Dávání jako nové braní

Přijde mi, že prázdniny, ono a priori prázdné, činností nevyplněné období je jako stvořené pro Honzíkovy cesty. My jsme momentálně v Kodani. Opět, u známých, které neznáme. U dvou sympaťáků, kteří byli před rokem u nás. Letos jsme přijeli my. Zajímavé na tom je, že jsme se tu sešli s našimi holandskými kamarády, a protože jsme se do jednoho bytu nevešli, tihle Dánové nám nechali ještě jeden byt (shodou okolností mají v Kodani dva). A zatímco jsme tady, přestěhovali se na chatu. A mně tohle „dávání“ přijde jako nádherná ukázka jednoho z důležitých rysů nové práce. Dan Ariely použil v jedné ze svých knih trefnou metaforu. Představte si, že jste přišli na večeři k rodičům svého partnera. Maminka si dala obzvlášť záležet a připravila vaši oblíbenou svíčkovou. Oblizujete se až za ušima. Je to prostě delikatesa. Slinné žlázy stříkají jako kašna na náměstí. Když dojíte, máte pocit, že bylo pěkné se s maminkou „vyrovnat“. Řeknete si, že v restauraci by taková svíčková přišla na dobré dvě stovky, ale maminka je maminka. A tak vytáhnete pětistovku.

Divné, že ano? V rodině se neplatí. V rodině se dává. Jeden dělá něco pro druhého, druhý pro prvního. Dávání způsobuje radost a posiluje vazby. Když nám někdo něco nezištně dá, většina lidí to chce oplatit. A dává též. Peníze do těchto vztahů nepatří.

Dávání posiluje důvěru. Důvěra přispívá spolupráci, inovacím, radosti a dalším atributům, bez kterých nebude práce v 21. století možná. Dávání je tedy nové braní.

Nová práce stojící mimo jiné na spolupráci v rámci komunity (tj. svým způsobem velké rodiny) vyžaduje, aby dávání převažovalo nad braním. Kromě toho, že posiluje vazby a chuť do spolupráce, je to nesmírně nakažlivé. Přijde mi, že když někdo nezištně natočí video, napíše článek, udělá přednášku, tak se velmi často najde někdo, kdo „to pošle dál“. Dostal(a) něco, co ho/ji inspirovalo a chce zase pro svou komunitu udělat něco, co ocení. A vlna nezištnosti se začíná šířit jako lavina. Vezměte si příklady TEDu, Linuxu, Googlu, Wikipedie, Khan Academy a řady dalších zvučných jmen, které nezištně dávají a tím sami vzkvétají. Každá taková organizace má kolem sebe zástupy aktivních lidí, se kterými společně mění svět a společně s tím přestávají „chodit za právníky“, sepisovat mezi sebou smlouvy a platit tučné sumy za různé formy jištění.

V jakém kontrastu jsou stále ještě mnohé tradiční firmy, kde o dávání jakoby nejpíš ještě neslyšeli a pokud ano, tak jako o marketingovém nástroji, který jim zvýší zisky.

Být ve vztahu s lidmi, se kterými si dáváte, je se striktním obchodováním za peníze neporovnatelný zážitek. Mám pocit, že od chvíle, co jsme se naplno pustili do šíření konceptu svobody v práci, se dávání stalo trvalou součástí mého života. Geekshop, Čintámani, HUB, Veselá Nohavice, Kafíčko a mnozí další nám pomáhali a pomáhají nezištně distribuovat naše knihy, desítky lidí se zapojují do příprav našich setkání, nebo pracují na našich projektech. Když přijedu někam na přednášku, nezřídka dostanu dárek. Když něco potřebuji, napíšu na blog a prakticky vždy se přihlásí hned několik lidí ochotných pomoci. Mnoho lidí píše, točí videa, organizuje vlastní setkání. Já dávám, oni dávají. Prostě rodina.

Otázkou, kterou bychom si mohli čas od času položit je, co jsme dnes udělali opravdu nezištně pro druhé? Jak moc jsme „dali“ oproti tomu, kolik jsme si „vzali“? Kolik jsme toho udělali pro druhé a kolik pro sebe? A sedí nám ten podíl?