21 (ne)kritických postřehů z USA

10. 02. 2017, TOMÁŠ HAJZLER

Před osmi lety jsem tu sepsal Osmnáct kritických postřehů z USA. Dnes přidávám dalších jednadvacet z lednové cesty po USA. Sliboval jsem i shrnout hlavní výstupy a náklady (v závěru).

Kdo nevíte o co jde - v půlce ledna jsme vyrazili na návštěvu za autory některých našich knih, do jejich firem, za několika krajany, kteří žijí a pracují v Palo Altu, za mým starým kamarádem žijícím v New Yorku, do věhlasné ekovesnice v Ithace a za lidmi okolo hnutí B Corporation.

Jeli jsme s mojí manželkou Péťou a s kamarádem Jirkou Halouskem (Iresoft). S ním jsme se snažili po většině návštěv sednout před kameru a vysdílet hlavní dojmy (zde a zde). Další postřehy najdete v tomto blogu, v blogu Slušná firma a na Jirkově blogu. Na konkrétní výstupy se proklikejte níže v dnešním textu z části "Program a výstupy."

Já jsem sepsal zvlášť první postřehy z cesty a z USA (25 postřehů z LA) a potom 2x z Patagonie (svoboda, zodpovědnost), 2 x Zapposu, a z BCorp - vše buď už je nebo bude na blogu Slušná firma. Dnes - v tomto blogu, dovolte obecná nebo shrnující AHA - momenty či povšimnutí z celé cesty.

1) Síť naděje - Můj nejsilnější dojem je to, s jakou otevřeností, vstřícností a vřelostí se nám tu na každé návštěvě věnovali a také, jak moc jsou tu vlastně všichni propojení. V Patagonii, Zapposu, v BCorp, U Frederica o sobě navzájem mluvili - přišli mi všichni jako jedna velká parta, skoro rodina, která podniká, aby přispěla změně, kterou tak zoufale potřebujeme. Pro mě velká motivace pustit se do tohoto propojování i u nás v rámci Slušné firmy.

2) Budoucnost práce & Nové podnikání - Popsal jsem tam během dvou týdnů dva tlusté bloky a poznámky budu zpracovávat ještě dlouho, ale už teď mám pocit, že jsme se tu v mnoha ohledech podívali do budoucnosti podnikání. Nyní bych si jen přál, co možná nejvíc z těchto postřehů předat.  Na živo poprvé 7.4. na setkání s názvem Slušná firma.

3) Krajané v Palo Altu - Vůbec jsem neměl (a stále nemám) tušení, kolik Čechů pracuje v Sillicon Valley. O to víc mě tu nadchlo vyprávění Filipa Hráčka o Googlu, Ireny Kotíkové o práci v nadaci Gordona a Betty Moorových nebo Ondry Maršálka, který zkoumá chemii na Stanfordu. Fascinují mě tyto možnosti dnešního světa - především to, jak je dnes snadné zvednout zadek, jít do světa na zkušenou a učit se od těch nejlepších. Samozřejmě stejně snadné je sedět doma a stěžovat si na to, jak to všechno stojí za prd. Darem doby je to, že si můžeme vybrat, kterou z cest se vydáme.

4) Sdílení popela - Péťa s Jirkou se vraceli po návštěve Zapposu z Vegas. Mě čekal ještě týden v New Yorku. Hlavní důvod, proč jsem to vzal přes New York byl můj starý kamarád Rolando. Neviděli jsme se 26 let. V roce 1992 nám na AIDS zemřel náš společný kamarád Jerry (Třináct tisíc dní str. 283-7). Bylo fascinující bavit se o tom, jak jsme to čtvrtstoletí  oba prožili a zda bychom si to dali třeba ještě jednou. Navíc... domů jsem si přivezl urničku s Jerryho popelem. Rodiče se totiž rozhodli se o Jerryho popel rozdělit s lidmi, které měl rád. A jedna mini-urna celé to čtvrtstoletí čekala na mě.

5) Ecovillage Ithaca - Dodnes nechápu, jak jsem se mohl z ničeho nic ocitnout v místě, který mi byl před léty ideálem mého domova - viz Den s Fredericem & Heléne. Nenapadlo by mě, že si popovídám s jejich zakladatelkou Liz Walker. I z té diskuze si odvážím hromadu podkladů (pro projekt Domavkomoranech.cz) i obecně do života.

6) Mecca konzumu - Pokud chce člověk opravdu po-chopit naší dnešní společnost, návštěva USA je skoro povinná... extrémní individualismus, non-stop živená iluze "amerického snu", krysí úprk za majetkem, společenským postavením, lacinou zábavou a pohodlným životem, zesoukromění a zpeněžení všeho, co zpeněžit jde, až chorobná závislost na automobilu a na ropě obecně, obří rozdíly mezi pár hyper-bohatými a zbytkem chudých a chudnoucích (30 % Američanů už nemá placenou práci), epidemie jednorázovosti,.... Je toho hodně, co je tu vidět v mnohem jasnějších konturách než u nás. I když! ... v Evropě na Amíky vydatně dotahujeme.

7) Levný hračky & drahý služby - Model "levných hraček" (auta, elektronika, oděvy,...) a drahých a stále drahnoucích služeb a jídla (bydlení, školy, školky, energie, doprava - např. ve zmiňovaném Silicon Valley -  2+KK v Palo Alto za 3000 dolarů měsíčně, školka 1500 dolarů měsíčně) drží lidi dokonale v šachu. V hyper-individualistické, na penězích závislé společnosti si lidé dokáží máloco udělat sami, a tak za bydlení, jídlo, energie, školky/školy vydá běžný člověk valnou většinu toho, co vydělá. Stále častěji však ani to, co vydělá, nestačí. A tak padá nejprve do dluhu a nakonec na ulici - nikdy předtím jsem tu neviděl tolik lidí bez domova.
A aby to celé drželo pohromadě, lidé byli dostatečně konformní, tak se ve zbytku času zabaví "hračkami". Jenom přemýšlím, jak to dělá těch 40 - 100 milionů Američanů žijích pod hranicí chudoby (zdroj: zde). Kde berou na ty hračky?

8) Out of service - Můj oblíbený autor Thomas Friedman začíná svou předminulou knihu "That used to be us" popisem toho, jak ve Washingtonu opravují přes půl roku nefungující eskalátory nebo, jak mu při vstupu do vládní budovy zůstane klika v ruce. To dává do kontrastu se stavbou hypermoderního konferenčního centra v čínském Tianjinu, která netrvá ani rok. Na příklady upadající úrovně veřejného majetku jsme v LA, v San Franciscu, v Las Vegas nebo New Yorku naráželi na každém kroku (viz např. fotka zcela běžně zavřeného eskalátoru).
Logika je, myslím, jednoduchá... Reálná mzda většiny lidí dlouhodobě klesá. Tím klesají i příjmy z daní vybrané od obyvatel. Schopnost firem vyhnout se placení daní dosahuje rekordních výšek. tzn. ještě nižší daně, tj. ještě méně možností financovat veřejné statky. Čím méně funguje veřejný sektor, tím víc si těch pár stále bohatnoucích "hyper-bohatých" staví své oplocené zámky či "komunity za branou", přepravují se v limuzínách, helikoptérami či tryskáči, budují školy pro své děti a veřejný majetek je zajímá stále méně... Mě zajímá, jak to půjde dál. Zatím to vypadá, že to jde "do kytek". Nebo "do pekla"?

9) Řetězce vs. nezávislí obchodníci - Osobně jsem dost posedlý podporou místních aktivit, lokální ekonomiky, místního nezávislého podnikání (např. Podpořte svého vinaře) neboť si plně uvědomuji, jak prospěšné to je pro mezilidské vztahy, lidské zdraví a planetu (Na rozdíl od řetězců - viz zde). Taky si říkám, když už nic, tak aspoň utratím svých pár korun/dolarů u člověka, který si to svoje vydřel vlastníma rukama než, že budu podporovat anonymní, zpravidla velmi nezodpovědnou korporaci a její nenasytné akcionáře.
Jenomže! - v místech, kde jsme se v USA pohybovali, nebyla podpora místní ekonomiky vůbec snadná... Wallmart, McDonalds, Starbucks, Exxon, Wendy's, Motel 6,... Wallmart, McDonalds, Starbucks, Exxon, Wendy's, Motel 6,.... Wallmart, McDonalds, Starbucks, Exxon, Wendy's, Motel 6....

10) Najíst se a pryč! - Obzvlášť, když se vrátím z Balkánu, z Itálie, Francie nebo ze Španělska, trpím doma zvykem českých restaurací odnášet každý (skoro) vyprázdněný  kousek nádobí. Považuji to za velmi hrubý, necitlivý a zážitek ze stolování, narušující zvyk. Jako bychom byli i v restauracích v "závodní" jídelně. Jako by i tady bylo třeba závodit = hltat na čas a vyprázdnit místo ihned potom, co přestaneme jíst nebo pít. Nikdy předtím jsem si ale neuvědomil, že v USA je to celé vlastně na druhou - účet tu přinášejí nezřídka už s objednávkou a ve většině míst, kde jsme se stravovali jsme měli pocit, že je třeba se najíst opravdu rychle a nezabírat místa. V Americe je čas peníze. (O tomto tématu více v knize Třináct tisíc dní, str. 70 - 73).

11) Jednorázovost - Bea (Domácnost bez odpadu) by tu zaplakala. Každý tu tlape po ulici s jednorázovým kelímkem (je to tu fakt móda), plastové příbory na každém kroku, v New Yorku brkáte o odpadky. Na odpadkových koších v metru mě rozesmál slogan: "You can it. We recycle it." - Vy si to dáte v plechovce a my to za vás zrecyklujeme. Foto po jednom z našich "junk obědů":

12) Trump - Byli jsme tu v době, kdy nastupoval Trump. Pravda, většina lidí, s kterými jsme se tu setkávali jsou hodně nalevo od Bernieho Sandrese, ale i tak mám dojem, že takový pocit kolektivního zoufalství museli zažívat moji rodiče v roce 1968 nebo moji prarodiče v roce 1939 nebo 1948. Většina našich přátel tu o víkendu 21.-22.1. pochodovala v jednom z mnoha protestních pochodů. V LA se sešlo 750 tis. lidí...
A já jenom přemýšlím, zda nás to, jak se všude okolo dostávají k moci "Trumpové" (viz česká Trumpovská zdravice viz níže) probudí? K čemu ale? Chápeme podstatu problému? Jak moc rozumíme tomu, co se okolo nás děje? Mám pocit, že spíš nemáme ponětí...

13) Marihuana - Od doby, kdy nám na Havaji vyhrožovali, že nás sebere policie za obnaženou plechovku piva, mám v USA větší strach než jsem míval svého času v Sovětském svazu. Rozhodně se tu cítím nejistěji než ve většině arabských zemí. Vážně! A to jsem už pár zemí projel. O to víc mě dostalo, když kam jsme v LA nebo v San Franciscu šli, všude se za námi táhla vůně trávy. Kalifornie je totiž jedním ze států, kde je nyní kouření marihuany legální. Tleskám a raduji se.

14) Rakovina, kam se podíváš - Jedno z mých největších AHA! Začalo to ve Starbucksu v LA, kde na nástěnce upozorňovali, že kafe obsahuje akrylamid - látku, která způsobuje rakovinu a narušuje reprodukci. Když jsme si pak v San Franciscu kupovali deštník, zaujala nás visačka upozorňující na to, že deštník byl vyroben z látek prokazatelně způsobujících rakovinu. Když jsme pak nastupovali do letadla, na tunelu, který se jde dovnitř, bylo další upozornění, že tunel byl vyroben z látek způsobujících rakovinu.
Očividně v Kalifornii se opakuje historie a na bezprecedentním množství výrobků se dnes objevují informace, které jsou dnes k vidění prakticky pouze na cigaretách. I zde se raduji a tleskám a říkám si, zda je to konec doby temna, který spustí lavinu změn v planetární legislativě a našem přístupu k životu nebo zda je to jen letmý výkřik do tmy á la Cigára, azbest a DDT... Čas ukáže. Já se ale i tak raduju.

15) See somenthing, say something - 11.9.2001 se změnil svět. I když on se změnil už dávno předtím. Při každé další návštěvě USA si všímám větší míry strachu. Především na veřejných prostranstvích, v metru nebo na letištích mě lekají ti těžkooděnci, kontroly, neustálé výzvy, aby člověk neopouštěl svoje zavazadla a hlásil jakoukoli podezřelou aktivitu. Historii toho, jak jsme se dostali tam, kde nyní jsme popisuje srozumitelně například poslední film Adama Curtise: "Hypernormalisation". Viděli jste?

16) Obdivovaný (?) Apple - Čekal jsem jedno ráno asi patnáct minut před centrálou Applu v Cupertinu a zaujala mě tam jedna věc. Do budovy v tu dobu proudily davy zaměstnanců - převážně muži 25-35 let - převážně Indové, obecně Asiati a běloši. Prakticky všichni ale drželi v ruce telefon, zrak upřený do displeye, palec na displayi, většina sluchátka v uších - dokonale odřízlí od skutečného života, 100% ve své virtuální realitě. Duchem nepřítomní. Po ulici ťapala jen ta těla. Jasně, vím není to žádný objektivní vzorek, jen dojem, ale říkám si, zda tito mimoňovsky působící ajťáci jsou ti, kteří utvářejí to, jak stále větší část z nás pracuje, jak poslouchá hudbu, čte knihy, jak skladujeme vzpomínky,... ti, kteří řídí stále větší část našich životů.... Ouzko mi z toho bylo.
Vybavil jsem si Chouinardovo: "Toy company", kdy zakladatel Patagonie (o Patagonii více zde) mluví o Applu jako o "hračkářské firmě" a na otázku, jaký má k Applu vztah odpovídá: "Iphone je jednorázový produkt. Apple nechce, abyste si ho opravili. Chce, abyste si po roce koupili nový. K takové firmě, já nemůžu mít žádný vztah." Více viz:

17) Bcorp - O Bcorpech jsem věděl léta. Nikdy jsem však nenašel prostor pořádně prostudovat, o co jim jde. Setkali jsme se tu s Ryanem Honeymanem (viz video) a já se stavil i do jejich New Yorkské kanceláře. Pochopil jsem, že se jedná o celosvětové hnutí za redefinici toho, co je to úspěch, že je to hnutí propojující firmy, které existují proto, aby někomu nebo něčemu skutečně prospěly - tedy to, o co usilujeme se Slušnou firmou. Naděje! Radost.

18) Downtown project - O tom budu ještě psát na blogu slušné firmy. Jde o to, že Tony Hsieh (CEO Zappos, viz Štěstí doručeno) se rozhodl z vykřičené a nebezpečné čtvrti Las Vegas udělat místo, kde bude radost pracovat a obecně žít. V roce 2013 založil tzv. Downtown project a já nestačím žasnout, co se jim za těch pár let podařilo. Mimochodem pustili se i do festivalu Life is beautiful, který přitahuje každoročně přes čtvrt miliónu návštěvníků. Zase se raduju a tleskám. Ve Vegas to jde a já proto vím, že to půjde i v Komořanech nebo v Kotěhůlkách :-).

19) Impact HUB - Ten pražský je mým občasným pracovištěm - když už mi to nejde doma a/nebo nejsem zrovna někde na cestách, pracuji z HUbu. Jeden den v New Yorku jsem (v rámci svého členství) pracoval z Impact Hub New York a poprvé si naplno uvědomil sílu tohohle uskupení, které podobně jako třeba zmiňovaný BCorp přispívá ke změně toho, jak pracujeme a obecně přistupujeme k životu. Další naděje a radost.

20) English - Po letech jsem tu těch čtrnáct dní pracoval od rána do večera v angličtině a připomněl si tím, o kolik je to pro mě zajímavější než naše mateřština. Měl jsem v životě několik období, kdy jsem česky prakticky nemluvil, ale teď to mám už mnoho let naopak. S jazyky je to jako se svaly - když se necvičí, atrofují. Já když dnes na videu slyším svůj přízvuk, stydím se. Až příliš často hledám slovíčka.
Po rozhovoru s Fredericem ale vidím, jaký dopad má jeho kniha v angličtině a jaký ve francouzštině. Stejný jev pozoruji u Bei a mám chuť se do toho po letech zase pustit. Přeci jenom napsat něco, co si přečte 4 tisíce nebo 4 milióny lidí je rozdíl.

21) Kiwi - Poslední bod je z jiného soudku, ale přesto sem patří. Letenky (a že jich pár bylo - za to CO2 zpytuji svědomí) jsme pořizovali na Kiwi.com. Upřímně musím smeknout před tím, co dokáže český člověk vytvořit (o Kiwi více zde). Je to uber-jednoduché, super-rychlé, bez-chybné a spolehlivé.
Jen mikro-obava: Z pohledu slušného podnikání a ohleduplného života (který neškodí víc než je nezbytně nutné) - se obávám, že podobná zjednodušení podporují do velké míry dnes tak populární, přitom ale bez-duchý turismus pro zábavu.

PROGRAM & VÝSTUPY: Zde byl plán cesty. Níže realita, vč. výstupů z cesty (k těm se prosím proklikejte se):

14.1. – 15.1. – Los Angeles
16.1. – cesta do Ventury, odpoledne v Patagonii s Vincentem" width="560" height="315" frameborder="0" allowfullscreen> Stanleyem
17.1. – celý den Patagonia
18.1. – cesta do San Francisca (cestou zastávky v přírodě - např. zde).
19.1. – Googleplex," width="560" height="315" frameborder="0" allowfullscreen> odpoledne Stanford, večeře u Filipa z Googlu - Jirkovy postřehy
20.1. – ráno Gordon and Betty Moore Foundation v Palo Altu, oběd s Ryanem Honeymanem, autorem B-corp Handbook.
21.-22.1. San Francisco
23.1. – celý den Zappos –" width="560" height="315" frameborder="0" allowfullscreen> itinerář návštěvy zde
Úterý 24.1. – New York City
Středa 25.1. – Frederic Laloux, autor Budoucnosti organizací - Den s Fredericem & Heléne
Čtvrtek 26.1. – Ithaca village; Večer s Rolandem - viz kniha Třináct tisíc dní
Pátek 27.1. – New York – Impact Hub, odpoledne B-Corp, večer STRAND
28.1. – 29.1. – Cesta přes Oslo domů

NÁKLADY - Finální rozpočet v Kč za mě a za Petru je zde: cca 81 000,- Kč.

Ubytování:

- Airbnb Los Angeles – 4450,-
- Motel Ventura - 1923,-
- Motel Santa Maria (cesta do SF) 1600,-
- Airbn San Francisco - 5 441,-
- Hotel Vegas - 1500,-
- Hostel New York 2 noci - 1800,-
- Hostel Oslo - 800,-

Doprava:

- letenka Praha – LA – 18887,- (vč. pojištění)
- letenka San Francisco - Vegas - 5322,-
- letenka Vegas – Praha 8743,- (Petra)
- letenka Vegas – New York,- 3313,-
- bus NYC - Ithaca - NYC - 4 658,-
- letenka New York – Praha 3883,-
- taxíky LV, LA - 2000,-
- metro NYC - 1000,-
- vlak Oslo 1000,-
- metro San Francisco - 500,-
- auto - pronájem (cca 350 USD) platil Jirka, na benzín jsme se skládali

Jídlo (převážně americký restaurační junk food)

Cca 13000,