Alergie na čajového ducha

Pár lidí mě prosilo, abych se vyjádřil k názoru na mou knihu Peníze, nebo život? s názvem Čajovné duchovno útočí. Zkusím to. Uvidíme, jak se mi to podaří. A třeba to i k něčemu bude - mám pár otázek s tím souvisejících.

Jak ten článek vznikl? Napsal jsem Martinu Vlnasovi z Finmagu (s kterým jsme v minulosti spolupracovali a já mu věřím), zda by chtěli poslat jeden výtisk knihy. A pokud se jim bude líbit, zda by o ní mohli napsat. Martin mě záhy přesměroval na jeho kolegu Michala Kašpárka, kterému jsme nakonec knihu poslali.

Uběhlo několik dní a já na twitteru od Michala čtu, že "svoboda v práci" je pro něho "McDonalds v bleděmodrém: povinné štěstí, dutá hesla, odpor k pochybnostem". Ptal jsem se ho, jak na to přišel/kde si o tom mohu přečíst víc a odkázal mě na naše stránky (svobodavpraci.cz). Viz níže:

To, že "jsem ze sekty", že "jsem se zbláznil" nebo nově, že "kšeftařím se vzduchem" (viz níže) slyším z různých směrů vcelku často. V tomto případě mě ale lehce píchlo v břichu. Jsem člověk, který v životě potřebuje především harmonii. Dlouhodobá zlost, nenávist a opovržení mi nedělají dobře. Fyzicky. Vysávají mě. Navíc jsem si, jako autor - nováček, logicky nejistý. A teď najednou koukám, že je tu nějaký člověk, který je zřetelně silně alergický na mé názory a chystá se napsat názor na mou knihu, tj. právě na mé názory a mé vidění světa.

Zde jsou čtyři body, které mě u Michalových čajových duchů napadly. Důležité je na úvod říci, že se v žánru literární kritiky nevyznám. Nečtu ho a proto nevím, zda mají literární kritici nějaké své standardy. Nevím tedy, zda existuje nějaký, většinou přijímaný, ideál a co je tedy kritika "dobrá" a kritika "špatná".

1. Je nutné přečíst knihu, abyste mohli napsat kritiku? Myslel jsem si, že literární kritiku je možné napsat teprve potom, co si člověk onu knihu přečte. Z Michalova článku mám dojem, že jsou to tak z 80% jeho výhrady k mým obecným názorům prezentovaným jinde. Například téma "svobody v práci" či "demokratických škol" v knize prakticky nenajdete (je o něčem úplně jiném), ale ve zmiňovaném článku mi přijde naprosto dominantní. Pouze asi ve třech bodech Michalova textu jsem měl pocit, že vytýká cosi knize (a ne mě a mým názorům). Chápu, že tu knihu nečetl. Alespoň to usuzuji z toho, co čtu v článku. Pokud mi je někdo apriori nepříjemný, asi bych se též nepřinutil k tomu, abych přečetl a navíc třeba i porozuměl jeho/její knize.

2. Polemika je nutná a prospěšná, ale... Myslím si, že kritika má v životě své klíčové místo. Pomáhá nám vidět naše slepé skvrny. Obzvláště v případě nováčkovství a novátorství je více než potřebná. Ovšem, aby byla přijímaná a tedy prospěšná, je nutné jí servírovat s respektem a s jakousi noblesou. Alespoň to si myslím já. Pokud druhého zasypeme jízlivostí, cynismem a opovržením, možná si chvilkově dodáme pocit převahy (pokud ho potřebujeme), ale dlouhodobě však nikomu a ničemu neprospějeme (tj. ani sobě). Musím říct, že tolik opovržení jsem na svou hlavu nezaslechl od doby, kdy jsem v první třídě zapálil svou základní školu. Zajímavý pocit, v kterém prospěšnost hledám poněkud obtížně.

3. "Tak to JE" vs. "tak to VNÍMÁM". Jean Piaget se proslavil mnoha "pokusy na dětech". V jednom z nich ukázal dětem (mladším pěti let) kostku, která byla z jeho strany oranžová a ze strany dětí modrá. Možná ty barvy byly jiné, ale děti viděly každpodáně jinou barvu než Piaget a přestože jim předtím ukázal i tu svojí oranžovou, děti tvrdily, že i Piaget vidí modrou. Protože přece pokud vidí oni modrou, musí všichni ostatní vidět též modrou. Tuto neschopnost vidět realitu z jiného úhlu pohledu, než vlastního nazývá věda termínem "ontologická arogance" (já dávám přednost "pravdařství"). Do pěti let tím trpíme skoro všichni. Zkušenost však ukazuje, že i v dospělosti je to potíž až devadesáti procent dospělých. Michalův článek na mě od A do Z působí jako jedno velké pravdařství. Jedna velká modrá barva. Jak to vidí on = tak to prostě je.

4. Ideál krásy... Žijeme v době, kdy je pomocí médií velmi snadné vytvořit jeden univerzální ideál krásy. V oblasti knih tak například existují vždy takové, které si "musíte přečíst." Já si ale myslím, že stejně jako na (skoro) každého člověka čeká někde jeho/její správný partner, tak si i každý zamiluje tu svou knihu (pokud ho/jí knihy vůbec berou). Vezměte si, že i dva největší knižní bestsellery všech dob (Bible a Malá červená knížka) mají zástupy svých nenávistných odpůrců. Tedy i Peníze, nebo život? si už našla a ještě nejspíš i najde lidi, které bude inspirovat nebo/a bavit, ale zároveň bude hromada lidí, které ta knihy vůbec nepřitáhne.

Tolik čtyři body, které mě k tomu napadly. Důležité je asi říci, že pro mě byl projekt mé první knihy splněný klukovský sen. Bavilo mě to velmi. Zároveň jsem si tím uzavřel jednu životní kapitolu, jejíž červenou nití byla snaha porozumět našemu systému, tj. především tomu proč tolik lidí dělá práci, ke které nemá žádný vztah. Klíčovým přínosem bylo to, že jsem konečně po letech dopiloval a dotestoval model či metodiku postavení si profesního života na vlastních přednostech, který kniha do detailu popisuje. Přál bych si, aby kniha pomohla změně toho, jak se u nás pracuje a podniká, ale to už já nyní moc neovlivním.

Přijdu si ve vztahu k té knize tak trochu jako reklamní režisér (napsal jsem ve svém životě asi 900 článků), který natočil svůj první celovečerní film (knihu). Nevím tím pádem, jak moc se mi to povedlo. Zatím mám v mailu několik desítek nadšených reakcí a jeden "útok čajového duchovna". Osobně na knihy nahlížím jako na software, a tak pečlivě sbírám podněty, které zapracuji do verze 2.0. Také mám po návratu z Barcelony hromadu přednášek, kde věřím že téma s lidmi posuneme ještě do větších hloubek - zde je jedna z nich - 3.4. v Praze Peníze, nebo život? - další vystoupení viz akce.

Asi hlavním přínosem čajových duchů Michala Kašpárka bylo pro mě to, že vyplavala nová hromada zlosti na dění okolo svobodnějších přístupů k práci. Už jsem psal, že jako člověka, který nemá rád konfrontaci mě to vždy překvapí a zabolí. Mám vždy chuť do všeho kopnout a jít si raději hrát s dětma nebo si jít zabruslit. V druhém plánu mě to však vždy přiměje k novým úvahám a snad mě to i posouvá dál v mém vidění světa. Mrkněte na pár názorů, které se okolo toho vyrojily.

Překvapilo mě s jakou vervou "rozhazoval" například Robert Vlach (viz výše) odkaz na Michalovy čajové duchy po sociálních sítích. Mně osobně se moc líbí hromada jeho snah o podporu volnonohařství v Čechách a jsem mu za to vděčný. O to víc je mi ale líto, že místo toho abychom spojili síly a hledali, co je ve snahách nás obou (i v jiných podobných iniciativách) dobré, tak má Robert nějakou zvláštní potřebu upozorňovat druhé na to, co dělám zle - viz například jeho článek, který Robert nazval "prvním, nezaujatým analytickým rozborem" :-) svobody v práci - viz zde.

Ať je to však Robertův "nezávislý" rozbor, či rozlobení čajoví duchové Michala Kašpárka, vždy se zvedne vln(k)a hněvu, jakési alergie a s tím spojené opovržení. A mně je to líto. Myslím, že to chápu. Snad si uvědomuji, čím to způsobuji a proč na to někteří lidé reagují podobně opovržlivě. Ale vždy si říkám, proč mrháme tolik energie na opovržení místo toho, abychom zkusili společně vybudovat svět, kde můžeme dýchat čistší vzduch, jíst zdravější jídlo, říkat si věci více na rovinu a kde budeme zažívat více radosti? Nebylo by to prospěšnější? Pro mě ano.

Mrkněte prosím na ty ohlasy dole a cokoli vás k tomu napadne, sem s tím. Budu moc rád.