Dobrovolnictví (ve škole) - 10. díl seriálu "Příběhy z okraje aneb naše budoucnost je lokální"

Dnes si přečtěte 10. díl seriálu Příběhy z okraje, který vychází každý měsíc v Pravém domácím časopise (minulá čísla zde). V říjnovém čísle popisuji osm let svého dobrovolničení v základní škole mých dětí - proč jsem to dělal, čemu jsem se věnoval, co mi to dalo a vzalo. Článek si přečtěte v časopise, stáhněte v PDF (výše) nebo v nezeditované verzi (s chybami) zde v blogu (níže).   

Zadarmo prý ani kuře nehrabe. To, že by práce měla být honorovaná, patří k základům moderní víry. Podle ní platí, že čím víc (nahrabeme), tím líp. Pracovat za-dar-mo je podle této filozofie znakem “hlouposti”. V dnešních Příbězích z okraje chci tuto představu narušit tématem dobro-volnictví. To máme jako druh sice hluboko v našem DNA, přesto je dnes třeba se za ním vydat (až) na okraj. Ve většinové společnosti se totiž objevuje jen nárazově (pandemie, přírodní katastrofy, válečné konflikty,…). 

Neoroduji za to, abychom přestali vydělávat a začali pracovat jen pro radost. Bylo by to krásné, ale (bohužel) to pro většinu není možné. Žijeme v (neoliberálním) kapitalismu, což je systém, v kterém je pro běžného člověka stále složitější získat prostředky i na pokrytí základních potřeb. Vydělávat je tak pro většinu nutnost. Každý však můžeme (a měli bychom) vyčlenit díl času právě dobrovolnivtví. 

Dnes vám chci vyprávět o osmi letech svého dobrovolničení ve státní základní škole. Chci na tom ukázat, že společná práce na sdíleném vyšším smyslu je obrovsky smysluplná, důležitá a také terapeutická. Už Freud říkal, že člověk potřebuje ke štěstí dvě věci: tvořit a milovat. Dobrá zpráva je, že to není nic světoborného - většina z nás dobrovolničíme doma, mnozí i mimo domov. Jde tak často jen o to tu dovednost vzít a přenést ji i jinam - do školy, do místního rodinného/komunitního centra, sportovního či zájmového klubu, do neziskovky, KPZ-ky.

Nadšení a vděčnost

Do našeho dnešního domova jsme se přistěhovali před desíti lety právě kvůli škole, státní Montessori základce v pražských Modřanech, o které jsem psal v 6. díle těchto Příběhů. Všechno začalo tím, že tam v létě 2013 přijali naši Vali jako budoucího prvňáčka. Byl jsem vděčný za to, že nás tak zajímavá škola přijala a nadšený z toho, že uprostřed nevábného panelákova někdo takovou školu vůbec stvořil. Ke kontextu je třeba říct, že to byla doba, kdy jsem byl mimořádně vyhladovělý po komunitě a to, že žijeme, tj. i pracujeme doma, v dochozí vzdálenosti od školy a dokážeme si bez potíží zorganizovat život tak, aby v něm byl i prostor na školu. 

Vize pro české státní školství

Abych vysvětlil svou motivaci - Beránek mi přišel natolik unikátní, že jsem o něm chtěl každému vyprávět. Uvědomoval jsem si, že právě transformace vzdělávacího systému, je to hlavní, co se musí odehrát, máme-li se vyhnout stále temnějším scénářům budoucnosti. Věřím i v to, že základní vzdělávání by nás nemělo rozdělovat tím, že si ho někteří nemohou dovolit. Všiml jsem si, že demokratické školy jsou pro mnohé příliš a došlo mi, že státní Montessori by mohla být cestou pro překlopení celého základního školství. Navíc je to něco, co se povedlo ve Finsku, k jehož vzdělávacímu systému (staví právě na prvcích z Montessori) většina moderního světa vzhlíží.

Vyprávění o Beránku

O škole jsem začal vyprávět všude, kde mě chtěli poslouchat a všiml si, že o nich prakticky nikdo neví. Na to, jaký to byl svého času unikát, mě to zarazilo. Měl jsem profesní zkušenosti s budováním renomé, a tak jsem se nabídl, že založím blog a začnu o škole psát. První článek se na blogu objevil v červnu 2014 a k dnešku je tam (pro mě neuvěřitelných) 134 příspěvků. Celá ta léta jsem psal o dění ve škole, o širších souvislostech dětství, rodičovství, výchovy, reformě vzdělávání a samozřejmě o Montessori. Jak šel čas, založil jsem škole i stránku na facebooku, plus profil na Youtube s cílem dostat naše informace ještě k více lidem. K budování povědomí o naší škole jsem samozřejmě používal i své profesní nástroje a prostor, tj. o škole jsem psal na jiných blozích, mluvil o něm s médii, na přednáškách a besedách. 

Sdílený smysl jako neviditelné vedení

Z byznys světa jsem věděl to, co jsem zmiňoval v minulém díle, a to že společně sdílený smysl funguje jako neviditelné vedení. Ve škole jasně definový smysl a rámce chyběly, což působilo pravidelné zmatky a konflikty mezi rodiči i učiteli. Měl jsem kamarády, které si na pomoc s definováním základních otázek existence najímaly velké firmy. Požádal jsem je, aby s námi ve škole uspořádali ve škole workshop, kde bychom si základní otázky jako “Kdo jsme?, Co nabízíme? Jaké jsou naše hodnoty?,…” zodpověděli. Samozřejmě, že dobrovolnicky :-). Vznikl z toho dokument, kterého jsme se pak v následujících letech drželi. Rodiče, učitelé a všichni ostatní měli najednou jasněji v tom, o co ve škole jde. Ti, kterým Montessori nevyhovovalo, odešli a místo nich začali přicházet jiní, kterým styl vyhovoval. Dokument najdete na: blog.zsmontessori.net/clanek/zs-montessori-beranku-jsme.

Jarmark aneb Waldorfské kořeny

Naše dobrovolničení (zapojili jsme se s manželkou oba) na Beránku bylo podstatné i to, že “jsme přišli” z Waldorfského školství (Valča předtím chodila do waldorf. školky). Kdo ten styl vzdělávání znáte, víte, že důležitým prvkem je silná rodičovská komunita a dobrovolnictví ze strany rodičů. Na Beránku, v době našeho příchodu, žádná rodičovská komunita nebyla, jen pár utahaných rodičů, kteří dělali, co bylo v jejich silách. Mimochodem prakticky všichni učitelé byli v té době zároveň i rodiči dětí ve škole. Napadlo mě proto do školy pozvat dalšího kamaráda, který byl v té době aktivně zapojený ve waldorfské škole Praha-Jinonice, aby nám poradil, jak komunitu roztleskat. Jednou z věcí, kterou nám tehdy doporučil, byl školní jarmark. První ročník jsme uspořádali na koleně, pak se do organizace postupně začaly zapojovat děti i rodiče. Dnes se koná dvakrát ročně, je to hlavní komunitní akce školy, důležitý zdroj zdroj učení pro děti a fundraising pro školu. 

Besedy na Beránku

Moje manželka Petra ráda vaří, a tak ještě s jednou maminkou/učitelkou otevřely pro děti kuchařský kroužek. Tato maminka pořádala ve škole tzv. Festivaly jídla, které jsme pak společně organizovali. Do školy jsme zvali odborníky na výživu, s rodiči a dětmi se tam společně vařilo a stolovalo. Jak jsem sám jezdil po besedách, všímal jsem si, že je to vždy výborná záminka pro místní lidi se potkat, utužit vazby a navíc se ještě vyladit na obtížných tématech doby. Napadlo mě ten nápad zkopírovat a založit tradici “Besed na Beránku”. Začal jsem zvát lidi, kteří se v Česku tématům výchovy, dětství, rodičovství a vzdělávání věnují. Smysl těchto besed byl dvojí: Inspirace a vylaďování se na společných tématech a záminka k setkávání a budování rodičovské komunity. Peťka na besedy připravovala občerstvení a každá beseda byla vždy i zdrojem fundraisingu pro školu. 

Síla filmu

Jak šel čas, došlo mi, že v šíření věhlasu je dnes nezastupitelné i video - film prostě funguje víc než psaný text. Ke všemu zásadnímu dění ve škole jsem proto začal brát kameru. Každou besedu jsme natočili, točil jsem rozhovory s dětmi, školní jarmarky, loučení s deváťáky, festivaly jídla, tzv. rodičovské večery (večery, při kterých si rodiče mohli zažít, co je to Montessori) i pár rozhovorů s naší zakladatelkou Mirkou a dalšími učiteli a rodiči ve škole. Vše najdete na youtube kanále “Montessori Modřany” nebo školním blogu.

Žákovský parlament

Jednou za mnou přišla Mirka, zda bych nechtěl dětem pomoct s rozjezdem parlamentu. Samozřejmě, že jsem na to kývl. Tím začal tříletý experiment, kdy jsme se ještě s jednou spolu-maminkou pravidelně setkávali s volenými zástupci z každé třídy a snažili se společně řešit, co děti trápí. Musím říct, že na ničem ve škole jsem se tolik nenaučil. Hledali jsme know-how v demokratických školách a v neziskovkách, které s dětskou demokrací pomáhali, ale přesto to byl zpočátku samý pokus omyl. Nakonec jsem to, po třech letech, vzdal a předal to dalším. Došel jsem poznání, že v ne zcela demokratické, státní škole, kde chybí střední stupeň, je žákovský parlamet spíše hrou na demokracii, než že by se děti do chodu školy opravdu zapojili. 

Peníze na učitele angličtiny

I když to může znít jako neúspěch, s dětmi se nám řada věcí povedla. Snad největší úspěch jsme sklidi s projektem fundraisingu peněz na učitele cizícho jazyka. Na státní škole stále někde chybí prostředky, my neměli z čeho zaplatit rodilého mluvčího angličtiny nebo španělštiny. S dětmi jsme připravili projekt na jednom crowdfundingovém portálu, kamarád/soused filmař s dětmi a učiteli natočil profi video a spustili jsme kampaň. Přál bych vám vidět tu vášeň a píli, s kterou pak děti celý měsíc burcovali rodiče a přátele školy tak,  bychom společně vybrali 150 tisíc Kč. To se nakonec povedlo a já od té doby vím, že děti dokáží neuvěřitelné věci. 

Malá Indie

Zpětně cítím, že největším přínosem mého dobrovolničení nebyla ani tak práce, ale spíš můj “sociální kapitál”. Jako aktivista jsem propojený s celkem hustou sítí lidí, s kterými si vzájemně pomáháme. Z té sítě se ke mě jednou dostala zpráva od kamarádky, že hledá možnost stáže pro dva venkovské indické učitele. Na Beránku miluji nejvíc, že učitelé zde dokáží proměnit každou příležitost v hru a učení pro děti. A přesně to se stalo i s těma dvěma Indy - Nikitou a Prassadem. Psal jsem o tom už v 6. díle. Celá škola se na měsíc komplet proměnila: Děti se učili hindskou abecedu, kreslit henou, vařit indická jídla, tančit indické tance, dozvídali se o životě v Indii, otevíraly se jim nové obzory, měnil se jim svět. 

Pomoz, jak můžeš

Pokud čte tento díl nějaký učitel nebo rodič ze státní školy, tak víte, že je tam neustále práce jako na kostele. Vždy je třeba někde “přidržovat tašku”. Koncem prázdnin se každoročně připravují třídy, uklízí se, stěhuje,… v průběhu roku se přípravují jarmarky, je třeba pomáhat s výjezdy, organizují se brigády na zahradě i jinde,… Všechny tyto společné aktivity jsou vždy parádní příležitostí utužit vazby a posílit komunitu. Po letech vím, že teprve, když je škola komunitou, tak může být dobrým místem pro děti. 

A proč vlastně?

No a jaké má to školní dobrovolničení celé smysl? Dnešní děti ve škole tráví velkou část svého dětství. Učitelé a spolužáci tak mají na děti nezřídka větší vliv, než rodina. Státní škola je ale dlouhodobě podfinancovaná, učitelé často ztrhaní. Čím více učitelům ulevíme, tím lépe se pak mohou postarat o naše děti.
Škola je také přirozený magnet na sousedy, tj. kolem každé školy se už z podstaty formuje společenství. Pro mnoho vykořených lidí žijících daleko od svých původních rodin může být právě škola místem, kde potkat spřízněné duše, kde získat pocit přináležení a tedy domova. Pro mě osobně byla moje práce ve škole vždy na prvním místě možností poděkovat učitelům za jejich neuvěřitelnou snahu a práci. Její dopady pozoruji každý den na svých dětech. 

A s čím je třeba (také) počítat?

V životě není samozřejmě jen růžová… 

Je pravidlem, že ve školách dobrovolničí léta jen promile rodičů. Ti jsou logicky často vyčerpaní a někdy i naštvaní z toho, že většinu ostatních ani nenapadne se zapojit. Může se stát, že něčemu věnujete hodiny vašeho času a vaše práce se nakonec vyhodí. My takhle s jedním tatínkem dlouho připravovali nový web školy. Dali jsme tomu desítky, možná stovky hodin a nakonec všechno skončilo v koši. Nebo dáte stovky hodin do psaní blogu a pak někdo nezaplatí hosting a blog zmizí. Nebo vám Google zruší Youtube účet, protože někdo ve škole přehlédl jejich nové podmínky. Stovky hodin videí jsou najednou v luftu. V dobrovolnictví je normální, že práci často vykonává ten, kdo může, ne ten, kdo má pro práci vlohy, tj. je třeba se umět vyrovnávat i s jistou mírou amatérismu i diletantství. Je třeba počítat s tím, že většinou ani nikdo ani neví, že něco děláte, dobrovolnictví je jaksi neviditelné. Pokud byste čekali nějaké plácání po zádech, nejspíš se nedočkáte. Vlastně zpravidla jen dáváte, zatímco vám toho nikdo moc nedá. No a pak existují práce, které děláte sami a kde tedy pocit sounáležitosti chybí… viz např. moje psaní blogů, zpracování videí, nekonečné mailování. S tím vším je třeba počítat. 

Když ale víte, že pomáháte přetíženým učitelům, děláte to pro své děti, pro sousedskou komunitu a tedy vlastně pro sebe, navíc v naději, že přispíváte k proměně školství, rázem není co řešit. Víte, že děláte přesně, co máte dělat.

Moje školní dobrovolničení přerušil covid a odchod starší dcery na střední školu, což znamená, že najednou tak trochu nevím, kam patřím. Stále platí, že jsem k dispozici tzv. na zavolání (v obou školách). Cítím ale, že moje mise na Beránku byla naplněna, a že nadešel čas uvolnit místo jiným. 

Na závěr chci poděkovat všem dobro-volníkům. Vím, že dobrovolnictví nás lidi dělá lidmi, a že mění svět. Vy, kdo jste ho ještě neokusili, můžete-li, zaťukejte prosím na dveře vaší školy (či jinde, kde vás mohou potřebovat) a zeptejte se s čím potřebují pomoct. Díky. 

Více viz: blog.zsmontessori.net

_________________________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.