Zprávy ze života #58: Čemu nás učí Putin a jeho válka na Ukrajině (můj proti-válečný manifest)

"Putinova invaze na Ukrajinu je válečný zločin, který je stejně závažný jako americké invaze do Iráku nebo Hitlerovův/Stalinův vpád do Polska v roce 1939.", prohlásil Noam Chomsky v nedávném interview. To je fakt, kterým chci začít.
Potíž je, že většina informací mimo ruskou sféru vlivu o konfliktu dnes vypráví černo-bílý lineární příběh: agresor = trest a oběť = solidarita. 
Moderní válka je ale vždy na prvním místě selháním humanity a nejvyšší formou zmaru. O tom, ale dnes většina politiků i médií mlčí. Mám pocit, že (kromě úžasné pomoci uprchlíkům) slyším z úst politických představitelů jen povzbuzování do dalšího válčení, dalších sankcí, boje, zabíjení a destrukce. Jenomže války se nevyhrávají. Ve válkách prohrávají nakonec všichni. Ti, kdo je přežijí si z nich odnášejí traumata, která se nevymažou ani po generacích. Obrovsky trpí příroda a život v ní. 
Ta aktuální ukrajinská má své hluboké příčiny a může nás naučit mnohé o fungování dnešního světa i o nás samých.
Naše civilizace vykazuje všechny znaky svého konce - už jenom fakt, že kolabuje planeta a naše elity místo maximálních kolektivních snah o záchranu dál zrychlují v zabíjení jeden druhého, nabíráme na tempu v drancování přírody, mrháme vzácnými zdroji a do atmosféry vypouštíme další a další tuny CO2 a dalších splodin. Jako by nám míra naší civilní destrukce byla málo, přidáváme další válku. 
Je už definitivně vědecky potvrzeno, že jsme se ocitli na prahu nepředstavitelného utrpení. Pochopit, co a proč se na Ukrajině a ve světě děje, je tak nyní naše další, možná už ale definitivně poslední, velká šance v porozumění tomu, co se na nás valí a v tom, co dělat dál. 
Jenomže víte, jak je to s učením... "Učitel se zjeví teprve potom, co je žák připravený". COVID, který nám sliboval naučit stejné věci, jsme si nechali upláchnout a místo toho se topili v absurdních bojůvkách "očkovaných" s "neočkovanými". Dnes nejsme připravení o nic lépe. Jak se ale říká: "Je hrozné nechat si upláchnout krizi". Pokud nás tato válka nezabije, nechme se jí poučit! Prosím o to aspoň za naše děti. 
Tyto "Zprávy ze života" (#58) jsou mým příspěvkem. Je to čtení dlouhé a ne-veselé. Je určeno lidem, kteří učtou víc než jen post na fejsbuku a kteří se chtějí dostat pod povrch, za aktuální bojový ryk. Jde mi o po-rozum-ění, ne jakékoli schvalování či odsuzování. O to prosím i vás čtenáře. Pokud vás text zaujme, pokuste se mu porozumět, ne s ním jakkoli (ne)souhlasit. 

Aby mi bylo rozumět, začnu kontextem. 

Homo Sapiens zrychlující ve slepé uličce

Když se ztratíme v lese, je třeba vylézt na nejvyšší strom nebo kopec (pokud tam nějaký je). To známe už z pohádek. 
Homo Sapiens se neztratil v lese ale ve vývoji. Od 15. století jdeme slepou ulicí. Od 70.let 20.století už nejdeme, ale jedeme a navíc stále zrychlujeme. Jedním ze stromů či kopců, na které pro nalezení cesty ven lezu já, jsou evoluční teorie. Rámcem, který mi sedí nejvíc je tzv. integrální teorie. Podle ní jsme jako lidstvo zatím prošli 7-12 vývojovými fázemi, z nichž každá měla svou specifickou úlohu, své hodnoty a způsoby organizace. Pro pochopení války na Ukrajině a fungování dnešního světa zmíním fáze dvě: tradiční/žlutou a modernistickou/oranžovou.
Tradiční/žlutá
se objevila před deseti/dvanácti tisíci lety v době, kdy se ustálilo klima. Lidé se začali usazovat, hospodařit, objevilo se soukromé vlastnictví, s ním nadvláda muže nad ženou, velká impéria, boj o dominanci a s tím velké dobyvačné války. Modernistická/oranžová fáze přišla s evropskou kolonizací světa, před 500 lety. Hlavním cílem této fáze bylo zrychlení kumulace majetku a tím dominance nad ostatními, tehdy si bílý člověk začal podmaňovat lidi tmavší pleti. Tradiční/žlutá hierarchie nad/pod-řízenosti byla nahrazena "merito-kracií", tj. "šikovní" tak mohli ovlivnit svůj osud a vypracovat se výš.
Dnešní státy fungují ze žluté fáze. Velký byznys z oranžové. Dobývání a podrobování si ostatních je rysem těchto dvou fází vývoje. Symbióza velkého byznysu a státu je dnes tou silou, která nás udržuje ve zmiňované "slepé ulici zkázy". O souvislostech evoluce (specificky organizace a byznysu) více v tomto textu: O housence převlečené za motýla aneb proč a jak je třeba monokulturu byznysu vystřídat polykulturou podnikání.

Homo Sapiens se ztratil ve vývoji. Od 15. století jdeme slepou ulicí. Od 70.let 20.století jsme navíc přidali na rychlosti a stále zrychlujeme. 

Kapitalismus: Náš operační systém

Každý počítač a chytrý telefon v sobě má operační systém (Windows, IOS, Android, Linux). Je to to hlavní, co rozhoduje o funkčnosti přístroje. Operačním systémem moderní společnosti je kapitalismus. Na kapitalismu je zajímavá jedna věc: Zatímco operační systémy v IT procházejí pravidelnými aktualizacemi (např. Windows), kapitalismus se od 15. století víceméně nezměnil (kapitalismus je formou uspořádání hospodářských vztahů v modernistické oranžové fáze vývoje) a o případné aktualizaci se v mainstreamu nevede prakticky žádná debata. V post-komunistických zemích blokuje jakoukoli debatu navíc ještě trauma z desetiletí života v totalitě. 
Jedním ze základních "algoritmů" kapitalismu je tzv. "volný trh", tj. přesvědčení, že stát by neměl zasahovat do podnikání firem. Takto to bylo od +/- 15. století až do října 1929, kdy propukla tzv. Velká hospodářská krize. Ta nakonec vyústila v 2. světovou válku s bezprecedentním globálním utrpením a multigeneračními traumaty, s kterými se potýkáme dodnes (i moje rodina by o tom mohla vyprávět). Kapitalismu volného trhu se říká "laissez faire" čili "nechat dělat".
Existuje i styl výchovy, který se jmenuje stejně "laissez faire". Rodiče dávají potomkovi absolutní volnost - respektují ho, ale nevyžadují respekt vůči ostatním. Tento způsob výchovy byl v Česku "trendy" na přelomu tisíciletí, až se zjistilo, že rodiny s tímto přístupem začaly plnit ordinace dětských psychologů. Zjistilo se, že tyto děti jsou neštastné, protože nedokáží respektovat potřeby ostatních, v lidské společnosti je to pro ně utrpení. S laissez faire kapitalismem je to podobné. Pokud se do obchodních vztahů nezasahuje, velcí začnou požírat menší, až je požerou úplně. Rozevřou se nůžky mezi pár ultra-bohatými a zbytkem, který začne trpět pocity nespravedlnosti, narůstá extremismus a objevují se války. 

laissez faire kapitalismu se do obchodních vztahů nezasahuje. Velcí začnou požírat menší, až je požerou úplně. Rozevřou se nůžky mezi pár ultra-bohatými a zbytkem, který začne trpět pocity nespravedlnosti, narůstá extremismus a objevují se války. 

Utopie sociální demokracie a komunismu

I když jsme v Česku (zatím) pouze diváky, vzhledem k aktuálnímu dění na Ukrajině se dnes možná dokážeme lépe vcítit do situace našich předků hned po skončení 2. světové války. Jak už jsem psal, navzdory oblíbené rétorice o vítězech a poražených, války nikdo nevyhrává. Prohrají všichni. Nejvíc obyčejní lidé, tj. 99% z nás. Část se z války nevrátí, zbytek zmrzačený (fyzicky a častěji psychicky) s traumaty na celý život. Vlády na západ od Aše se - na základě tohoto uvědomění - po roce 1945 rozhodli kapitalismus regulovat. Nechali se v tom vést radami věhlasného ekonoma J.M. Keynese - vydaly se cestou stanovení minimálních mezd a dalších "sociálních jistot", veřejného zdravotnictví, školství, regulace bank a velkého byznysu, ochrany místních komunit a ekonomik, zdanění ultra-bohatých. Na východě se pak naši předci vydali cestou komunismu s překvapivě podobnými mechanismy. Obě cesty byly reakcí na neregulovaný - laissez faire - kapitalismus, který obohacuje ty nejbohatší tím, že obírá ty nejchudší, což je následně nejpřímější cesta k válce. 

Navzdory běžné rétorice o vítězech a poražených, války nikdo nevyhrává. Prohrají všichni. Nejvíc obyčejní lidé, tj. 99% z nás. Část se z války nevrátí, zbytek žije s traumaty na několik generací. 

Resuscitace volného trhu

Hrůzy 2. světové války způsobily, že světový řád byl po roce 1945 nastaven tak, aby vyhovoval i lidem, ne pouze elitám (i když my dnes víme, že na východě se to nakonec zvrtlo). V roce 1947 byla proto založena Montpelerinská společnost s cílem neregulovaný kapitalismus, á la před Velkou hospodářskou krizí, obnovit. Zakladateli spolku byli Rakušan Friedrich von Hayek a Američan Milton Friedman. Toto uskupení fanoušků laissez faire, tj. té nejextrémnější formy kapitalismu, pak začali pilně pracovat na návratu před rok 1929. Bod zlomu nastal na pozadí ropné krize v roce 1973, kterou zažehla Jomkipurská válka (kontext zde). Pinochetovi se za vydatné podpory CIA podařilo, v září tohoto roku, svrhnout tehdejší chilskou demokraticky zvolenou vládu. Milton Friedman se stal ekonomickým poradcem Pinocheta a Chile následně laboratoří toho, čemu se později začalo říkat neoliberalismus. V 80. letech se k moci dostali Reagan (USA) a Thatcherová (UK), kteří se stali globálními PR agenty této ideologie. Základními systémovými prvky znovu-rozšíření filozofie volného trhu se stala politika ekonomické globalizace s klíčovými institucemi a smlouvami (MMF, Světová banka, WTO, smlouvy o "volném obchodu"). Esenci fenoménu "ekonomické globalizace" najdete popsanou zde a zde. Základním cílem neoliberalismu (jak se tomuto resuscitovanému volno-tržnímu kapitalismu začalo říkat), je zprivatizovat, tj. zkomerčnit vše veřejné. Základní vírou je, že stát by neměl překážet "trhu", tj. velkému byznysu a miliardářům. Zprivatizovat, tj. přeměnit na zboží a peníze, by se mělo - podle této ideologie vše: příroda, školství, zdravotnictví, armáda, vězeňství, doprava, sociální péče,... V tomto systému by se měl každý postarat sám o sebe, vše má být za peníze. Kdo má peněz víc, je víc. Kdo má míň, je míň. K důsledkům neoliberalismu pak patří nárůst individualismu, osamělosti, nedůvěry a soupeření - a to jak mezi jednotlivci, tak i mezi většími celky, tj. i státy. Á poropos: Jak vyřešíte válku a další problémy dnešního světa bez důvěry? 

Náš operační (ekonomický) systém je jedním z důležitých kořenů války na Ukrajině. 

Neoliberalismus v Rusku

Když studujete historii neoliberalimu, vidíte, že se rozšířil především mocí peněz, provázaností velkého byznysu a politiky s využitím nejmodernějších technik vytváření souhlasu, tj. propagandy/PR. Velkým darem jeho globální expanzi byl kolaps komunismu v roce 1989. My v Česku jsme zažili přechod na neoliberalismus v devadesátkách pod taktovkou Václava Klause, fanatického obdivovatele M. Tchatcherové (i chilského "ekonomického zázraku"). Proměna veksláků, komunistických aparátčiků a jejich přátel na multimiliardáře, epidemické rozkrádání společného majetku, masívní nástup korporací, příchod balkánských a ruských mafií, výpalné, orlické a jiné vraždy byly jen mikro-odvárkem toho, co se v devadesátkách dělo v Rusku. Tohle jsem zažíval v letech 1990 a 1991 v Moskvě já a to nebylo nic: "Zápisky z moskevské bídy v roce 1990. Může se něco takového zopakovat? Jak rychle?". V Rusku jsem měl žít do roku 1994 (pět let univerzity). Utekl jsem ale už na jaře 1991 potom, co mi začalo jít o život - opakovaně mě tam přepadli, spolužák z Čečenska mi šermoval před očima nožem, těsně vedle hlavy se mi rotříštila láhev od vodky, po jednom přepadení mi šili obočí,... Vše barvitě popisuji v knize Třináct tisíc dní, kdo jste četli, víte.  

Hluboká traumata 20. století (stalinimimus, 2. světová válka, gulagy, Afgánistán...) společně s absolutním rozvratem hospodářství (sovětskou ekonomiku si rozebraly západní korporace a místní aparatčici) a společnosti způsobily chaos, jaký jsme na našem území nezažili ani v tom nejdivočejším snu, včetně tanků v ulicích Moskvy a ostřelování parlamentu. 
Z toho chaosu ale nakonec vzešel mesiáš: Vladimír Vladimírovič Putin. 

Imperialismus a slib Gorbačovovi

Jedním z projevů žluto-oranžové fáze vývoje (viz "Evoluce Homo Sapiens" výše) je militantní politika, expanzivnost, snaha o podrobení si dalších, známá pod termínem "imperialismus". Co se týče států, imperialismus ve 20.století praktikovaly především USA, Rusko, evropské a asijské koloniální velmoci, regionálně pak i některé další státy (imperialismus patří logicky do DNA i všech "veřejně obchodovatelných" nadnárodních korporací). Seznam invazí, okupací skrytých pučů, občanských válek ze strany USA, Velké Británie, Francie, Ruska je impozantní a vskutku strašidelný. 2. polovina 20.století, co se týče aktivit bývalých koloniálních velmocí v tzv. zemích globálního jihu, je kus historie, která nám zůstává skryta. Excelentní analýzu těch západních najdete např. v knize Propast z pera Jasona Hickela, která je natolik oči-otevírající, že jsme jí museli vydat.  

USA a Rusko patří mezi hlavní země, kde jsou ideje imperialismu (sfér vlivu) nadále stěžejním principem zahraniční politiky. Tak jako by USA nikdy nedovolily rozšíření Varšavského paktu na západní polokouli (viz např. Karibská krize), Putinovou noční můrou jsou zase - podle jeho vyjádření - NATO na hranici s Ruskem. Pusťte si některé jeho projevy - mluví o tom furt dokola a já mu v tom rozumím. 

Jedním z projevů naší aktuální vývojové fáze vývoje je militantní politika, expanzivnost, snaha o podrobení si dalších, známá pod termínem "imperialismus"

Jedním z klíčů k pochopení ruské invaze na Ukrajinu je slib, který dostal Gorbačov od Bushe staršího, že NATO se nikdy nerozšíří za hranice Německa (a už vůbec ne k hranicím Ruska zde). Rozšiřování sféry NATO považovalo Rusko vždy za zásadní nebezpečí a jeho představitelé mnoho let opakovali, že pokud by se mělo NATO rozšířit na Ukrajinu nebo do Gruzie, nebudou to tolerovat (viz Wikileaks). 

Poslechněte si pozorně Putinův projev z 24.2.'22 (rusky s angl. titulky):

Kult Putina

Ruští vůdci mají na koho a na co navazovat - carská tradice je tu hluboko v DNA. Při sledování ruské televize jsem vždy žasl nad tím, s jakou precizností a trpělivostí budují mediální obraz V.V.Putina jako dobrotivého "báťušky"/vůdce, který znovu zavedl řád, pořádek, slávu a o svůj národ se náležitě stará. V ruské televizi jsem opakovaně fascinovaně sledoval dlouhé debaty Putina se staviteli dálnic, metra, nemocnic, škol, měst,... kterým vůdce vždy kladl na srdce to, že občané už to či ono opravdu potřebují, že je třeba zabrat a dílo dokončit. Fotky Putina na lovu, na motorce, na lyžích, na bruslích byly v Rusku "všude". Až jsem měl někdy pocit, že jsem na návštěvě v některé z arabských monarchií, kde vás též fotky monarchy provází na každém kroku.

Rusko je bohatá země, ale velká část lidí je relativně chudá. To není překvapivé - i v jiných neo-liberalních státech najdete 20-60% populace v chudobě (v zemích globálního jihu jetě víc), neboť většina bohatství zůstává nejbohatším. Pro kontext, v Česku vlastní patnáct nejbohatších tolik, kolik polovina ostatních

Přes relativní chudobu velké části Rusů, jsem při několika cestách Ruskem v tomto tisíciletí nad mnoha věcmi žasl. Při cestě vlakem do Vladivostoku a zpět (20 tisíc km) v roce 2019 jsme cestou vystupovali v každém větším městě a já byl upřímně překvapený z toho, jak moc jsou budovaná k životu (parky, promenády, místní infrastruktura, trhy, dětská hřiště, veřejná koupaliště, sportoviště,... vše dostupné - tj. za lidové ceny nebo zdarma). Vlak jel velkou část cesty 160 km/h a během těch 20 tisíc km neměl ani minutu zpoždění. Jízdenky tam stojí pár rublů, infrastruktura nádraží je špičková (nenákladné sprchy, úschovny, restaurace, krámky, nocležny, informace,...). 

Porovnejte si to se stavem veřejné dopravy v naší zemi nebo ještě lépe s USA. Obojí je odstrašující kontrast. Místa, která byla v Rusku počátkem 90. let v rozpadu, najednou vzkvétala. Alkoholismus, který Rusko po desetiletí decimoval, byl (z veřejného prostoru) pryč. Moskevská kamarádka Máša mi říkala, že Putin byl/je natolik populární, že na absolventských srazech byl/je první přípitek "na Vladimíra Vladimíroviče". K jeho kultu je třeba připomenout i fakt, že všichni jeho vážnější političtí oponenti (a novináři) skončili buď za mřížemi, byli zastřeleni nebo otráveni. 

Na absolvenských srazech v Rusku je nezřídka první přípitek "na Vladimíra Vladimíroviče".

Respekt vs. despekt

Pokud chceme - v naší části světa - opravdu pochopit, co se děje na Ukrajině (ne jen přihlížet obecnému roztleskávání války), je třeba učinit jedno mentální cvičení, a to pokusit se na to celé podívat Putinovýma očima. Já na to jdu tak, že poslouchám jeho projevy, čtu jeho texty, poslouchám ruská státní média, vyptávám se Rusů i Ukrajinců, studuji jejich historii a snažím se opravdu naslouchat. Všiml jsem si, že Putin často mluví o tom, jak v Rusku pozorně sledují, co se děje v USA (nárůst policejního násilí, trumpismus, vyzbrojování obyvatel a masové střílečky, útok ze 6.ledna, nárůst ultra-pravicového extremismu, extrémní chudoba,..) a říká, že "tohle on doma nechce".  

Invazi na Ukrajinu nazval Putin "speciální operací s cílem demilitarizace a denacifikace" Ukrajiny. Když se snažíte pídit potom, co tím může asi tak myslet, zjistíte, že Ukrajina poslední léta opravdu značně investovala do zbrojení - 4,13% HDP (pro porovnání Česko 1,35% HDP), a že na území Ukrajiny vskutku fungují neonacistická uskupení (např. Azov Batallion, Svoboda,...), která jsou ale na vzestupu všude napříč planetou. 

Mrkněte na dvě roportáže z této oblasti (a všimněte si, kdy reportáže vznikly). První je z dílny britské veřejnoprávní BBC a druhý oceňovaného zpravodajského kanálu VICE (USA, Kanada): 

Když k tomu připočtete pohled ruského imperialismu, podle kterého je Ukrajina ve sféře jejich vlivu, historicky podložený strach z invaze západních zemí (napadení Německem, vleklá studená válka se všemi zástupnými konflikty a tupým zbrojením na všech stranách) a především chronický konflikt na východě země, kde žije převaha rusko-jazyčných lidí a kteří byli posledních x let v podstatě ve válce, pak jsou tu zákoony omezující možnost používání ruštiny ruskou menšinou a "spec-operace" je na světě :-(.

Ukrajina a Rusko jsou sousedé. Sousedé se mohou o toto mentální cvičení pokusit, porozumět si a hledat cesty. To se ale mezi Ruskem a Ukrajinou nedělo. Obě strany se "pouze" vyzbrojovaly a připravovaly na válku. K tomu je třeba připočíst válečné štvaní všech velmocí v posledních letech, které kulminovalo minulé týdny. Mě osobně nejvíc lekali a dále lekají Bidenovy silácké projevy a jeho non-stop vyhrožování. Mimochodem role a zájmy Spojených států v celém konfliktu je stále oči-vidnější.

O všech těchto souvislostech mluví velmi poutavě ukrajinský pacifista Jurij Šelijaženko. Doporučuji shlédnout celé:  

Západní závislost na Rusku

V 90. letech bylo Rusko na kolenou. U moci mafie, oligarchové rozkrádali, co mohli, alkohol snížil u mužů naději na dožití o bezmála deset let, ve světě se mělo za to, že kapitalismus porazil komunismus, a že tím skončily dějiny, neboť lepší systém neexistuje. Ruské sebevědomí bylo u dna. 

To se začalo měnit za Putina. Klíčovou injekcí pro ruskému sebevědomí byla rostoucí závislost okolního světa na fosilních palivech. Na souvislost mezi závislostí na ropě a mocí diktátorů mě před lety upozornil Benjamin Barber. Většina ropy se těží v diktátorských režimech. Jejich nakupováním tyto režimy financujeme a tím i jejich války. V době, kdy píšu tyto řádky vydal západ řadu sankcí. Tu jedinou, které se v Kremlu skutečně bojí, ale udělat nemůže, neboť bez ruského plynu a ropy nedokáže Evropa (zatím) fungovat. Ropa a plyn činíí 60% ruského exportu. Denní příjem Ruska z prodeje těchto dvou komodit je 0,5 miliardy US dolarů. Čeká se na to, jak se k celému postaví Čína. Ale i ta je závislá na ruských surovinách. V létě 2019 jsem na Sibiři žasl nad mnohakilometrovými vlaky naloženými uhlím a dřevem - vše směr Čína (viz fotka níže). 

Dobrá zpráva je, že existují dostupné technologie, suroviny i kapacity pro urychlený přechod na obnovitelné energie (především slunce a vítr). Obrovským AHA ukrajinské války by mělo být to, jak snadné je šmahem sehnat miliardy na dodávku zbraní, zatímco na obnovitelnou energii peníze prý nejsou. 

Dobrá zpráva je, že existují dostupné technologie, suroviny i kapacity pro urychlený přechod na obnovitelné energie (především slunce a vítr). Obrovským AHA ukrajinské války by pro nás mělo být to, jak snadné je šmahem sehnat miliardy na dodávku zbraní, zatímco na obnovitelnou energii peníze prý nejsou. 

Střet dvou extrémně špatných zpráv

Toto pondělí se střetly dvě zásadní věci: Zpráva o stavu planety (IPCC) se zprávami z dalšího dne vraždění na Ukrajině. 

Zásadní sdělení bylo to, co jsem psal v předešlém bodu: Čím více používáme ropu, zemní plyn a uhlí, tím více podporujeme diktátory a financujeme jejich války. Zároveň ale platí i to, že čím více používáme ropu (zemní plyn a uhlí), tím více zrychlujeme neobyvatelnost planety, čímž financujeme další budoucí války a vznik dalších uprchlických krizí. Mainstreamová média slouží zájmům elit, tj. ekonomickému růstu a posilování jejich dominance (viz tradiční/modernistická fáze vývoje) a my se tak o těchto souvislostech nedozvídáme.
Proto dnes není problém posílat miliardy na zbraně pro Ukrajinu zatímco peníze na odchod od ropy, plynu a uhlí nejsou.
Je opojné vidět plný Václavák, abychom podpořili Ukrajinu. Stávky za konec fosilní ekonomiky ale v Česku nepřitáhnou víc než pár stovek lidí.
Toto je snad největší lekce této války. Poslechněte si, co k tématu říká Bill McKibben, zakladatel 350.org: 

Čím více používáme ropu, zemní plyn a uhlí, tím více podporujeme diktátory a financujeme jejich války. Čím více používáme ropu (zemní plyn a uhlí), tím více zrychlujeme neobyvatelnost planety, čímž financujeme další budoucí války a další uprchlické krize.

Každý si dnes lžeme svoji pravdu

Další velkou Putinovou lekcí je to, že nám ukazuje, jak dnes funguje internet, přesněji řečeno jeden jeho základní rys známý pod termínem šmírovací kapitalismus. Jako na talíři nám dnes servíruje to, na co tak skvěle upozorňoval Sacha Baron Cohen ve své oceňované přednášce a na co upozorňují experti, kteří o dnešním nastavení internetu hovoří jako o hlavní hrozbě pro demokracii. Vedle klimatické, atomové hrozby a nárůstu nerovností je šmírovací kapitalismus tou největší globální hrozbou (zde). Jde o to, že stále více lidí získává informace z internetu. Podstatou šmírovacím kapitalismu, který je základem byznys modelu dnešních internetových korporací (Alphabetu/Googlu, Meta/FB, Microsoftu, Apple, Amazonu,...) je prodat nám co nejvíce. Proto o nás internetové firmy sbírají a ukládají veškeré informace, zobrazují nám stále dokola to, na co nejpíše klikneme. Místo toho, aby nám zobrazovali relevatní informace, zobrazují nám vždy určitou míru dez-informací. U někoho je ta míra menší u jiného větší, podle našeho chování na netu. Asi jste zažili situaci, kdy někomu něco vykládáte a oni nemají ponětí, co to melete nebo naopak. Covid a ne/očkování, roušky/neroušky jsou možná nejčerstvější příklad tohoto fenoménu. Podstatu a projevy excelentně vysvětlují například v popularizačním dokumentu Social dilemma. Internetové korporace (nejvíc Alphabet a Meta) jsou dnes základním nástrojem šíření válečné propagandy a zastírání skutečnosti. 

Atomová hrozba

Na Ukrajině je 15 jaderných reaktorů a ruská armáda nemá problém jaderné elektrárny ostřelovat. Do toho Vlad Putin veřejně, bez skrupulí, vyhrožuje použitím jaderných zbraní. Tímto odstavcem jsem končil svou druhou knihu Třináct tisíc dní„Rod Homo byl donedávna v potravinovém řetězci někde uprostřed. Po miliony let lovil jen menší zvířata, sbíral rostliny a hmyz a byl loven většími šelmami. Teprve před 400 000 lety si několik lidských druhů trouflo na velkou zvěř a až v posledních 100 000 letech — s nástupem Homo Sapiens — se člověk vyšvihl na vrchol potravinového řetězce. Tento pozoruhodný skok měl však dalekosáhlé důsledky. Lidé nebyli zvyklí být na špičce pyramidy a nebyli tomu přizpůsobeni. Jiní živočichové jako lvi, žraloci, se do takového postavení vyvíjeli miliony let. Lidstvo ale dosáhlo vrcholu takřka přes noc a nemělo čas, aby se přizpůsobilo. Důsledkem tak rychlého vzestupu je řada historických pohrom, od ničivých válek až k závažnému poškozování ekosystému. Lidstvo není smečka vlků, která se zmocnila tanků a nukleárních zbraní, ale podobá se spíš stádu ovcí, které se prazvláštním řízením naučilo vyrábět zbraně a ovládat atom. A ozbrojené ovce jsou mnohem nebezpečnější než vlci.“ Yuval Harari. 

Připomínka trvalého rizika atomové války je další klíčová Putinova lekce. K tomuto tématu jsem napsal toto: Moje černobylské a hirošimské slzy. Hrozba atomové války aneb čím nám hrozí Putin

Je opojné vidět plný Václavák, abychom podpořili Ukrajinu. Stávky za konec fosilní ekonomiky ale v Česku nepřitáhne víc než pár stovek lidí. 

Kalamitní kapitalismus

Všude tam, kde dojde k nějaké katastrofě (přírodní či člověkem zinscenované), je dobré vědět i o tzv. kalamitním kapitalismu. S termínem přišla kanadská novinářka Naomi Kleinová (z angl. Shock Capitalism) pro popis situací, kdy korporace vytěžují neštěstí pro zisk. Tato válka není a nebude výjimkou. Naopak. Vedle zmiňovaných internetových koroporací jsou to aktuálně ty největší fosilní (Chevron, Exxon, Shell, BP, Total), které pomohly zmodernizovat ruskou těžební infrastrukturu a mají či měly značné podíly v ruském těžebním průsmylu zde. V době, kdy píšu tyto řádky tlačí na americkou administrativu s cílem ovlivnit sankce tak, aby co nejméně uškodily jejich byznysu. Logicky nejvíc se radují ve zbrojním průmyslu, pro které je válka tím, čím byl covid pro farmabyznys. Tato analýza objasňuje, jak nás zbrojní průmysl do této války de facto zatáhl. Pokud si o válce na Ukrajině chcete něco přečíst, potom bych doporučil právě tento článek. 
À propos, přemýšleli jste, kdo financuje "dary" vojenské techniky světových vlád Ukrajině? Za velkou část těch ruských platíme my prostřednictvím ropy a plynu (tj. kdykoli zajedeme autem k čerpací stanici, kdykoli kupujeme něco v jednorázovém plastovém obalu,.. atd). Ty ostatní se potom hradí zbrojnímu průmyslu z velké míry z veřejných rozpočtů, tj. z našich daní, případně naším narůstajícím dluhem. 

Trauma

Obrovským tématem, které nám Putin a jeho válka nasvěcuje, je trauma. Jedním z hlavních globálních popularizátorů tohoto fenoménu je poslední léta Gabor Maté, kterému v Česku vydáváme knihy. Velký kus práce odvedl film Moudrost traumatu, na kterém Maté spolupracoval. Stále více lidí se tak dozvídá, že trauma vzniká v nejrannějším dětství (včetně prenatálního období) v situacích, které jsou pro dětský mozek stresové a dítě je s tímto stresem ponecháno samo. Hlavním zdrojem traumatu je stres či nepřítomnost rodičů. Přečtěte si Putinův životopis a ruskou historii optikou traumatu a pochopíte mnohé z toho, co se dnes děje. Asi netřeba říkat, že válka je ultimátní stres a tedy "studnice traumatu", která rozbije celé generace lidí a rodin, přinese oceán psychických nemocí, sebevražd, domácího násili, alkoholismu a dalšího utrpení.  

Denizeni nebo sousedé? 

Tenhle odstaveček od "rei" odhaluje další kousíček slepé skvrny moderní neoliberální společnosti (operující ze žluto/oranžové fáze vědomí). V hierarchiích bohatších zemí najdete úplně na dně (kromě lidí bez domova) ekonomické migranty. Tyto dvě "třídy" (bezdomovci a migranti) mají status tzv. denizenů, tj. lidí bez práv, která jsou tradičně přiřknutá občanům. Migranti jsou ale pro bohaté státy nenahraditelnou pracovní silou. Jsou využíváni tam, kde práci ještě nezastanou roboti - tj. pro nebezpečnou, nezdravou, těžkou, často nesmyslnou, špatně placenou práci v nejistých podmínkách. V USA jsou to Mexičani, v zemích Perského zálivu Bangladéšani, Srí Lančani, v Singapuru Pakistánci, Indové, v Izraeli Palestinci, u nás Ukrajinci. Mám obavu, že toto je jedna z věcí, kterou si málokdo přizná, ale do 24.2. byli Ukrajinci pro většinu našinců do velké míry právě těmito roboty používanými na tu nejhorší práci. Věty: "Na tohle najdi nějaký Ukrajince."; "Tohle by nedělali ani Ukrajinci", případě termín "Úkáčka",... patřily k běžnému slovníku mnoha Čechů. 

Mimochodem, připravme se na "zlatou éru" zneužívání migrantů (válečných uprchlíků) pracovními agenturami, provozovateli ubytoven, různými firmami a podnikateli tak, jak na to na twitteru upozorňuje Josef Středula. Tento problém je systémový. Můžeme lamentovat na soc. sítích, ale pokud nezměníme systém, migranti se budou ždímat, co budou mít sil. A ženy jsou mnohem ždímatelnější než muži. 

Právo na lidskou důstojnost podle barvy kůže

Každá válka jsou především uprchlíci. Dokořán otevřené hranice Polska a dalších zemí sousedících s Ukrajinou jsou dnes obrovským aha a nadějí na změnu postoje v postkomunistických zemích. Bohužel ale jen na povrchu. Jakmile je totiž někdo třeba Afričan (studující nebo žijící na Ukrajině a podle některých zpráv i Rom, prostě není úplně "bílý"), má smůlu. Nejvíc fascinující je porovnat si aktuální příjem uprchlíků s tím, co se dělo v roce 2015 během syrké uprchlické krize a co se děje o pár kilometrů severněji na polské hranici ještě dnes. Více viz reflexe zde, z které cituji následující: "Před přibližně sedmi lety probíhala válka v Sýrii a Iráku. Lidé ztráceli své domovy, přicházeli o své blízké, museli se ukrývat a utíkat. Válka, v některých ohledech horší než to, co se dnes děje na Ukrajině. Do Evropy utíkaly desítky tisíc zoufalých uprchlíků, kteří hledali bezpečí, zázemí, důstojnost. Německo a některé další evropské státy se tehdy zachovaly podobně jako dnes česká vláda – nabídly finance, pomoc, ubytování, azyl. A čeští politici? Petr Fiala se přijel v mercedesu vyfotit k maďarskému pohraničnímu ostnatému plotu, u kterého mluvil o ochraně hranic. Politici z ČSSD, ODS i dalších stran se fotili s různými ručními zbraněmi, předháněli se v tom, jak pomoci co nejmenšímu množství lidí a hlavní prioritou bylo hermetické uzavření hranic Evropy. Kontrast nemůže být větší a až opadne hlavní nápor krize, bylo by dobré se na to nejen premiéra ptát."  Více k aktuální situaci v reportáži Democracynow: 

Já bych k tomu dodal ještě jedno: K základním hodnotám v arabském světě patří pohostinnost a pomoc slabším. V těchto kulturách je vaší povinností pozvat hosta domů a náležitě se o něj postarat. Třeba nám v tom aktuální ukrajinská uprchlická krize otevře oči, chytneme se za nos a příště pro nás budou třeba i Syřané lidmi, na které nebudeme posílat vojáky, pouštět na ně slzný plyn, ale že jim pomůžeme tak jako to dnes děláme ve vztahu k Ukrajincům. 

K základním hodnotám v arabském světě patří pohostinnost a pomoc slabším. V těchto kulturách je vaší povinností pozvat hosta domů a náležitě se o něj postarat. Třeba nám v tom aktuální ukrajinská uprchlická krize otevře oči, chytneme se za nos a příště pro nás budou i Syřané lidmi, na které nebudeme posílat vojáky, pouštět na ně slzný plyn, ale že jim pomůžeme tak jako to dnes děláme ve vztahu k Ukrajincům. 

Okupace Ukrajiny je víc než jiné okupace

Po posledním masakru v Gaze jsem na twitteru a instagramu začal sledovat organizace, které se věnují tématu okupace Palestiny, abych lépe porozuměl jejich vnímání tamní situace. Většina jich dnes poukazuje na jedno: kromě sympatií s Ukrajinou se podivuji nad tím, jak se celý západní svět sjednotil nad něčím, co se v Palestině děje dlouhá desetiletí. Při posledním odstřelování Gazy byla západní média plná zpráv o odpudivých Palestincích, kteří vystrkují své děti a ženy jako "živé štíty" (viz zde). Přesně to vzkazoval, v jednom ze svých nedávných televizních projevů, Putin ukrajinským mužům - ať se prý přestanou schovávat za své ženy, děti a starce, že pak bude pro ruské vojáky jednodušší se s nimi popasovat. Přišlo mi absurdní, jak jsou ty metody vlastně všude stejné.
Ten dvojí metr platí i o jiných invazích, okupacích a pučích - především o těch ze strany USA. Učebnicový příklad byla okupace Iráku: Proč jsme tehdy nebyli na Václaváku? 

Vojáci nejsou lidé, ale zdroje

Ve válkách se z živých lidí stávají mrtví. Co se týče statistik mrtvol, především v počátcích konfliktů se reportují civilisté (z toho zvlášť děti), jen výjimečně se zmiňují mrtví vojáci. Ve válce jsou jiné věci na práci než čárkování mrtvých a hlavně - situace je chaotická, nedá se dopočítat. Rysem žluté/oranžové fáze vývoje je to, že lidi jsou (lidskými) zdroji. Vojáci nejsou lidé, jsou to položky tak jako třeba tanky. Proto se mrtvoly civilní uzkostlivě oddělují od těch v uniformách a ve "výsledovce války" se dočtete, kolik která armáda ztratila vojáků, tanků nebo letadel, což jsou víceméně stejné položky. Fakt, že lidé nejsou v dnešním světě lidmi, ale kolečky v mašinérii není nikde očividnější než právě ve válce. Je fascinující pozorovat, jak snadné je ještě dnes - mixem manipulace, vymytí mozku a hrozeb - nahnat obyčejné lidi, aby šli masakrovat jiné obyčejné lidi. Všichni ti kluci jsou něčí synové, bratři, mnozí tátové. Toto je možné pouze díky mytologii oddělenosti. V tomto ohledu velmi doporučuji film Šťastné a veselé, což je za mě nejlepší válečný film ever. Je to něco, co by se dnes mělo promítat na všech protiválečných mítincích. Viz nejzajímavější scéna z celého filmu, kdy spolu vojáci z bojujících armád slaví Vánoce. 

Můžou za to "Rusáci"

Vyrostl jsem v Sudetech. V mém rodném městě se v roce 1945 vraždili nevinní lidi jenom proto, že měli v rodném listu německou národnost - viz "Lanškrounský masakr". Historie je toho plná: Nějaký diktátor nažene své "lidské zdroje" do války a ostatní pak z válečných hrůz obviní všechny ostatní, kteří mluví stejným jazykem, sdílejí stejné zvyky a geografický prostor jako diktátor. Přestože jsme stále stejní primáti, snadno zmanipulovatelní přes naše pod/ne-vědomí, je třeba myslet na to, že jestli má někdo ruský pas, tak v aktuálním dění vůbec, ale ultra-vůbec nic neznamená. Případy, kdy se někdo k této "ubohosti" sníží - tak jako naposledy firma Bidfood, která přejmenovala ruskou zmrzlinu na ukrajinskou nebo profesor VŠE a zastupitel za TOP 09 Martin Dlouhý, který odmítl učit ruské studenty, je třeba velmi hlasitě odsoudit - teda pokud nechceme další bezpráví a chceme ukončit válku. 

Píšu si teď denně s kamarády z Moskvy o okolí. Jsou z toho stejně v pytli jako my ostatní, spíš je jim ještě hůř. Jejich dědovi je 92, tj. zažil hrůzy války, stalinismu, gulagy, rozpad SSSR se vší tou hrůzou jejich devadesátek, nástup neoliberalismu, oligarchů a nakonec pevné ruky Putina. Ptal jsem se ho, co by nám poradil. Prý se modlit, aby to co nejdřív skončilo. Kdyby byl mladší, šel by prý protestovat na náměstí (což je v Rusku trestné a jde tam o hubu). Takže děda se modlí. Kamarádi (třicátníci) mají 3 malé děti a tak se taky jen modlí. Kamarádka (65) píše o pocitech viny, studu a strachu. 
A kdyby byl někdo tak hloupý, že by "Rusáky" nechápal, zde nám to jeden Rus vysvětluje polopaticky: 

Peníze, nebo život? 

Nakonec si položme tuto starou loupežnickou otázku. O co tady jde? Porazit někoho? Zvítězit nad někým? Připomínám, že ve válce nikdo nevyhraje. Nakonec nevyhrají ani vítězné imperiální státy ani jejich spřátelené korporace. Podívejte se v jakých problémech se potácejí v USA po všech těch Vietnamech, latinskoamerických pučích, Afgánistánech, Irácích a tak dále. Nakonec je tu jen jedna zničená planeta - jedno nežitelné klima, jeden nedýchatelný vzduch, jedna nepitelná voda, jedna mrtvá půda. Na mrtvé planetě žádný byznys neuděláte. Každý den války tuto destrukci zrychluje. A my víme, že dní na záchranu našeho domova nezbývá. Proto je třeba pochopit, že válka je stroj, jehož cílem je v žluto/oranžové, patriarchální fázi vývoje posilovat dominanci, tj. dál požírat slabší. Sankce jsou nástroje války. Bohužel většina našich politických a mediálních představitelů jsou na oražnové fázi vývoje a tak hlasitě roztleskávají boj. Kdo z nás ostatních se do toho ale chce nechat zatáhnout?
Je mi líto všech ukrajinských mužů, kterým bylo státem zakázáno opustit zemi.
A také... změří někdo CO2 této války? 

Nikdo nevíme, co nás čeká. Když se podíváte do historie invaze do Íráku v roce 2003 zjistíte, že pouštní zemi se zastaralou vojenskou technikou trvalo koalici USA, Británie, Austrálie a Polska obsadit a komplet si podrobit skoro měsíc, a to pozemní invazi předcházel týden masívního bombardování. K tomu na Ukrajině zatím nedošlo, neboť Putin se údajně domníval, že Ukrajinci budou ruskou armádu vnímat jako osvoboditele. To se ale nestalo a analytici dnes poukazují, že se může schylovat i k čečenskému scénáři, tj. že ruská vojska srovnají ukrajinská města se zemí tak jako srovnaly například Groznyj. Tohle ruská armáda bohužel umí. Aby bylo jasno, ještě naposledy připomínám, že ji (spolu)financujeme my všichni. Jen z Česka pošleme každý den do Ruska
170 milionů korun za plyn a 104 miliony korun za ropu. První týden války jsme Putinovů válečný stroj podpořili téměř 2 miliardami korun (zde).

Můžeme udělat něco, aby se to nestalo? 

Kromě maximální pomoci uprchlíkům je nutné deeskalovat napětí. 
Je třeba zasednout a jednat. To se ale ve žluto/oranžové fázi s nulovou důvěrou ve světě rozbitém neoliberátní ideologií nedá asi jen tak očekávat. 
Myslím ale, že jakýkoli politik nebo globální celebrita se může nabídnout jako mediátor. Najde se někdo? 

A co my obyčejní lidé? 
Možná se ze všeho nejdřív snažme pochopit, co a proč se to vlastně děje, ať se nenecháme vtáhnout do další dezinformační války. 
Naším hlavním cílem musí být okamžité zastavení války. Na tom je třeba se vyladit. 
Dejme pozor na to, odkud čerpáme informace. Mé zdroje jsou: TruthoutDemocracy.org, Aljazeera, The Intercept, moji přátelé v Rusku, Straitstimes, A2alarmNovaya Gazeta, Noam ChomskySlavoj Žižek a další. Opatrně s tím, co sdílíme. Válka probíhá i v informační rovině a covid nás mohl v dezinformacích lecsčemu naučit.  
Přiznejme si, že modro-žlutá kolečka na fejsbuku jsou sice hezké gesto, ale jsou k ničemu. 
Z historie víme, že funguje ulice. Potřebujeme masové non-stop protesty před ruskými velvyslanectvími a konzuláty, před pobočkami ruských podniků. Je důležité, aby se do protestů zapojili i celebrity, politici a další VIP lidé. Je klíčové, aby nás byly miliony po celém světě. Klíčové je, aby se stávkovalo hlavně v Rusku, přestože je tam odpor proti režimu nelegální a životu nebezpečný. Čím víc žen se zapojí, tím větší šance. Válka je patriarchální věc.
Potřebujeme nová šedesátá léta. Mou inspirací je hnutí "Occupy Wall Street". 

Potřebujeme funkční alternativu voleb a ze všeho nejvíc nové rámce: Nová dohoda, Nerůst, celkově nový příběh.

Foto z nedávných jednání Rusko-Ukrajina. Kde jsou ženy? Kdyby tam byly, tak žádná válka není.

Naděje je doma, na okraji

Z pohledu integrální teorie je dobrou zprávou to, že po žluté a oranžové přicházejí nadějnější barvy - zelená a pak tyrkysová, kde už boj jako řešení nedorozumění není. Když sledujete evoluci našeho druhu, vidíte, že zrychluje. Nové barvy najdete výhradně na okraji. Okraj je místo, kam se musíme vydat pro příklady budoucnosti. Je nutné začít mluvit o tom, že naše jediná šance na žitelnou budoucnost je lokalizace. Naopak dnes tolik populární techno-optimismus je pokračováním slepé ulice, kterou aktuálně jedeme směrem ke zničení přírody (tj. vody, vzduchu, půdy a klimatu), nárůstu extremismu a válek. Více o těchto konfliktních vizích naší budoucnosti zde. Ze všeho nejvíc musíme znovu lokalizovat naše životy tak jak je to popsané v knize Naše budoucnost je lokální (Moc prosím, pomozte nám ji rozšířit - je to návod). Lokalizace totiž řeší řadu hrůz dneška - mým nejoblíbenějším příslibem lokalizace je konec patriarchátu. Doma jsou totiž ženy (jako) doma. Netřeba asi říkat, že technoptimismus je vize převážně mužská, zatímco lokalizace je cesta ženská.

Asi netřeba říkat ani to, že vedle zastavení války je třeba požadovat okamžitý přechod k obnobitelným zdrojům energie. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Všechny moje články: Linktree 
Peoplecomm: Zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
Slušná firma: Zde - Propojte nás s podobně smýšlejícími firmami. Díky.