se rozejdou nebo budou spolu) definoval tzv. magický poměr. Jazykem konta důvěry říká, že aby ho měli dva plné, je třeba dlouhodobě zajistit, že poměr pozitivní k negativní komunikaci je minimálně 5 : 1.
A proč na tom všem záleží? Proč je lepší mít plné konto důvěry? Proč je lepší poděkovat než seknout či si "lehnout na záda" a předstírat "mrtvého brouka"? Pokud ještě tápete, možná pomůže tahle studie od Gallupu... Ti se před lety pustili do kuriózního výzkumu vlivu pozitivity na délku lidského života. Zkoumali x set deníků zemřelých jeptišek s důrazem právě na poměr pozitivní a negativní komunikace s tím, že se následně snažili nalézt korelaci mezi poměrem +/- a délkou života "zkoumaných jeptišek". Zjistili, že u těch, které se “držely” gottmanova magického poměru žili až o deset let déle. Z gottmanových výzkumů vyplývá, že lidi, u nichž plus v životě převažuje nad mínusem v poměru 5:1 a více, žijí život nejenom delší, ale logicky i šťastnější (v průměru o 25%!!! - ukažte mi, které antidepresivum tohle dokáže!!?) a zdravější - mají lepší imunitu a dokonce mnohem nižší výskyt závažných chorob typu infarkt, cukrovka či rakovina.
Takže přátelé!!! 20 tisíc přiležitostí denně někomu poděkovat, usmát se na ně, vyjádřit vděčnost za to, co činí. A víte proč to píšu? Protože bych si přál v naší společnosti "plus" potkávat mnohem častěji. Umíme mrtvého brouka (to umíme skvěle), umíme i seknout. Ale vděk? Toho je pomálu. Ta naše kultura česká na mrtvém brouku a ponižování stavící nám nepřidává, ale já věřím, že to časem otočíme. Máme 20 tisíc šancí denně. Radost našich dětí a v průměru deset let života každého z nás na víc za to víc než stojí. To si myslím já.
Takže, kolikrát jste už dnes někomu poděkovali? Na kolik lidí jste se dnes usmáli? Kolik lidí jste upřímně objali? Kdy naposledy jste poděkovali/pochválili vaše dítě, partnera, učitele vašich dětí? Spokojenost?
A jestli vás to téma pálí, těším se na vás na Dvaceti tisících příležitostech :-).